J. H. Krchovský patří ke svébytným osobnostem české poezie. Jeho tvorba pokrývá více než tři dekády a za tu dobu se mu podařilo vydobýt si pozici autora s přívlastky jako „mistr nekrofilní imaginace“ či „jeden z nejsuverénnějších českých básníků“. Ke konci minulého roku se připomněl novou sbírkou Já už chci domů, která obsahuje básně a zápisky ve formě verše z let 2011 až 2015. Každá báseň je opatřena datací, díky čemuž lze knihu číst také jako s časem se proměňující exkurs do básníkovy duše.

Krchovský uvádí sbírku eponymními a signifikantními verši: „Já už chci domů, stýská se mi tady / už přijeďte si pro mě, já chci domů! / Váš… Přilepil jsem známku slzou z brady / a neodeslal. Nemám kam a komu.“ Zásadním tématem je hledání domova, který je metaforou poklidu, přijetí, nejen společenského, ale především toho čistě osobního a duševního. Problémem zůstává, kde takové smíření hledat a je-li vůbec možné se ho dopátrat, zvláště pokud je lyrický subjekt, osamělý a distancovaný („Nemám kam a komu“), neustále konfrontován s hořkostí a tragikomičností všedního života: „sám připadám si tady navíc… / takových knih! A hovno v nich.“

Po formální stránce Krchovský neopouští pohodlí svého poetického domova, pevně se totiž drží čtyřveršových strof s jednoduchým rýmem, jejichž pravidelnou podobu narušuje jen málokdy. Mnohdy až banálně působící veršování se stalo nosnou kostrou autorovy poetiky už v počátcích jeho tvorby. Tato stálost poukazuje jednak na zmiňovanou svébytnost Krchovského poetiky, která se i nadále upevňuje, je věrohodnější a celistvější, jednak na stále trvající potřebu vypořádávat se klasickou formou s klasickými tématy, jejichž závažnost je skrze tuto formu umocňována. Já už chci domů tak opět ruku v ruce se setrvačností stylu promlouvá o tématech, která jsou pro autora typická: o erotických eskapádách, pomíjivosti, trapnosti lidské existence a hlavně o nespokojenosti a zmaru, které se celou sbírkou, byť někdy skrytě, táhnou jako pomyslná červená nit od počátku až do samotného konce. Ve sbírce ale nechybí ani záblesky romantična a jakési „tradiční poezie“ (založené na imaginaci a symboličnosti), které autor – navzdory své úderné poetice – vměstnával i do předchozích sbírek. Jsou tu však zcela cíleně v naprosto minoritním postavení, a plní tak funkci jakéhosi zrcadla, které ještě intenzivněji odráží tragiku, jež je vykreslována jakoby na pozadí záchvěvů „něčeho pěkného“. Těch je ale jen málo.

V centru sbírky se ocitá lyrický subjekt, tentokráte pátrající po již zmiňovaném domovu, symbolizujícím snad výsostně intimní, o to ale autentičtější touhu po smíření s neutěšenou povahou světa. Konkrétně tu zápasí s plynoucím časem, nezastavitelným stárnutím a všudypřítomnou trapností. Touha po smíření je ale postavená do protikladu k pohrdání životem, které je jeho součástí, a to ne chtěnou a cílenou, nýbrž přirozenou: „Tuhletu minutu nikdo mi nevrátí… / jak to s ní nakládám?! Bože můj, zab mě / až o tu poslední budu pak žebrati… / vím, že se nedíváš… I mně je trapně.“ Subjekt sice chce sám sebe přesvědčit o „nesměšnosti života“, touží po naplnění, jenže nedaří se mu to, protože ho vždy dohání vyprázdněnost bytí. I proto posléze s všedností zachází ledabyle, což ústí v až dekadentní libování si v samotě „milý deníčku / píšu si jedničku: / přežil jsem dnešní den! / snad nikým neviděn…“, jež se ale tentokrát přetavuje ve zcela záměrný odchod do ústraní.

Krchovský se v Já už chci domů drží své poetiky, pracuje s tradičními tématy i formou, rozhodně ale nepůsobí recyklovaně či prázdně. Ba spíše naopak, neustálými návraty k již problematizovaným skutečnostem dostává jeho cynický básnický výraz ryzejší a čistší kontury, je přehledný, přístupný a neustále schopný přinášet nová sdělení. V nejnovější sbírce tak básník dozajista potěší všechny své dosavadní příznivce a domnívám se, že na sebe dokáže strhnout pozornost i těch nových. Rozhodně však nepřesvědčí své odpůrce, protože ač témata variuje, ze své cesty sejít nehodlá. To je ale jedině dobře.