iLiteratura: Vydal jste Stínohrad (2008) a Výjevy (2013), za něž jste obdržel Cenu Jiřího Ortena, milujete klasické básnické formy, provozujete Sonetář webový, překládáte moderního básníka Johna Burnsida, editujete formálního bouřliváka Milana Ohniska a působíte v časopisu Psí víno, který se poslední dobou – zřejmě díky orientaci šéfredaktora Ondřeje Buddeuse – profiluje jako fórum digitální a konceptuální poezie. Co tyto na první pohled nesourodé preference spojuje?
Ondřej Hanus: Vezmu to jedno po druhém. „Klasické“ formy jsem ve svém vlastním psaní již opustil, věnuji se jim jen sekundárně, v disertaci a částečně v rámci Sonetáře, i když na ten už poslední dobou nemám moc času. John Burnside je vynikající básník a jeho básně jsem chtěl publikovat v Psím víně, ale nevyšlo to kvůli vysokým poplatkům nakladatelství za práva na překlad (celkem zhruba pět tisíc korun za čtyři básně). Milan Ohnisko patří k mým oblíbeným básníkům (avšak zdaleka nejen pro své formální bouřliváctví), proto mi bylo ctí na jeho knize pracovat. Zaměření Psího vína se za těch sedmnáct let, co vychází, proměnilo hned několikrát (viz kompletní archiv časopisu), a to zcela přirozeně v závislosti na osobě šéfredaktora. Za Jaroslava Kovandy bylo orientováno, velmi zjednodušeně řečeno, na tradičnější lyriku, pod taktovkou Petra Štengla se zaměřovalo spíše na (neo)beatnickou linii, pod Ondřejem Buddeusem začalo akcentovat experimentální přístupy. Když to shrnu: všechny tyto osoby a preference přímo nic nespojuje, ale přijde mi, že život je příliš krátký a poezie příliš rozmanitá, než abych zůstával jen u toho, co znám a v čem se cítím jistě. Chci objevovat, bojím se ustrnutí.

iLiteratura: Opustil-li jste „klasické“ formy, znamená to, že si volíte formu pro své básně předem?
Ondřej Hanus: Původně to skutečně bylo tak, že jsem měl v úmyslu napsat právě sonet, případně věnec sonetů, gazel, rondel… Byla v tom ohromná svoboda a jistota zároveň. Po čase jsem ale zjistil, že se mi texty pod rukama samy zvrhávají v sonety. Forma mi přestala dávat svobodu a začala mě tížit, omezovat. Když se totiž z formy stane automatismus, je něco špatně. A právě v tu chvíli jsem se sonety skoncoval.

iLiteratura: Odpovídají tyto tři fáze, které jste naznačil, Stínohradu, Výjevům a současnosti?
Ondřej Hanus: Ne, neodpovídají. Svázaný formou jsem se začal cítit zhruba až v době, kdy jsem dokončoval Výjevy, tedy někdy v roce 2012. Troufnu si ale tvrdit, že v konečné podobě Výjevů žádné texty, které vznikaly s tímto pocitem, nejsou. Na to jsem si dával velký pozor – a spolu se mnou redaktor Martin Stöhr. Chronologicky poslední text této sbírky, Čtrnáctý výjev, byl napsán v lednu roku 2013, a lze ho číst mj. i jako zklamání z formy, čemuž odpovídá i nestejná délka a narušované metrum obsažených veršů. Od té doby se pokouším o uvolnění, ale zatím to vede pouze k tomu, že jsem (s výjimkou jednoho nedávného pokusu o povídku, který nedávno vyšel v A2) přestal psát. Sám jsem zvědav, co přijde, jestli tedy vůbec něco. Možná jsem prostě dopsal… což by nebyla žádná škoda.

