Pro někoho nenáviděná, pro jiné naopak milovaná ročenka Nejlepší české básně se na přelomu letošního roku stala ještě sledovanější, jelikož oslavila své desáté výročí. Je ale skutečně co slavit, nebo máme věřit náznakům redakce časopisu Host, že v ruce držíme dost možná poslední ročník? Nejedná se spíše o promyšlený marketingový tah? Nebo jsme svědky důstojného rozloučení s antologií, která se za dobu svého vzniku stala pro mnohé nezpochybnitelným kánonem toho nejlepšího, co v české poezii máme? Co když se ale i v tomto případě jedná o násilně vygenerovanou množinu básníků, jejímž jediným sítem jsou estetické preference arbitra, popřípadě editora, zamlžující jakoukoliv objektivitu? Jak vidíme, již sama podstata tohoto počinu a okolnosti jeho vzniku vznášejí řadu otázek, na které se následně při čtení, resp. analýze obsahu snažíme najít odpovědi. Jedno je ale jisté: na antologii lze nahlížet z různých úhlů pohledu, které se pod rozdílnou optikou pochybovačů a kritiků na jedné straně a příznivců na straně druhé často liší. Ročenka provokuje, provokovala a provokovat zřejmě asi ještě nějaký čas bude. Pojďme se tedy detailně podívat na číslo deset.

Letošním editorem (vytvářejícím předvýběr básní ze sbírek, literárních časopisů, ale i z internetu od 1. září 2017 do 31. srpna 2018) se stal, jak bylo ostatně dopředu avizováno, básník a redaktor Ondřej Hanus. Ten stejně jako jeho předchůdci dostal patřičný prostor pro zhodnocení uplynulého roku v závěrečné eseji. Pokud ale někdo čekal vyčerpávající bilanci stavu současné české poezie, musel být zklamán. Hanus dokázal ve své eseji zaujmout jednoznačný, ale svým způsobem i alibistický postoj, když odmítl analyzovat obecné jevy v současné české poezii. Odkázal pouze na esej Olgy Stehlíkové z Nejlepších českých básní 2014 a dále dodal, že „snaha o jakékoliv další generalizace by nutně vedla k vytváření umělých konstruktů“. To, co zde ale Hanus stejně jako jeho předchůdci deklaruje, je vědomá snaha o objektivitu. K té měla posloužit dvě hlavní kritéria – reprezentativnost a výjimečnost básní – a dále trojice specifičtějších podmínek: univerzálnost, originalita a výrazová suverenita. I přes svou původní neochotu však Hanus v další části eseje přeci jen popustil uzdu i svému subjektivnímu vkusu, když z nejlepších básní vybral své „best of“, čímž prozradil zamýšlený koncept antologie. K němu se ale vrátíme později.

Co se týče arbitra ročenky (vytvářejícího definitivní výběr), byl jím pro letošek ustanoven doyen současné české poezie J. H. Krchovský, který se dle vlastních slov musel k této osudové roli nechat přemluvit. O tom svědčí i jeho velice stylizovaná a apatická předmluva. „Vytřídit těch deset až dvanáct ‚sporných‘ při zachování poměru ‚půl na půl‘ bylo úkolem ne nepodobným volbě, které z koťátek kočce ponechat, a které ne… Nakonec jsem zbaběle zavřel oči a na jedno ze dvou zbylých ukázal prstem. Pak jsem procit a otřepal se – šlo naštěstí ‚jen‘ o básně…,“ píše Krchovský a vy nevíte, jestli se groteskně smát, nebo společně s autorem propadat úzkostným stavům. Asi obojí, což jen dokazuje protichůdné emoce, jež ročenkou cloumají rok co rok: někomu může vadit arbitrova nekompetentnost (k níž se básník sám přiznává), jiným se naopak může zamlouvat úcta k silnému autorskému subjektu (Krchovský jím bezesporu disponuje) jako nezpochybnitelné jistotě finální selekce.

