Kříž s antologiemi je větší než s výbory z díla. Zvlášť je-li vypichováno z takového množství, jaké poskytuje roční básnická produkce České republiky, bez přihlédnutí k novým vydáním sbírek starých a ještě starších. A to je možná zrovna škoda: kdyby sestavovatelé letošního vydání ročenky Nejlepší české básně, arbitr Miloslav Topinka a editor Jakub Řehák, zařadili do svého svazku i básně tohoto původu, byl by výsledek ještě zajímavější a více by vypovídal o tom, s čím vším mohli zájemci o českou poezii v letošním roce poměřovat svůj vkus (ostatně zařazená báseň Pavla Ctibora vznikla před x lety).

Tuto sadisticky úřední řeč volím hned zkraje záměrně. Protože takové výběry k tomu svádějí. Editoři by měli všechny sbírky, které během oněch dvanácti měsíců vyšly, nejen přečíst, ale také je znát, měli by mít přehled o tvorbě jejich autorů v úhrnu a být schopni zvolit onu jedinou báseň, která za to stojí. Jakousi svrchní objektivitu nelze očekávat; jde o básně, které se konkrétním editorům jednoduše líbí, nehledě na to, jak své tipy zdůvodní v doslovu či předmluvě. Volba ironického titulu je hra na schovávanou. A je to také důvod, proč se editorského úkolu už podruhé zhostila generačně nesourodá dvojice. Chceme-li číst zrovna to, co se na české poezii líbilo dvěma lidem, je potřeba si úsudku těchto osob vážit, aby bylo lze se s jejich názory vyjádřenými nejlepším svazkem ztotožnit nebo s nimi být v nesouladu. Možnost názorové konfrontace je zřejmě důvodem, proč jsou takové almanachy nakonec atraktivní. Volba Miloslava Topinky je dobře obhajitelná jeho osobností, zkušenostmi, autorskou tvorbou i redakční praxí. Angažmá Jakuba Řeháka znamená asi vyjádření uznání k jeho pozoruhodné a oceňované (zatím rané) básnické tvorbě. Zajímavý básník nutně nemusí být vynikajícím editorem. Ale může. Jestliže nakonec úkolem antologií není ani tolik ukázat na to nejlepší, ale spíš vytvořit podstatnou a různorodou směs, která navede čtenáře různých básnických preferencí jejich směrem, a přesto do neznámých končin, plní Nejlepší české básně 2010 svou roli dobře. A kromě toho ještě povětšinou ukazují na to kvalitní.

Autoři výboru si kladou záslužnou školní otázku, co všechno lze dnes označit za poezii. A odpovídají nepřekvapivě, že leccos: svazek otevírá báseň Rudolfa Matyse, následuje Jiří Gold – začátek nestandardní. Sestava Halmay, Fischerová, Hruška, Borkovec, Wernisch nebo Krchovský a další je coby zlatý fond rozdrolena do jednotlivých oddílů, které šťastně nesou jen neurčité, poetické názvy, vypůjčené z veršů básní v nich obsažených. Těžko jinak spojit třeba odlišné poetiky Petra Krále a Boženy Správcové nebo tvorbu Ladislava Nebeského s Romanem Szpukem. Oddíly, za jejichž zbudováním stojí Miloslav Topinka, jsou tedy velmi volné, přesto autory v nich seřazené nakonec něco sdružuje: po úsporných, takzvaně kultivovaných oddílech I. a II. s ostrými, popisnými obrazy blízkými (privátní) realitě bleskne oddíl třetí texty delšími, bujivějšími a bujnějšími, méně prozaizovanými, šifrovanějšími a místy také takzvaně odvážnými, přičemž jmenovaná odvaha se někdy úlevně omezuje na hojné užívání neškodných, ale často také neúčinných vulgarismů (např. v básni Roberta Jandy), jindy jde o básně surreálného ladění nebo složitější kompozice a konečně v tomto oddílu je i po básni banální (od Petra Váradiho).

Čtvrtý oddíl je dejme tomu experimentální, ač přísně konceptuální je tu pouze kus z Ladislava Nebeského. Ostatní texty experimentují s jinými hranicemi, totiž, ve shodě s uváděným záměrem editorů, s pomezím prózy: jsou tu básně-črty, básně-povídky i básně-meditace. Leckdy jim propustku do básnického lesa zajišťuje jen uspořádání textu na stránce, košatější struktura vět, nízká koheze nebo despekt k interpunkčním pravidlům a úzu psaní velkých písmen. A někdy vůbec nic (Romana Szpuka text bez názvu).

Ženská poezie si letos editory příliš nezískala: „zastoupeny“ jsou pouze Kateřina Bolechová, gymnazistka Alžběta Michalová, Božena Správcová, Janele z Liků čili Jana Hradilová a výbornou, odhalující básní Návštěvy Anna Kunová.

Editoři se nedrželi jen velmi známých jmen, a zařadili třeba i Jaro Adama Borziče, vynikající text Jana J. Nováka nebo kratičké slovenské Ohne dich Jana Vody (Neměly to být nejlepší české básně?). Což se přihodilo také tak, že Jakub Řehák přizval s ohledem na vlastní kořeny i básníky původně internetové. Mezi vlnami básnické sítě editor zbudoval malé molo z několika internetových periodik a jediného serveru, zřejmě proto, že množství básní zavěšených je ještě mnohokrát větší než těch vytištěných a není v moci jediného člověka jim věnovat potřebnou kritickou pozornost. Jakub Řehák v tomto výběru registruje nejen knižně vydané básnické sbírky, ale také básně tištěné časopisecky nebo v obtížně dostupných, ba soukromých tiscích. Bylo to pracné vybírání.

A díky tomuto svazku se čtenář také seznámí s tvorbou členů některých básnických skupin, fenoménu téměř vyhynulého (skupina XXVI, skupina Fantasía, okruh Psího vína). V editorově doslovu se dozví, že v české poezii neskomírají jen názorově a poetikou spřízněná uskupení, ale zjevně také lyrické básnictví, jak jsme se ho naučili znát. Ve shodě s dlouhodobě vykreslovaným vykřičníkem apeluje i Jakub Řehák na básnickou přesnost (ačkoli je spíš nesnadné ji rozpoznat a nezaměnit s výstižností) a na to, že poezie by především měla být sama sebou (což zachraňuje editorova upřímná a velmi osobní snaha své názory rozebrat a odůvodnit).

Pomocí číslované legendy a s nápovědou bramborových razítek, jež knížku provázejí (Lenka Bucková), si pak čtenář zahraje spojovačku autor-medailon-obsah. Leckdy je výsledek příjemně překvapivý. Odsunutí medailonů na závěr je šetrnější vůči básnickým textům, které by jim v běžné antologijní úpravě předcházely, a grafická úprava, která šetří zase barvami, je velmi podařená.

Je to povedený výběr, i když ne všechna čísla mají takovou důsažnost jako třeba Zahrada II. Ireny Douskové nebo Pláň Petra Halmaye. Nebo č. 17 od Slavomíra Kudláčka. Nebo Lesní kosti z pera Petra Borkovce. Nebo… Takže je v něm silných a s rozvahou vytčených básní převaha.