iLiteratura: S tím nesouhlasí ani kritika, ani porotci Ceny Jiřího Ortena, již jste letos získal, a porazil tak nominované sbírky Podolí Jonáše Zbořila a Jindřich Jerusalem Martina Pocha. Jako vítěz jste se zařadil po bok Ondřeje Buddeuse, Marka Šindelky, Jana Těsnohlídka ml., Jonáše Hájka a dalších autorů. Co to pro vás znamená?
Ondřej Hanus: Především bych se chtěl jemně ohradit proti slovu „porazil“, protože Ortenka není žádné mistrovství republiky do 30 let… Ale dobrá, pokud na tuto metaforu přistoupím, pak musím říct, že ze zisku ceny mám samozřejmě radost, umocněnou tím, že ji jako jednu z mála (možná i jedinou) z té přehršle českých literárních cen respektuji. Když si prohlídnu seznam předchozích laureátů (nejen těch, co jste tu vypsal), až mě trochu zamrazí, protože je mezi nimi spousta autorů, které dlouhodobě sleduji, na jejichž čtení chodívám a jejichž knihy mám doma, často podepsané. Navíc letošní konkurence byla celkem vysoká, a to nemluvím jen o nominovaných. V přihlášených titulech byla totiž mj. i básnická sbírka Tomáše Čady Spodní patra nebo (naoko dětská) kniha Tomáše Zahrádky Dědeček, mimochodem nominovaná na Literu. A navíc mezi přihlášenými (kvůli selhání lidského faktoru, jak se dnes říká) bohužel úplně chyběla povídková kniha Miroslava Pecha Napíšu Pavle, která by podle mě patřila k velkým favoritům na celkové vítězství…
Vzhledem k tomu všemu mě trochu trápí pochybnosti, jestli jsem si tu cenu opravdu zasloužil. Ale jednou ji mám, tak jsem aspoň rád, že na mě můžou být naši a lidi od nás ze vsi pyšní. A někde nahoře snad i babička a oba dědové.

iLiteratura: Z toho, stejně jako z básní samotných obou sbírek, je patrná sympatie ke křesťanství. Nepřehlédnutelné jsou rovněž básně dekadentní, „kacířské“. Jak k tomu u vás došlo? Nepůsobí to, jako by jedno vystřídalo druhé, ale jako by u vás šla zbožnost s dekadencí ruku v ruce…
Ondřej Hanus: Tenhle kontrast je nejspíš důsledkem mého „zápasu“ s křesťanstvím. Na jednu stranu pocházím z místa, kde je vztah k víře (pokud tedy nějaký existuje) víceméně přirozený, nekonfliktní, na stranu druhou jsem já sám byl pokřtěn až ve dvanácti letech a nemůžu říct, že bych o to tehdy nějak stál. Od té doby se s tím peru. Nedokážu přijmout supernaturalistickou představu Boha, ztotožňuji si ho spíše s kolektivním svědomím lidských společenství. Někdy jsem v tomto sporu smířlivější, jindy zuřím a rouhám se. Čili ano, jde to ruku v ruce, jedno je neoddělitelné od druhého.
Ale když už jste zmínil ty dekadenty, pro ně bylo docela typické, že konvertovali ke katolicismu, viz Karásek ze Lvovic nebo Huysmans – a tato konverze jim byla často (a možná i oprávněně) vyčítána jen jako jiný projev estétství. Když se ale přesuneme do současnosti, není bez zajímavosti, že před deseti lety založila Františka Jirousová, předpředloňská držitelka Ortenky, skupinu Katolická dekadence. Z nějakého důvodu se tyhle dva zdánlivé protiklady silně přitahují.

iLiteratura: Podobně se ve vás pere básník, kritik a literární vědec. Anebo to je vztah harmonický, přirozený, doplňující se?
Ondřej Hanus: Především chci upozornit, že bych byl velmi opatrný s těmi označeními „kritik“ a „literární vědec“ – spíš bych řekl literární publicista a doktorand. Obě výše zmíněná povolání mám v příliš velké úctě, než abych se k nim se svými skromnými příspěvky k daným oborům nechal přiřazovat. Naopak bych možná pro úplnost dodal „překladatel“ a „redaktor“. Každopádně nemám problém fungovat v těchto několika rolích naráz. Jsou příbuzné, byť se jejich metody, prostředky i cíle liší.

