Ondřej Hanus byl doposud v českém literárním kontextu známý jako zastánce tradiční žánrové formy, konkrétně sonetu. Tato forma dominovala jeho předešlým sbírkám Stínohrad (2008) a Výjevy (2013); za druhou zmíněnou dokonce získal v roce 2014 Cenu Jiřího Ortena. Zřejmě jen málokterý čtenář tehdy tušil, že Hanus už dlouho souběžně tvoří i poezii zcela odlišnou. Důkazem je nová sbírka s příznačným názvem Volné verše, sdružující básně z let 2009–2017. Náznaky autorova odklonu od přísně vycizelovaného formálního přístupu byly přitom patrné už dříve. Například v rozhovoru z roku 2014 pro iLiteratura.cz se svěřil, že při dokončování Výjevů cítil, jak ho forma sonetu při tvorbě omezuje a stává se z ní pouhý automatismus.

Básnickou sbírku Volné verše tvoří čtyři oddíly: Nelegie, Branická, Nádraží Holešovice a Svítáníčko. Již z jejich názvů je patrné, že se Hanus zcela nezřekl hravého přístupu k formě, kterým aktualizoval klasické poetické žánry. Tak už například ono písmenko „N“ násilně vsazené před elegiemi jako by značilo skrytou negaci všeho zde vysloveného. Čtenáře znejistí i slova první básně, tvrdící, že řeč nemůžeme nikdy vlastnit a že „není možné umřít / dokud si říkám, že si ještě říkám“. Lyrický subjekt navíc v úvodních básních opakovaně zpochybňuje již jednou vyřčené: „konec se blíží, jenže konec není koncem“; nebo: „ti které jsem měl za nedotknutelné / jsou dotýkáni dnem“. Nelegie se i z tohoto důvodu stávají místem řečového sváru, v němž však můžeme při opakovaném čtení nalézt lyrické proudy (skrytý básnický rytmus) inklinující k určité meditativnosti. Díky těmto proudům se básně v úvodním oddílu spojují do jedné neukončené litanie. Spirituální linie, typická pro Hanusovu poezii obecně, je tu rovněž zdůrazněna častými křesťanskými motivy, které se většinou vztahují k tématům Boží milosti či apokalypsy. Lyrické já se stylizuje do role věštce, jeho slova nabývají leckdy podoby až náboženských formulí: „ani Duchem svatým / tvé volání se nerozléhá pouští / a přece, zachvátíš-li keř či člověka / kdokoli z moudrých propůjčí ti tělo / a popelem se změní v jiný stupeň / šedi“. Skrze verše je zde oslovována především smrt, oheň, led či samotné slovo: „pak zaříkáváš oheň, stíny na hladinách“ nebo „když postáváte / jsou ledy zasvěceny, vše je modlitbou, a to je dar“. Vzápětí se ale nezdráhá vyměnit kajícný hlas za postoj protestujícího rebela.

Zatímco v první části Hanus nechává lyrický subjekt, aby se intuitivně nořil do poetiky sbírky, ve druhém oddílu Branická volí jiný přístup. Fokalizace sbírky se zaostřuje na pražskou čtvrť, přičemž se básnické „já“ transformuje do role jejího pozorovatele. Verše nabývají na popisnosti a jejich poetika hrubne. Čtenář je provázen temnými uličkami plnými opilců a bezdomovců nebo starými cestami, které nemají cíl ani počátek: „nikam vás nedovede, natožpak / k sobě samému, to je jen / hloupá věta, kterou si vymysleli básníci, aby / měli důvod chlastat a podvádět a naoko se trápit“. Místa, kterých si básník všímá, zejí prázdnotou, která vyvolává frustraci z žití a pocit vykořeněnosti a trapnosti, jsou to místa beze smyslu, utopená ve vypité (či spíše vychlastané) paměti hlavních aktérů: „jenže je třeba přestat chlastat, přestat / si típat cigára o čelo, přestat / vyskakovat z jedoucích aut“.

Do pražského prostředí je zasazena také třetí část sbírky Nádraží Holešovice, ve které Hanus svou poezii rozpíná do surreálných nebo, chceme-li, snových pásem hodných psychoanalýzy. Básníkova imaginace je tu daleko živelnější a využívá až perverzně vulgární obrazy: „dlaň se mění v tučnou řeznickou vagínu“ či „ze všech sluncí má smysl jen to březnové / připomínající řitní otvor nebo kedluben“. Lyrický subjekt se v této části sbírky mimo jiné vrací pomyslně zpět do matčina lůna („holešovickým pochodem zpět do matky“), aby posléze v další básni sám sebe nahlížel jako násilně vyvrhnutý objekt: „maminko mělas mě potratit / co já teď tady teprve dnes doopravdy dítětem / všechno je trochu větší než se zdá / chtělo to zaříznout / mělo se to vyrvat“. „Holešovický“ cyklus lze ostatně chápat jako velkou metaforu porodu, který se ale děje spíše násilně a nechtěně. Básnický hlas je tak vyvržen do jakéhosi vyhoštění, jehož nevlídnost dosvědčuje i použitý útočný slovník: „a teď si dorůstej ty zasranej malej potrate / úzkost je díra / úzkost je trvalka / úzkost je neochočená kočka“. Tělesnost Hanusových metafor se zde navíc kombinuje s jazykovědným slovníkem, kterého se ani ve své nové sbírce autor nevzdává: „některé linie podléhají zkáze a jiné syntéze / kdes nechal sen tam najdeš infinitiv“ nebo „ukázkový výsek ze zapomenutého masa / shoda přísudku s prdelí“.

V závěrečné části, nazvané Svítáníčko, je básnický subjekt opět, slovy sbírky, „bičován nehostinnou skutečností“, avšak nyní se jí na první pohled slovně nevzpouzí. Při jejím popisu spíše rezignovaně zatracuje samu poezii. Z básníkových textů přímo sálá odpor k tvorbě: „vymaluju ti na vrata / svůj rostoucí odpor k textu a člověku“. Poezie se stává pouhou slovní vatou: „pryč z této zahrady mramorových hoven / páchnoucích rekurzí a žabomyšinou“; hned další verš na to ostatně poukazuje slovy: „odevzdej jazyk člověče“. Zavrhováním tvorby, touto zradou vůči poezii, se cyklicky završuje nevíra v její smysluplné využití, naznačená už v úvodní básni. Básník se chce dokonce násilně vyvléci z vlastního jazyka: „vyjdi z této zápůrčí noci / jako z matky / svlečený z textu“. Poslední verše sbírky, věnované ztrátě víry v poezii, však zároveň svědčí o autorově potřebě tento pocit popsat, nebo se z něj dokonce vypsat. Jeho vnitřní boj spočívá v neschopnosti vybrat si, zda chápat svůj pobyt na světě jako akt smíření, či akt vyvržení: „odkažte mu svůj pokoj / svůj pokoj mi dejte / dejte mi pokoj s poezií“.

Ač se Hanus snaží, leckdy až přehnaně autodestruktivně, rebelovat proti smyslu života či poezie, zmiňované negace lze chápat jako součást jakéhosi terapeutického psaní, které autor využívá, aby vybojoval sám před sebou smysl vlastní tvorby. Jako by už samotná snaha vypisovat se i z těch nicotných stavů či nálad patřila k touze po katarzi. I proto v jádru jeho tvorby stále nalézám onu demlovskou vzpouru, kdy jde v poezii pýcha a opovržení vždy ruku v ruce s pokorou a kajícností.