Atmosférou hororových historek z letních táborů na čtenáře při prvním setkání dýchne sbírka povídek romských autorů O mulo, která právě vyšla v nakladatelství Kher. Přesněji – shodou okolností – dvaceti autorek a jediného autora, ale zato se jedná o zástupce několika generací. Přispěvatelé pocházejí z různých koutů České republiky a Slovenska a lze mezi nimi najít i známé osobnosti současné romské literatury, jako jsou Ilona Ferková, Irena Eliášová, Jan Horváth, Eva Danišová (která je také autorkou předmluvy), Dana Hrušková a další. Pro jiné se naopak jedná o vůbec první publikované texty – a snad i o odrazový můstek k další tvorbě. Polovina povídek vznikla v romštině, čtenář je v knize najde v originále a v českém překladu Karolíny Ryvolové. Ty zbývající napsali romští autoři v češtině a ještě větší pestrost sbírce dodávají tři příspěvky ve slovenštině.

Stručný doslov Saši Uhlové, sympaticky spojující osobní pohled i fakta o romské tradiční a dodnes přetrvávající víře v duchy zemřelých, doplňuje povídky o kontext: kdo jsou mulové, proč po smrti navštěvují živé a co od nich chtějí? Jaké rituály se v romské kultuře pojí se smrtí? Jak se proti mulům mohou živí bránit?

Mulové jsou nicméně, jak je jasné už po pár povídkách, značně nevyzpytatelní. Různí lidé setkání s nimi popisují různě – a ne všem se z nich podařilo vyváznout se zdravou kůží. Zatímco některé příběhy jsou spíše anekdotické (např. Eva Danišová: Dětský smích) a zaujmou možná hlavně jako kratičké, ale zajímavé sondy do rodinných vztahů (Eva Kropiwnická: Teta Emera), jiné navzdory nevelkému rozsahu navozují skutečně hororovou atmosféru tajemna, neskutečna a strachu (např. Monika Duždová: Buď s Bohem, anebo pojď se mnou…?).

Pro povídky je charakteristický lakonický styl – bez dlouhých řečí se zpravidla ocitáme přímo uprostřed děje, kontext se objasňuje až postupně. Často se objevují prvky upomínající na ústní tradici vyprávění. Část příspěvků – zařazená v oddílu U Romů se vypráví – ostatně zpracovává příhody, které si mezi sebou Romové právě takto předávají (např. Mária Hušová: Postrážim ti dieťa). Odlišné jsou povídky z oddílu Na vlastní kůži, kde autorky vzpomínají na své zážitky s muly, což je občas přivádí i k osobnějším zamyšlením a úvahám (např. Květoslava Podhradská: Když smrt přichází). Třetí část, Věřte nevěřte, pak zahrnuje povídky, v nichž se autorky motivem mulů volně inspirovaly – ať už je to dovedlo k sentimentálně laděnému vyprávění o smrti milované dívky (Brigita Horváthová: Skvrna na šatech), ke strašidelné historce z dívčího internátu, ze které skoro slyšíme chichotání školaček (Stanislava Miková: Porušený slib), k líčení rodinné tragédie s jasným ponaučením (Stanislava Ondová: Láska až za hrob), nebo k vypointované, drastické hororové povídce klasického střihu (Irena Eliášová: Samodruhá).

Povídky nemají nijak rafinovanou strukturu, chce se říct, že „si na nic nehrají“. Silnou stránkou většiny z nich je zejména jejich bezprostřednost – čtenář může mít pocit, že s vypravěčem sedí u piva nebo s partou puberťáků někde na hřbitovní zdi a nechává se strhnout atmosférou okamžiku. Zážitek z knihy umocňuje pěkná výprava včetně osobitých ilustrací Martina Zacha a velice pečlivé redakční zpracování textů.

Je zřejmé, že kniha cílí na co nejširší veřejnost – tomu odpovídají i přístupné doprovodné texty. Pro čtenáře, kteří by se chtěli o současné literatuře českých romských autorů včetně těchto povídek dozvědět víc, může být zajímavý odborněji pojatý doslov k loni vydané knize Ilony Ferkové Ještě jedno, Lído, dostupný i online (s. 101–111). Romistka Karolína Ryvolová, editorka recenzované sbírky, v doslovu vysvětluje, že mladá romská literatura je dnes u nás ve fázi, která má mnoho rysů společných s českým národním obrozením. Píše například: „Než tento autorský přístup [Ferková] vyvinula, musela se však jako naprostá většina romských literátů nejprve vyrovnat se zcizující zkušeností zápisu mluvené romštiny [...] a proklestit si cestu obvyklou ohlasovou tvorbou [...].“ Charakteristická je pro romskou literaturu v její současné fázi „dialogičnost, deiktičnost a opakované navazování kontaktu se čtenářem“, což „odkazuje k tradičně orálnímu charakteru romské slovesnosti [...]“. „Vzhledem k chybějícímu romskému kánonu, na nějž by bylo možné navazovat, je čerpání z tradiční ústní slovesnosti pro romské autory jednak defaultní neboli automatické, jednak je živeno emancipačním étosem a snahou zachovat vytrácející se kulturu starých Romů. [...] Pro další rozvoj [...] je potom zásadní, do jaké míry se autorům následně podaří z folklorního stínu vystoupit a najít si vlastní osobitý projev.“ A ještě: „Úsporný styl a krátké holé věty, charakteristické pro romskou syntax, čtenáři zprostředkovávají fatalismus Romů vyplývající z nutnosti přežít a zpracovat občasné soukromé tragédie [...].“ O dalších souvislostech se Ryvolová spolu se spisovatelkou a autorkou předmluvy ke knize O mulo Evou Danišovou zmiňují v rozhovoru nedávno zveřejněném na iLiteratuře.

Kánon česko-slovenské romské literatury se nicméně navzdory výše naznačeným ne právě příznivým podmínkám postupně utváří a vyvíjí, mimo jiné zásluhou právě nakladatelství Kher. Hororové povídky ze sbírky O mulo představují další krok na této cestě – jednak díky atraktivnímu tématu i zpracování zviditelňují romskou literaturu (zcela naplněný sál při pražském křtu knihy zde dává důvod k optimismu), jednak dodávají povzbuzení spisovatelům, zejména těm začínajícím a těm, o kterých teprve uslyšíme. Titul bohužel není k sehnání v běžné distribuci, zájemci si však mohou zdarma stáhnout e-knihu nebo objednat knihu tištěnou na stránkách www.kher.cz.