iLiteratura: Jde mi o to, že básník a, dobrá, literární publicista Jakub Řehák ve své eseji Solidarita v teráriu? v posledním čísle Hosta (5/2014) formuluje otázku, jak psát o poezii, přičemž mu některé rysy literární kritiky (zejména literární žargon) překážejí. Jak píšete o poezii vy?
Ondřej Hanus: Když už jste na to narazil, s tím zmíněným článkem mám docela velký problém, takže využiju této příležitosti, abych se k němu vyjádřil. Jakub v něm opakuje své názory, které už všichni znají, znovu se věnuje polemikám, které jsou dávno vyčpělé (a mně osobně k smrti protivné), a jako obvykle nadhodnocuje úlohu Petra Krále v současné poezii a vyzdvihuje jej proti jiným konkrétním osobám. Tohle vyjadřování sympatií je ovšem dlouhodobě vzájemné. Řehák i Král se opakovaně stavějí do pozice zasvěcených, těch, kteří vědí. Nepřipouštějí pluralitu názorů, a pokud ano, pak jen s nadřazenou blahosklonností. Tahle arogance mě vytáčí, ale ještě více mě mrzí. Vezměte si už ten začátek: „Rozhodl jsem se […] zjistit, jak na tom poezie v současnosti je.“ Mám bohužel dojem, že toho Jakub příliš nezjistil. Konstatoval několik obecných poznatků, pokusil se definovat rozdíl mezi poezií a prózou a loni vydané básnické sbírky rozčlenil do čtyř nekoherentně vymezených okruhů. Máme tu poezii reflexivní, angažovaně konceptuální, imaginativní a nakonec – tu nejlepší. Řehák tak de facto nepřišel se čtyřmi, ale pouze dvěma okruhy, jelikož básnické sbírky zařazené do kolonky reflexivní či imaginativní jsou v rámci těchto vágních vymezení libovolně zaměnitelné. Tuto linii (jak jinak) postavil proti nenáviděné angažovanosti a spřízněnému konceptu a nakonec (jak jinak) vyzdvihl aktuální knihu Petra Krále (spolu se sbírkami Boženy Správcové a Jiřího Dynky). Takže když v témže článku zmiňuje, že se hovoří o krizi kritiky, měl by si uvědomit, že k této krizi sám přispívá. Což je škoda, protože jako básník je velmi schopný.
No… a pokud jde o mé vlastní psaní o poezii, nemohu napsat nic než zcela obecné zásady, kterých se držím. Snažím se každou básnickou sbírku zasadit do kontextu autorovy tvorby a do širšího kontextu současné poezie, předložit návrh na její interpretaci a vynést určitý hodnotící soud. Někdy se to povede, někdy ne. Přitom možná k výše zmíněné krizi přispívám i já sám, ale to ať zhodnotí jiní. Rád se poučím.

iLiteratura: Poezie „s přívlastky“ vám ale zřejmě cizí není: ve své recenzi Chlíbcova Zimního dvora (Psí víno 66/2013) hovoříte o oblýskané lyrice křesťanského či spirituálního rázu, o poezii expresionistické atd. Copak nejsou Řehákovy výrazy „reflexivní“, „angažovaná“, „konceptuální“ a „imaginativní“ právě tak zaužívané? Co je na nich špatného? Dodejme, že v těchto hlavičkách patrně těžiště Řehákovy eseje nespočívá…
Ondřej Hanus: No vida, díky za poučení. Musím ale hned opáčit, že „expresionistická“ nepatří k těmto přívlastkům, to je konkrétní odkaz na literární směr (stejně jako „konceptuální“ či „angažovaná“), a že za svými slovy o křesťanské či spirituální lyrice dodávám „nebo jak tomu vlastně má člověk říkat“. Z toho je patrné, že podobné přívlastky používám spíše z nouze a nerad. Věc se má totiž tak, že těmto neurčitým škatulkám je zkrátka těžké se vyhnout. Ale přinejmenším by se to s nimi nemělo přehánět a už vůbec by se na nich nemělo stavět. Špatného je na nich totiž to, že namísto vyjasňování zatemňují, zamlžují. Proti označením „angažovaná“ a „konceptuální“ nic nemám, problém mám s „imaginativní“ a „reflexivní“ a s tím, že jsou tyto dvě skupiny postaveny proti sobě. Ta esej přitom předstírá, že vymezuje čtyři proudy současné české poezie. Ale tak to není.

