Když se řekne Rom, vzdělanějším Čechům se v lepším případě vybaví kočovníci, hudebníci a kováři. O tom, že se u nás postupně rozvíjí také svébytná romská literatura, většinová společnost často neví. Právě nicméně vyšla kniha, která přehledně shrnuje její krátkou historii: Špačkem tužky na manžetě. Příběh literatury Romů. Její autorka, romistka Karolína Ryvolová, v ní konstatuje, že až do sedmdesátých let dvacátého století měla československá romská slovesnost především orální charakter, i když pozornost amatérských i profesionálních badatelů přitahovala už od osmnáctého století; první knihu  o romském jazyce na území Čech sepsal obrozenský kněz Antonín Jaroslav Puchmajer (1769–1820). Je příznačné, že jeho záměrem bylo mimo jiné ukázat, že romština a český zlodějský argot jsou dvě odlišné věci, část tehdejší české veřejnosti je totiž zaměňovala.  

Romové si tedy své hádanky, přísloví, pohádky a písně dlouho předávali ústně v rodinném kruhu a uvnitř etnicky homogenních komunit. Ve druhé polovině dvacátého století se však tyto formy začaly rychle vytrácet. Důvodem byla poválečná migrace Romů z nerozvinutého Slovenska do průmyslových Čech, která napomohla rozpadání tradičních vazeb i osvojování si způsobů majority, i asimilační politika československého státu. Současně ale větší sociální a ekonomická stabilita romských rodin a nárůst gramotnosti vytvořily podmínky k tomu, aby se nejprve zapisoval tradiční folklor a posléze aby začala vznikat původní autorská díla. Nebylo by to možné bez nasazení řady romských i neromských osobností. Zvláštní zmínku si přitom zaslouží Milena Hübschmannová (1933–2005), původně vystudovaná indoložka, která z kádrových důvodů nesměla působit jako diplomatka v Indii, zato se už od dvaceti let intenzivně věnovala Romům coby „domácím Indům“. Mimo jiné sepsala Základy romštiny (Praha: Academia, 1973), které studentům v rámci jazykových cvičení ukládaly také překládat romská přísloví, písňové texty, úryvky orální historie i celé pohádky.

Je i zásluhou Hübschmannové, že v současnosti jde o literaturu celkem rozrůzněnou, v níž nechybí například fantasy. Nejkvalitnější romské prozaické texty jsou ovšem výrazně autobiografické, nebo podle Ryvolové nadále zůstávají „silně inspirovány lidovou slovesností“. Románová forma je zatím stále nerozvinutá; pokusy o delší prozaické útvary někdy končí jako cyklus povídek volně spojený ústřední postavou, jindy trpí spisovatelskou nezkušeností. „Na opravdu silný romský román zatím ještě čekáme,“ konstatovala Ryvolová v časopisu Host před deseti lety a tvrzení podle ní stále platí.

Romské národní obrození

Ovšem také Čechům dlouho trvalo, než někdo z nich napsal úspěšný román. Při podobných úvahách se přímo nabízejí paralely k českému národnímu obrození, které čeští romisté včetně Ryvolové ostatně sami používají (ty přitom můžeme vnímat i jako soudobé „národní buditele“). Tak nejstarší romskou spisovatelku z Československa Elenu Lackovou (1921–2003) v nadsázce označují za romskou Boženu Němcovou. Mimochodem její knihu Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou, původně vzpomínky vyprávěné v romštině a přeložené do češtiny, Karolína Ryvolová doporučuje jako jednu z těch, od nichž se dá s romskou literaturou začít. Lacková v ní vypráví o tradičním životě Romů: o jejich víře v duchy zemřelých, o významu kategorie čistého a nečistého v každodenním životě, o divadelní hře, kterou napsala a spolu s dalšími Romy nastudovala. Vztah Lackové k jejímu romství je přitom ambivalentní. Líčí, jak v době komunismu vystudovala Karlovu univerzitu, prý jako první Romka, aby pak ostatním Romům mohla pomáhat, ovšem za cenu toho, že někdy v jednání s ne-Romy své romství zapřela; prošla kurzy marxismu-leninismu, ale s humorem ukazuje, že si v konkrétních situacích stále udržuje víru v Boha – musela načíst mnoho knih o historickém materialismu, načež vyjadřuje svoji vděčnost Pánu Bohu, že jí dal dostatečnou paměť, aby to zvládla; považuje se jistě za Romku, ale zároveň touží a pomocí různých krémů se i pokouší zbavit své tmavé kůže a příliš nechápe, když o ní někdo prohlásí, že je „hezká černá“.

Pro čtenáře, kterému by stačil kratší rozsah, doporučme třeba drobnou knihu Tery Fabiánové Tulák: romská pohádka (Praha: Apeiron, 1991). Vypráví příběh zablešeného, opovrhovaného, ale velice životaschopného psího křížence, který se nejvíc doma cítí u Romů, asi proto, že „sám nese mnohé romské rysy“, například touhu po dalekých cestách. Nechybí přitom jeho převlečení za ducha zemřelého či svádění a plození potomků, takže jako „knihu pro děti“, jak text představuje katalog Národní knihovny, ji můžeme chápat jen s výhradami.     