V jubilejní desáté antologii je patrné, že primární editorovou ambicí bylo do ročenky zařadit co největší počet nezavedených jmen, aniž by ale opomněl matadory současné české poezie. V NČB tak narazíme na mladé básníky v čele s nejmladší Annou Gažiovou (1999), Alžbětou Luňáčkovou (1995), Annou Sedlmajerovou (1996), Romanem Nowakem (1999) či Jakubem Strouhalem (1992), kteří zde stojí po boku „starých známých“, jmenovitě Karla Šiktance (1928), Michala Maršálka (1949), Petra Hrušky (1964), Sylvy Fischerové (1963) nebo Víta Slívy (1951). Své zastoupení zde ale má i střední generace básníků: Pavel Němec (1981), Tomáš Lotocki (1977), Kateřina Bartlová (1986) či Jonáš Hájek (1984). Specifickým úkazem letošní ročenky je i vysoké procento zastoupení žen, které dle Hanusových slov narostlo v aktuální antologii z průměrných 11 procent (v posledních pěti letech) na ohromujících 42 procent. Je diskutabilní, zda ono genderové vyrovnávání zbytečně neupozaďuje některé básníky. Osobně bych namísto některých zařazených autorek sáhl k mimořádným loňským básním Petra Čermáčka či Miroslava Olšovského. Na druhou stranu je ale nezpochybnitelný fakt, že přemíra mužského elementu byla v posledních letech enormní. Ze zřetele by však neměla unikat skutečnost, že je nakonec jedno, zda báseň napsal ženský, či mužský subjekt. Tento faktor by o kvalitě básní neměl rozhodovat.

Co se týče samotných básní, lze ocenit tematickou pestrost a autorské mnohohlasí z hlediska rozdílných přístupů k tvorbě. V antologii například narazíme hned na trojici básníků, jmenovitě na Michala Jareše (1973), Janu Štroblovou (1936) a Iva Haráka (1964), kteří ve svých sbírkách uplatňují vázaný verš (jistě není náhoda, že také Hanus a Krchovský mají s touto básnickou formou své zkušenosti). Prostor dostala ale i „těžká spiritualita“ Ondřeje Hložka (1986), sentimentální lyrika Dominika Zezuly (1988) nebo poetika reflektující tzv. komunikační pasti od Emmy Kausc (1998). Milým překvapením se pro mě osobně stalo zařazení environmentálních veršů od Radka Štěpánka (1986) nebo báseň Hany Richterové (1989) Abstinenční příznaky poezie z letošního výjimečného debutu z líhně Literární soutěže Františka Halase. Jednu z nejlepších básní antologie, nazvanou Kočka, pak nenapsal nikdo jiný než Petr Hruška. Podařilo se mu v ní „narýsovat“ precizní básnický obraz, za který by se nemusel stydět ani některý z vrcholných imaginistů, jenž ale zároveň netrpí syndromem estetické „literátštiny“: „Zvířata ovládají podstatu geometrie mnohem lépe / Černá kočka záhy nachází / osu situace, / střed místa / zlatý řez odpoledne a ulehá do něj. / Vprostřed noci se posadí, / našpicuje svůj obrys / a zjistí, / že nikam nepatří.“

Suma sumárum: desátá ročenka nijak nevybočila z předem prohraných pokusů, jak přes přiznané subjektivní ponory editorů a arbitrů docílit co největší možné objektivity – s ohledem na avizovaná kritéria výběru je zařazení či nezařazení některých autorů opět zarážející. (Asi s nejmenší újmou se, dle mého názoru, s tímto úkolem při výběru pro rok 2017 popasovala Sylva Fischerová – viz její předmluva –, která těžila z dlouholeté akademické praxe, a tak se jí podařilo nezříct se svého individuálního vkusu, aniž by ho ale zatížila přílišnou exhibicí vlastních preferencí.) Hanusova esej netrpí zbytečnými floskulemi, ale vzhledem k absenci obecnějšího teoretického nadhledu při posuzování současné české poezie se může zdát trochu zanedbaná. I ona zmiňovaná kritéria (reprezentativnost, výjimečnost atd.) působí na čtenáře dosti vágně, protože by je měla splňovat každá dobrá báseň, a nakonec tedy visí v jakémsi pojmovém vzduchoprázdnu. O Krchovského „antipřístupu“ už byla řeč výše. Současnému tandemu se však naopak podařilo do NČB zařadit spoustu nových jmen, která by mohla okysličit zdejší literární prostředí. I genderové vyrovnání antologie bychom mohli chápat spíše pozitivně.

Antologie Nejlepší české básně vybízí k bilanci a k pozastavení nad uplynulým rokem. Díky nepřerušované kontinuitě podle mnohých vytváří jakýsi „minikánon“ současné české poezie, jež víří stojaté vody naší básnické scény. O tom svědčí i aktuální stejnojmenná parodie na „hostovskou ročenku“ z nakladatelství Petra Štengla. O NČB ale můžeme přemýšlet i v tom smyslu, že dané básně uzamyká do výstavní zlaté klece s dost pochybnou nálepkou „nejlepší“ a vykonstruovaně (otázka správnosti výsledné selekce nikdy nebude zcela uzavřenou kapitolou) dělí básníky na úspěšné a méně úspěšné. Nejsympatičtější mi proto asi ze všeho přijde gesto Ivana Wernische a Ondřeje Krystyníka, kteří účast ve svazku odmítli. Slovy Krchovského: „Nuže sláva ‚vítězům‘, čest neporaženým.“