Básník, literární historik a kritik Michal Jareš vydal po jedenácti letech novou knihu veršů, nazvanou Začátek eposu. Společně se sbírkami Obcházení ostrova od Milana Děžinského a Volné verše Ondřeje Hanuse se dostala do finální nominace na Magnesii Literu 2018 v kategorii poezie. Ačkoli sbírka nakonec cenu nezískala, pozornost si jistě zaslouží – ať už díky formální stránce, nebo díky svému tematickému zaměření. Ledacos čtenáři napovědí názvy tří samostatných oddílů: Peklo, Picí miska a Začátek Eposu.

V první části jsme svědky trýznivé podívané. Autor nás zavádí do bezejmenného a bezčasého prostoru – zřejmě autorovy vize pekla –, ve kterém se doslova peče „do nejzazších končin sebe / aby snesl pohled / nejstrašnějšího z bohů“. Proces utrpení je tu popisován až s rozkošnickou zálibou. Mučení je maximalizované do nejzazších bodů lidské představivosti: „Víčka uřezaná / Vnitřnosti oteklé až ke kůži.“ V těchto téměř barokních hyperbolizacích se přitom jako mantra neustále opakují verše: „Byl jsem v nic a já byl nic.“ I přes intenzivně prožívanou bolest toto znicotňování vlastního „já“ na okamžik ustane ve chvíli, kdy se z přítmí ozve neznámý hlas, jenž trpitele odmění třemi danajskými dary: dlouhověkostí, darem němých úst a darem paměti. Prokletí ovšem neustává, což si mučený sám uvědomuje, když promlouvá ve své opětovné deziluzi: „A v tu chvíli jsem poznal / že jakékoliv dary / jsou tím nejhorším trestem.“ Jako by básník skrze tuto iniciační událost rozjitřoval a zároveň koncentroval své básnické vědomí. Jareš zde vytvořil své alter ego, podobající se hrdinovi Ireneovi Funesovi z povídky od Jorge Luise Borgese Funes, muž se zázračnou pamětí. Vše je hodno zapamatování, ale nic nelze vypovědět: „Sklonil jsem hlavu / a nemohl vyslovit jediné slovo / a Pamatuji si to.“ Promlouvat mohou snad jen básně v další části sbírky.

Zatímco první oddíl Peklo tvoří jen jedna rozsáhlá epická báseň, v Picí misce jsou čtenáři předloženy básně samostatné, často sloučené do kratší veršované formy. Druhá část se rovněž liší tematicky, jelikož básník od epicko-mytického rámce přechází spíše k postřehům z každodenního života. Autor se v této fázi sbírky nebojí využít vázaný verš, který celkové vyznění jaksi archaizuje: „Křídla všech starých kapradin / už k odletu se řadí / Kořeny zmnožil stín / v neživé klubko hadí“ či „Pluh stínu oře stromořadí / a mraky přepřahají / V alejích jableční jsou hadi / a sestry už už tkají.“ V rámci Jarešovy poetiky se ale jedná o součást jeho hravého principu, ne nepodobného tomu postmodernistickému. Nalézáme zde totiž širokou paletu básnění, jejíž rozpětí sahá od ornamentální (až příliš zdobné) jazykové kompozice po naivistické veršovánky.

Jak už bylo naznačeno, někdy se autor nechává okouzlit půvabem slov spojených do líbezných říkanek: „Půlnoční balkón Snad noční déšť / a postel co říká: „Neusneš!“. Jinde jsou ale jeho básně striktně pozorovatelské, přičemž nezapřou sklon k náruživé metaforizaci. Básník se v nich prostřednictvím velice nevšedních postřehů zaměřuje na samotářskou a odvrácenou podobu města: „Zbytečně prázdné město / v řece kočárek a smetí / smrad z teplovodu / prázdniny si nestříhají nehty“ nebo „Teritoria cizích part / v městských čtvrtích cítíš / Ve vzduchu napětí a včerejší slib mámě.“ Společným rysem hlavních myšlenek sbírky je provázanost banálních témat s těmi filozofickými. Při hloubavém čtení tak můžeme poodkrýt křehký potenciál jednotlivých motivů, který nás vede k základním lidským otázkám po smyslu života a smrti: „Prázdná okna plná vody / a tmy / Kreslí si úkol ze školy / dítě věkem / vzpomínkami Sumeřan / A dole čeká / celý život / i celá smrt“ či „Před nejfádnější krajinkou / Nejsi schopen rozhodnout se / Jestli žiješ ještě líc / Nebo už rub sebe sama.“

Básnický triptych uzavírá kratičká povídka nesoucí stejný název jako celá sbírka. Text vypráví mytologický příběh o stvoření světa a genezi slova; to je zároveň ústředním tématem tohoto oddílu. Básník nejprve panenskému slovu „Neh“ přisuzuje (v až modernistické touze po vtělení všeho do jediného artefaktu) kýženou harmonii a blahodárnost, aby ho na konci příběhu nechal zemřít: „A potom se slovo Neh naposledy přitisklo k bohům a umřelo Přestalo být přestalo se hýbat Hrůza obešla všechny a bůh z Nic mohl říct své slovo.“ V novém slově ovšem nenalézáme reinkarnovanou radost. Promlouvá k nám skrze svou bolest a pomíjivost. Cyklicky se tak vracíme na začátek knihy.

Jareš v této sbírce dokázal naplno propojit epický a lyrický záběr své poezie. Povedlo se mu básnit jen tak z radosti, z krásy samotných slov, a zároveň při tom mnohdy nenásilně popsat hluboká témata lidské existence. Jeho sbírka je symbolická v tom smyslu, že v ní básník hledá známky celistvosti světa a skrze příběh o slovu, které je nenávratně ztracené, ale o které přesto stojí bojovat, tyto stopy zpětně nachází v celé sbírce. Báseň je tak pro Jareše oním pomyslný bojištěm (zejména v prostřední části), kde se tento střet odehrává.