iLiteratura: Z kolektivního ohlédnutí za úspěšnými ročenkami Nejlepších českých básní v časopise Psí víno vyplývá, že je vám ze všech jejich redaktorů blízký jenom kritik Karel Piorecký. Mohl byste popsat, v čem tkví „moc“ jeho textů?
Ondřej Hanus: Pokud jde o Psí víno, pak – aniž bych chtěl mluvit za celou redakci – bych řekl, že v obecné rovině nám vyhovuje jeho rozhled, důraz na chápání poezie v širším poli a odmítání autonomistických přístupů k ní. Důležité také je, že se nebojí píchnout do vosího hnízda a jít proti proudu, pokud je přesvědčen o své pravdě. Já osobně si ho vážím, protože je teoreticky fundovaný, sečtělý a charakterní a soustavně sleduje novou českou poezii, aniž by ji sám psal – což je dnes vzácné. Má díky domu větší odstup a nadhled. To neznamená, že k němu nemám žádné výhrady. Tak třeba se neshodnu s jeho nedávnou pozitivní recenzí na sbírku Jonáše Hájka Básně 3.

iLiteratura: Takový Jan Štolba je ale rovněž sečtělý, charakterní a smělý a české poezii se věnuje soustavně. Jistě jej jako kritika nediskvalifikuje to, že je sám básník a soustředí se spíše na dílo samotné a jeho kontext… Vadí vám to, že Štolba není „klasický“ akademik?
Ondřej Hanus: To vůbec ne. Karel Piorecký je přece opakem „klasického“ akademika. Na Janu Štolbovi (tedy na jeho recenzích) mi vadí dojmovost, neurčitost. Cením si ho naopak v tom, jak důsledně se poezii věnuje. A že je sám básník, taky není nic špatného. To jsem zmínil jen jako Pioreckého výhodu oproti většině lidí, kteří dnes o poezii píšou.

iLiteratura: Zřejmě tedy nebudete souhlasit se Susan Sontagovou, která ve své eseji Proti interpretaci tvrdí, že nepotřebujeme hermeneutiku, ale erotiku umění?
Ondřej Hanus: Myslím, že potřebujeme erotickou hermeneutiku.

iLiteratura: Na závěr bych se vás rád zeptal, kterého básníka si český čtenář všímá méně, než by měl, na koho a co se dnes zapomíná a kdo v budoucnu docela určitě nezapadne. A prosím o odpověď s afinitou k erotické hermeneutice – koho jako čtenář milujete a jako odborník považujete za významného.
Ondřej Hanus: Předně bych chtěl říci, že nemám tušení, kolik se kterému básníkovi dostává pozornosti. Nabízí se prizma literárních cen, ale to je velmi ošidné měřítko. Myslím si, že více pozornosti si zaslouží současná česká poezie jako celek. Házet v této souvislosti nějaká konkrétní jména by bylo zbytečné a zřejmě i nesmyslné.
Odpovědět na druhou otázku je zase nemožné, jednoduše proto, že nejsem věštec. Ale dobrá, alespoň pár jmen zkusím: radil bych sledovat třeba Olgu Pekovou, Jana Delonga, Marii Iljašenko, Alžbětu Michalovou (pokud se Fra konečně uráčí vydat její sbírku, která jim tam už pět let leží), mladíky a mladice z uskupení Zlatoválky, Olinu Stehlíkovou, snad i Pavla Buštu, Tomáše Zahrádku nebo třeba Lukáše Palána, jehož sbírku Píča, hovna, Hitler, Praha jsem měl tu čest redigovat. Je to ale fakt nahodilý výběr. Možná bych doporučil sledovat Psí víno, kde se snažíme neustále objevovat nové autory. A taky radím kriticky sledovat tvorbu všech již zavedených současných básníků, nenechat se oblafnout jménem a vytvářet si vlastní názor, jakkoli může být nepříjemný či nepohodlný.