Představuji si, jak snadné kdysi muselo být, udržovat mýty o různých jevech, které si lidé neuměli vysvětlit. Svíčky nebo zapálený knot v petrolejce, pološero ve stísněném prostoru chatrče z nepálených cihel a polohlasné vyprávění o polednicích, klekánicích, vodnících a všelijakých jiných nadpřirozených bytostech. Uzavřené společenství Romů přebíralo strach z neznámého od svých předků a stejně jako ostatní národy si vyprávění o něm po dlouhá staletí předávalo ústně.

Naše orální tradice byla velmi bohatá. Najdeme v ní dlouhé hrdinské příběhy i krátká humorná vyprávění, pohádky, písně, hádanky či přísloví. Jednou z jejích funkcí bylo prostřednictvím příběhů o střetech dobra a zla, putování v dalekých zemích, ale i o choulostivých tématech jako sex nebo nevěra přinášet ponaučení a nastavovat sociální vzorce chování. Vypravěči měli v hierarchii společenství výsadní postavení. Často to byli lidé s velkou představivostí a schopností sugesce, kteří svá vyprávění prožívali a dovedně je pro své posluchače přibarvovali.

Zvláštní kapitolou jsou vyprávění o mulech, duchách mrtvých, která odrážejí víru Romů v posmrtný život.

Autorky a jeden autor dvaceti povídek v této sbírce pocházejí z různých sociálních vrstev. Jsou mezi nimi studenti, ženy v domácnosti, osoby pracující ve státní správě i penzisté. Jejich povídky o mulech jasně dokazují, že ústní slovesnost nezmizela a dál se předává, často v romském jazyce, z generace na generaci. Víra v posmrtný život je navzdory současnému způsobu života, vzdělání a každodennímu používání moderních technologií u Romů stále živá.

V tradičních romských rodinách byly narození i smrt běžnou součástí každodenní existence. Nemocní nebo tělesně a mentálně postižení žili a dodnes většinou žijí společně s ostatními v jedné domácnosti. Její členové vnímají smrt jako sice smutnou, ale přirozenou a nevyhnutelnou součást života.

Úcta se projevuje jak živým – oslavou nového života, tak mrtvým – vartováním. Obojí je spjaté s různými rituály někdy hraničícími s magickými praktikami, v nichž je vždy přítomná víra ve vyšší moc.

Společným jmenovatelem tzv. hororek je přesvědčení, že mrtví s námi mohou komunikovat, varovat nás, stejně jako nás mohou přivést do záhuby a zjevovat se v různých podobách našich zesnulých příbuzných a známých. Autoři nám dokazují, že romských pověr spojených se smrtí je v každé větší romské komunitě nespočet a s různými malými odchylkami se vyprávějí všude. V knize jsou rozděleny do tří oddílů.

V prvním nazvaném Věřte, nevěřte / Paťan, ma paťan se autoři volně inspirovali motivem vracejících se duchů mrtvých a zpracovali ho v moderní povídce. Naleznete zde i jedinou neromskou přispěvatelku, Danielu Obšasníkovou ze Slovenska, která čerpá ze svých celoživotně blízkých vztahů s romskými sousedy a přáteli. Pod titulem druhého oddílu U Romů se vypráví / Šunďom le Romendar najde čtenář často velice staré tradované příběhy, které stále kolují mezi lidmi, pisatelé je převážně slyšeli v rodině nebo mezi přáteli a považují je za možná lehce přifouknuté, ale vesměs založené na pravdě. Pořádný mráz po zádech však bude čtenářům běhat až z oddílu Na vlastní kůži / Čačipen, te merav. Jsou v něm totiž zařazeny autentické zážitky vypravěčů, kteří jsou pod texty podepsaní a kteří přísahají na svou smrt, že přesně tak to tenkrát bylo.

Ať romští autoři téma zpracovávají jako vyprávění, pojednání, pohádku, humornou povídku nebo jako hororku, všichni chtějí čtenáře přesvědčit, že mulové mohou být dobří i zlí a my nad nimi nemáme žádnou moc.

Jak je to doopravdy, o tom se můžeme jen dohadovat. Nezbývá nám nic jiného než pokora a víra v to, že nejsme pány tvorstva a nemůžeme vědět, co je tam, kam se všichni stejně jednou dostaneme…