Antologie Nejlepší české básně se od doby svého vzniku (2009) stala jakýmsi projekčním plátnem, na kterém se zobrazoval subjektivní výběr daného arbitra a editora, vyjadřující jeho názor na to, co „nejlepšího“ za uplynulý rok česká poezie zplodila. Pro loňský rok se „vyvolenými“ – tedy těmi, kdo v české poezii pomyslně oddělují zrno od plev – stali básníci J. H. Krchovský a Ondřej Hanus.
OH
Ondřej Hanus
Hanusova nová sbírka je plná zpochybňování a negace. Jeho poetická řeč účelně selhává, autor svou poezii takřka zatracuje, zároveň ho však nevíra žene k tomu, aby se ze svých pocitů vypsal. Tento paradox, ve kterém básník ledabyle střídá tvář kajícného křesťana a protestujícího rebela, je ústředním motivem Volných veršů. Hanus po čtyřech letech nabírá nový básnický dech.
„Myslím, že potřebujeme erotickou hermeneutiku,“ říká držitel letošní Ceny Jiřího Ortena, básník Ondřej Hanus.
Ondřej Hanus kdysi přísahal na sonet. Sonet je hlavním zájmem jeho doktorského studia, ale zejména formou, jež je charakteristická pro větší část jeho tvorby. Ze čtyřiceti básní letošních Výjevů (dvakrát dvaceti: kniha je rozdělena na dva stejně početné oddíly) je sonetů dvaadvacet.
Hanusova prvotina Stínohrad zaujala především formou a tvarovou ukázněností, je však nutné říct, že výrazová vytříbenost a ukázněnost k poezii prostě a jednoduše nestačí.
