Emma Kausc, vlastním jménem Michaela Kašparová, na sebe poprvé upozornila v roce 2016, kdy se stala laureátkou Literární soutěže Františka Halase. Zároveň obdržela Zvláštní cenu Klementa Bochořáka, čímž jí bylo umožněno vydat v následujícím roce v edici LSFH básnickou prvotinu nazvanou Cykly.

Svůj debut Emma Kausc uvedla slovy Susan Sontagové: „To interpret is to impoverish, to deplete the world – in order to set up a shadow world of ‚meanings‘. It is to turn the world into this world“ (v překladu Karla Palka: „Interpretovat znamená ochuzovat, vysávat svět – abychom mohli zkonstruovat nějaký stínový svět ‚významů‘. Svět se tak redukuje na tento svět.“ In: Kritický sborník, 14/3, s. 1–9). A je třeba říci, že básně teprve devatenáctileté autorky (v době vydání sbírky jí bylo dokonce jen osmnáct let) zahrnuté do této sbírky se možná opravdu příčí jakémukoliv prvoplánovému rozklíčování. Neobvyklá obraznost totiž sice může zpočátku působit jako důsledek tvůrčí roztěkanosti, při hlubším pohledu se však ukazuje, že autorce její bezbřehá asociativnost umožňuje propojovat takřka nespojitelné a, metaforicky řečeno, proplouvat vším viděným. Třeba jako v básni lakonicky nazvané 9: „Budova prostupuje asfaltem / její tekutina se vlije / do prohmatané kapsy kolemjdoucího / omítku rozdrolily jeho dotekuchtivé ukazováčky.“

Její styl psaní se mimo jiné vyznačuje snahou zachytit mnohost všech možností, které daný okamžik básně doprovází. Složité popisy situací ale enormně rozdražďují její vědomí, které potom často neví kudy kam. Zůstává jen pocit dezorientace a neurčité prázdnoty plynoucí z neschopnosti vybrat si tu správnou variantu: „Kdybys odjel sem nebo odcestoval / tam odjel támhle koupil tohle / přečetl tohle šel na tamto“ nebo: „to je to o co de vlastně / ne nic / od postele do koupelny vzdušnou čarou 3 km / no a teď je ti / teď mi není.“ Jedná se o události, kterým slovy básnířky „chybí švy“ ke spojení; ocitáme se v prožité každodennosti „přeseknuté na nesourodé čáry“.

Z autorčiny potřeby zaznamenat v básni téměř všechny relevantní podněty pramení také nesourodost významových směrů, mezi nimiž je básnická řeč vždy rozkročená. Takto vrstvené významy se ale nepropojují do celistvé výpovědi. Spíše se navzájem odcizují. Jako by autorka v básni záměrně mluvila více hlasy, které se však překřikují. Emma Kausc tím upozorňuje na zvětšující se mezery v lidské komunikaci. Všímá si nástrah moderních technologií, ve kterých jsme sice všichni propojeni se všemi, ale pocit izolace přesto narůstá: „na sociální síti se sice zobrazuje / dovnitř se ale nedostane nic / všechna chtěla bych ti říct / se na internetu scvrknou do rozvláčných / vět.“ (Ne)porozumění způsobené interakcí skrze komunikační média se tak opět mění v mnohohlasý křik a autorka se snaží vzdorovat chaotické změti zautomatizovaných řečových aktů, sdělení či zpráv: „esemesku v kapse co nevnímáš dělej že nevnímáš / fakt chci jít kouřit ještě minutu to vydržím snad ne / sakra co tu dělá proč nejel jinou tramvají.“

Kausc si uvědomuje, že moderní způsob života otupuje naše citové a smyslové prožitky. Člověk v jejím podání dokonce ztrácí spojení se svým tělem a namísto lidské osoby se stává osobou skoro robotickou. Autorčin technicistní slovník proto leckdy prosakuje i do oblasti vlastní tělesnosti: „objekt zasazený do břišní krajiny / odinstalovali po devíti měsících“ nebo „bbc news chvějivě pokládají / reproduktory pod kůži.“

Informační přesycenost, postupná ztráta primární lidské komunikace a pronikání technologií i do vnímání nás samých ale nejsou jedinými tématy sbírky. Po několikátém čtení můžeme nalézt i podprahovou linii, která se blíží intimní básnické zpovědi. V ní se autorka nebojí autenticky vyjádřit vlastní pocity („až si večer usteleš a lehneš / budou tebou vibrovat / odjíždějící tramvaje / osuška co drhne promoklé tělo / do sebe nachytala melodii kapek / unikajících z kohoutku / naneseš tak na sebe i to / jak kapky stékají po umyvadle“) a odkrýt tak své nitro ve zranitelnější a důvěrnější poloze: „Deformovaná postel od toho / jak ráno těžkneš / suchá intimita spíš s ní / rozkrádáš se pohledem na polštáře / dýcháš přerývaně uprostřed davu lidí.“

Básnický debut Emy Kausc působí vyzrálým a kultivovaným dojmem. Jeho nespornou kvalitou je také to, že dokáže trefně pojmenovat komunikační pasti, jež nás dnes a denně obklopují. Autorka se však přitom svou tvorbou zbytečně nepředvádí. Její básně neústí do předem připravené pointy, jako je tomu například u jejích vrstevníků Šimona Leitbega (1996) a Teodora Kravála (1991), kteří minulý rok rovněž publikovali své debuty. I tak ale nejsme ochuzeni o velice upřímnou básnickou zpověď s bezprostřední sebereflexí. Ano, Kausc píše pro někoho možná zbytečně abstraktně a neuchopitelně, ale pokud jste – slovy Rolanda Barthesa – dost jemnocitní, její verše vás jistě polapí.