Zmíněná kniha Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou Eleny Lackové už se dočkala překladů do angličtiny, francouzštiny a ruštiny. A soubor povídek Ilony Ferkové Ještě jedno, Lído!: Kaštánkovy příběhy z herny (Praha: Kher, 2018), příběhů vyprávěných postarším bezdomovcem, byl přeložen do islandštiny, což zatím celkově není mnoho. Ovšem české literatuře také jistou dobu trvalo, než se prosadila a začala být překládána. Do němčiny nejčastěji překládaným českým dílem 19. století přitom byly Rukopisy královédvorský a zelenohorský, které se jaksi „svezly“ na vlně nadšení z Ossianových zpěvů a „tvářily“ se být něčím jiným, než skutečně byly. Co se týká „nepodvržené“ tvorby, v předmluvě k prvnímu německému výboru z Jaroslava Vrchlického z roku 1886 cítil pražský Němec Edmund Grün (1857–1923) ještě potřebu ospravedlnit fakt, že on, Němec, příslušník „kulturního národa“, vůbec překládá českého básníka, představitele malé literatury (jak podotýká literární historička Lucie Merhautová).    

Existují ale i patrné rozdíly mezi českým a romským vývojem: vzestup české kultury a její mezinárodní uznání šly ruku v ruce se stoupající ekonomickou silou Čechů, což zatím zřejmě není u většiny Romů ten případ. A jak v rozhovoru Romská identita se znovu tvoří upozorňuje literární vědec Daniel Soukup, autor knihy „Cikáni“ a česká vesnice. Konstrukty cizosti v literatuře 19. století (Praha, NLN, 2013), ani v první polovině 19. století nepanoval „mezi vídeňskými elitami žádný odpor vůči snahám etablovat český národ a jazyk – většina na podobné snahy pohlížela buď neutrálně, nebo přímo se sympatiemi“. Což se dnes nedá říct o romštině: „Vždyť se tu otevřeně protestuje i proti jejímu zavádění do základních škol ve formě nepovinného předmětu. Někteří lidé se tváří, jako by to mělo způsobit konec světa.“

Upřímnost versus literární manýra

Způsob, jakým autorka o romské literatuře v recenzované knize vypovídá, je hluboce ambivalentní. Když píše o konkrétních titulech, nerozpakuje se být nemálo kritická, takže se například dočteme, že se v jisté knize „banální milostné dialogy a líčení tragických pocitů prostitutky Lili poněkud zajídají, byť jsou samozřejmou součástí žánru a romská literatura k nim obecně inklinuje“. A nijak neidealizuje ani životní podmínky a způsob, jímž mnozí Romové žijí. Takže když referuje o subkategorii vězeňské literatury, která je v romské literatuře hojně zastoupená, vyčítá dvěma romským literátům-vězňům, že se s žánrem trestaneckých konfesí „fatálně míjejí“: místo účinné lítosti nad vlastním selháním spíše litují zločinů, které se jim nepovedlo uskutečnit. Jinou spisovatelku zase chválí, že není slepá k nedostatkům Romů a nezamlčuje závislosti na automatech, domácí násilí, zanedbávání péče či prostituci.

Když ale obecně líčí své povolání romistky, tvrdí, že je pro ni „přitažlivé a vzrušující moci pozorovat zrod malé etnické literatury a utváření jejích vnitřních mechanismů“. Je podmanivé „číst díla romských autorů, na rozdíl od tzv. velkých literatur nezatížená dědictvím a manýrou mnohasetletého literárního vývoje: autentická, originální a lidsky mimořádně upřímná“. Pokud je ale nějaký vězeň upřímný v tom, že nelituje svých zločinů, je problematické jej současně kritizovat, že nedodržel daný žánr, který je stejně jen „manýrou“. Je v tom podobný paradox, jako když se Češi v 19. století silně inspirovali německou filosofií, ale souběžně někteří, jako přítel K. Havlíčka Borovského Vilém Gabler (1821–1897), tvrdili, že vlastně žádnou „německou“ filozofii nepotřebujeme: „Nebažím po německé filozofii, maje za to, že zdravý, český rozum jest lepší než německé mudrctví… Kdybychom filozofie co vědy i také docela neměli, snad přece ještě dojdeme tam, kde stojí Němci“. Možná je tedy podobné rozštěpení pochopitelnou a téměř přirozenou pozicí kohokoli, kdo se zabývá menšinovou a z hlediska většiny silně podceňovanou kulturou. 

Kniha Špačkem tužky na manžetě každopádně přináší řadu tipů, co si z romské literatury vybrat. A snad také vybízí k obecnému zamyšlení a poučení, že nekorektní vtipy prezentující kupříkladu vybydlený panelák bez oken jako „ukázku romského umění“ jsou hloupé a surové. Stejně jako když držitel Nobelovy ceny z roku 1902, německý historik Theodor Mommsen, psal před historicky ne tak vzdálenou dobou o Češích a dalších Slovanech jako o „apoštolech barbarství“. A svým krajanům doporučoval: „Rozum lebka Čechů nepřijme, avšak ranám i ona porozumí.“