Nepočítáme-li Slívův bibliofilský tisk básnické skladby Koloběžka (která byla později včleněna do zatím předposlední sbírky Račí mor) a autorský výbor ze starších knih Boudní muzika, je Návrší jedenáctou básníkovou sbírkou. U tak zavedeného, ba neopomenutelného básníka, jakým Slíva je, nebývá zvykem uvádět, že jeho poezie neustále roste a sílí. V případě Návrší je to ale více než na místě.

Kniha obsahuje 66 básní, jejichž délka kolísá od několikaslovných miniatur po rozsáhlé skladby přes několik stran; v souladu s vývojem v posledních sbírkách převažuje vázaný verš. Jiří Trávníček v anotaci hovoří o „slovních uzlech“ a paradoxech, jimiž se Slívovo básnictví vyznačuje. Dnes už to tak docela není pravda: přibližně od sbírky Souvrať se autorovy básně čtenáři zjevují čím dál tím snáze a jejich zdánlivá „náročnost“ vyvěrá spíše z fragmentárnosti (z níž nejvíce těží tři rozsáhlejší skladby soustředěné v závěru knihy, Rekviem, Návrší a Posmrtné polibky, které, myslím, tvoří vrchol celé sbírky) a z časté gnómy rezonující v tichu: „Co je to nad tebou za mraky? // Zázraky, samé zázraky…“

Již v předchozím Račím moru Slíva rozšířil inventio a dispositio, o nichž hovoří starověká rétorika. Téma řeči a „nápad“ na jeho uspořádání má u autora v některých případech i velmi netradiční či přímo nuzný původ, jako např. telefonní hovor nebo výpisek z Rudého práva. Podobně odvážná je rovněž forma poznámky pod čarou či včlenění fotografie do básně. Pod básníkovýma rukama se ale stávají působivou, nedílnou, a tedy naprosto legitimní součástí básně. Když tedy Slíva tiskne akrostich Maršovec, tedy formu, která měla dlouho nevalnou pověst etudy redukující obsah básně na pouhou tajenku (jíž je v tomto případě jméno básníka Davida Bátora), báseň samotná – jakkoliv je s tajenkou v souladu či přímo v symbióze – je krásnou krajinnou miniaturou: „třepetořeká / osika vře, / rybina leká“, a nikoliv samoúčelným textem. Podobná práce s netradičními „zdroji“ se mimochodem vposledku objevila např. u Petra Borkovce (v Milostných básních), Petra Hrušky (v Darmatech) či u Josefa Hrdličky (v nedávno publikované Kočce v ohni), a je tudíž možné, že se s tímto rozšířením formálně-tematického rejstříku v budoucnu ještě setkáme.

Někdy se uvádí, že Vít Slíva je básníkem bilancí; pro Návrší to platí bezezbytku. Děsivý čas se projevuje ve své vesmírné abstraktnosti i v konkrétní všednodennosti, ve vzpomínkách na bližní, rodinu, místa (Brno, Opava, Žebětín, Bouda), v autorově vztahu k Bohu (s ním ostatně souvisí Slívova obliba latiny a řečtiny) či v úvahách o rituálech: „Smrčku! / Vystrčili tě před dům / nahého na holomráz“ (báseň Po Vánocích). Strhující je Slívovo ukládání vzpomínek do jídelních motivů, známé již z jeho předchozí tvorby. Např. vstup do básně Česnečka v Návrší zní: „Dnes jsem musel uvařit. / Česnečkou bělounce zavoněl byt… // ,Zavoněl?! Pchá! É! / Příšerně páchne!‘“ Ale už v básni Pokličky poskakují „Vaří se kostnaté stáří, / na polívku“ atd. Je zajímavé, že dětství (stejně jako škola), dříve velké Slívovo téma, je v Návrší zastoupeno pouze několikrát, nejvýrazněji skvostnou básní jménem …a bylo Brno, den první, která navazuje na báseň-vzpomínku na motorkářské závody z Račího moru.

Návrší přináší nové formální postupy, ale především nově zrcadlí básníkovu nejistotu, znepokojení, otázky, co bude potom. Slívova poezie se vyvíjí a sílí. Subjekt je v ní osobnější a pochmurnější než kdy dříve, když odpovídá: „Nevím. Jen se tak loučím, / se vším, co jsem byl, / se vším, co bylo se mnou. // al fine, / –273 ºC.“