Nová sbírka básníka J. H. Krchovského Dvojité dno je souborem básní a zápisků veršem převážně z roku 2009 a první poloviny roku 2010. V jednom takovém zápisku z března loňského roku autor přiznává, že píše stále jeden a tentýž „nekonečný dopis na rozloučenou“, a to i přesto, že „už dávno není komu“ (dodatek zajisté hodný zvážení). O tom, že je J. H. Krchovský v celém svém díle úzce monotematický, není pochyb; ostatně sám to v reflexi svých textů ochotně potvrzuje. Konstatuje, že v jeho případě ,,jde o témata zásadní, jediná a nevyčerpatelná, možná vyčerpávající…“, přičemž na vysvětlenou dodává: ,,opustit je nejen nechci, ale ani nemohu; alespoň ne dříve, dokud neopustí ona mne, což se stane až při mém (dokonaném) odchodu z tohoto světa“ (z Doslovu autora ke sbírce vybraných juvenilií z let 1978–1981 s názvem Mladost – radost…).

Ve Dvojitém dně, jímž je, jak se dozvídáme, míněno „dvojité dno života“, zůstává brněnský básník doposledka sám sebou a opět umně variuje to, co už dříve řekl. Příznivce nezklame, dosavadní odpůrce pravděpodobně nezíská. Ve své standardní formě – přísně rytmickém a rýmovaném, vesměs strohém básnickém jazyku, který je stavěn do čtyřveršových strof – přináší tradičně skeptický pohled na svět. Jde o místo neutěšené až zlé, které musíme nějak ,,přetrpět“, než nás osvobodí smrt. Toto dlouhodobé čekání se skládá z bezpočtu nesnesitelných čekání menších, která mají podobu jen nepatrných každodenních posunů vstříc kýženému konci: příznačné jsou otázky typu „jak přežít den až do večera / jak přežít noc až do rána“ anebo zpovědi říkající v obměnách totéž: „jdu spát a těším se na to až vstanu / abych se těšil zas až půjdu spát; noc co noc skučím jako štěně / den co den jde o život“. Lidský život se jeví jako efemérní, neuchopitelný a nezvládnutelný: „žít jsem se ještě nenaučil / a už se učím umírat; pořád jsem čekal, kdy přijde ten Život už / místo něj přichází akorát stáří“, což prožívající subjekt kupodivu kvituje s jistým povděkem a své vezdejší bytí úplně nezatracuje: „jdu životem, dál rád jím míjen“, resp. „zkurvenej živote, měl jsem tě vole rád!“. Ad absurdum jsou úvahy o pomíjivosti tohoto světa rozvedeny v jedné z vrcholných skladeb sbírky, která sumíruje, co vše je záhodno přibrat na cestu poslední: „[…] Seznam je bez konce, času však ubývá / píšu a škrtám zas noc co noc u piva / a do děr v paměti cpu si svou podobu…/ toho je, co si chci s sebou vzít do hrobu!“.

Moment exodu či exitu je často kladen do kontrastu s počátkem, „po A přichází hned Zet“. Vše se převrací, v neuspořádanosti se lze stěží zorientovat. Vypovídající subjekt – v básních je důsledně zachovávaná ich-forma – si uvědomuje nenaplněnost života, který zakouší. Ačkoli s tímto už nezvratným stavem a sám se sebou není spokojen, je – pokud se zrovna nepropíjí k zapomnění – se vším alespoň srozuměn, a v některých chvílích dokonce smířen. K uvolnění mu pomáhá notná dávka sebeironie. Glosy směrem k vlastní osobě jako by byly pronášeny s potutelným úšklebkem: „křídlem si laskám přirození, kopýtkem dupám do rytmu; pusu a dobrou, ty můj hochu…/ fuj, oboustranně hnusnej vjem / když líbám na rty svoji sochu / tvář znetvořenou úsměvem“.

Neuspokojenost je v Krchovského verzi světa příznačná také pro vztahy. Nezřídka se objevují humorně ironická čtyřverší o samotě či nějakém mileneckém ,,průšvihu“: „»A o co se to jako snažíš?« sykla/  čímž uhasil Požár těl…/ no, nevím na co dosud byla zvyklá / svlíknout i ji jsem možná měl“. Ovšem k převládajícímu cynismu lze překvapivě nalézt i svérázně romantickou protiváhu: „A cestou kreslím močí na sníh / nemravné kruté obrazce / lásku lze přežít jenom v básních! /chci spát! A snít… Snít o lásce…“

Ačkoli Dvojité dno z tvorby samorosta české poezie nevykračuje, a je tak dílem spíše nenápadným, nelze je nevnímat jako konzistentní a dlouhodobě promýšlenou výpověď. Také po ,,technické“ stránce je text vyzrálý. Krchovský, který svým stylem koncepčně deklasuje kdeco včetně sama sebe a své tvorby, se urputně vzpírá jiným měřítkům, než jaká si léty sám nastavil. Jeho silně pointovaná, z velké části epigramatická sbírka je velmi soustavná a sdělná, a to i navzdory sebezpochybňující tezi v závěru, v níž básník přiznává absenci zásadního sdělení. Nezanedbatelná část výpovědi přitom spočívá až za výslovně řečeným; ostatně sám autor tvrdí: „Slova, jen slova…Málo poví / přebraná halda veteše…/ lze sdělit jenom něco slovy / až nevyřčené řekne vše // Psát, přitom bič si neplíst z hovna?! / co vlastně lze vtkát do básně?.../ má sdělení jsou nevýslovná / Ano a Ne, vždy dvojhlasně“.