Norský historik a teoretik architektury Christian Norberg-Schulz (1926–2000) je u nás znám především díky překladu své výborné knihy Genius loci, která už vyšla ve dvou vydáních a v knihovnách je o ni neustávající zájem. Snad i proto, že na mnoha vysokých školách patří k povinné či doporučené literatuře. Autor v ní poutavě psal o Paříži, Praze a Chartúmu, ale třeba také o „duchu přírodního místa“, například o severské krajině, v níž za každým drobným kopcem a skálou nalézáme nová místa. Skandinávská krajina se jenom výjimečně sjednocuje, aby vytvořila prostý a jednohlasný prostor, setkáváme se v ní proto se spoustou přírodních „sil“; obecný jednotící řád v ní však chybí, což se projevuje v tamních pověstech o gnómech, trpaslících a skřítcích.

Je tedy jistě potěšitelné, že nedávno vyšla autorova další kniha s názvem Principy moderní architektury (originál je z roku 2000). Inspirován Martinem Heideggerem, analyzuje v ní autor základní rysy charakteristické pro architekturu vůbec a zvláště tu moderní: od premoderních počátků koncem 19. století do postmodernismu a nových trendů na počátku 21. století. Vychází z rozboru základních vlastností „nového světa“ a postavení člověka v něm. Popisuje „specifické prostředky, jimiž architektura nové vnímání světa zprostředkuje (volný půdorys, otevřená forma) a použití těchto prostředků v hlavních oblastech architektonické tvorby (bydlení – obytný dům; občanské instituce – veřejné budovy; město)“. Celkově jde o úvahu nad tím, jak současná architektura uspokojuje bytostné potřeby současného člověka a kterak se v ní odrážejí odvěké archetypální významy. Tak například samotný dům může být „hrad“ i „svatyně“, „jeskyně“ i „balkon“, místo akce i úkryt.

V úvodu autor píše, že nemá smysl psát „kolem“ architektury a čelné místo přitom vyhradit sociálním či politickým problémům. Architekturu je podle Norberga-Schulze třeba chápat prostřednictvím architektury. Což neznamená, že ji pokládá za „autonomní“ disciplínu: patří prostě k životu. Jejím účelem je vytvářet místa, na nichž může „probíhat život“. Místo není soubor zdrojů či neutrální kontejner; je to konkrétní prostředí s vlastním řádem a charakterem. Kniha se tedy snaží „objasnit, co to konkrétně znamená, a jejím výchozím bodem je proto místo, jež člověk ve světě zaujímá, jeho bytí-ve-světě“.

V tomto duchu autor pátrá po prazákladech architektury. Architektonické dílo podle něj „zviditelňuje odlišný způsob bytí mezi zemí a nebem“. K zemi a nebesům se – pravda – nějak vztahují všechny věci a tento vztah je součástí jejich světa, u budov však tento vztah nabývá primární důležitosti. Činí to tím, že „spočívají na zemi, vzpínají se k nebi, rozvinují se k obzoru a otevírají se či uzavírají vůči svému okolí“. Budovy tudíž vymezují celkovou soustavu souřadnic, místo či prostředí, vůči němuž se ostatní věci jeví tím, co „jsou“. Toho si byl vědom Le Corbusier, který prohlásil: „Zdi se zvedají k nebi v takovém řádu, že to ve mně vyvolává pohnutí.“

Základní schéma domu pak u Norberga-Schulze získává mytické souvislosti, stává se z něj imago mundi (obraz světa). Pro autora je to totiž v podstatě „mikrokosmos“, zviditelňující skutečnost, že lidský život se odehrává mezi zemí a nebesy: „Podlaha reprezentuje zemi, strop nebe a stěny obzor, jenž je spojuje.“ Potvrzuje to podle něj i etymologie příslušných (anglických) slov. „Floor“ (podlaha) znamená rozlehlou rovinu, „field“ pole; podobně i v němčině „Boden“ znamená podlahu i „pozemek“. „Ceiling“ (strop) pochází z latinského caelum, nebe, a „wall“ (stěna) z latinského vallum, což znamená val. Také moderní obytný dům je takovým „obrazem“, i když už nikoli statického, soběstačného světa. Měl by „zviditelňovat dnešní svět otevřené součinnosti a simultánně probíhajících událostí“.

Ale na jiné rovině je takovým „imagem“ autorovi i město. To podle něj shromažďuje rozmanité způsoby, jimiž jednotlivé kolektivy interpretují svou existenci. Je proto spíše pluralistické než unitární, nabízí spíše více možností než jednu specifickou interpretaci. Je vnitřně rozporné a dává člověku na vědomí, že život je volba a projekt. A především jde o „místo setkávání, místo, na němž se lidé scházejí, přinášejíce s sebou své porozumění světu. Město by mělo být mikrokosmem; mělo by v sobě shromažďovat i okolí, umožnit setkání blízkého s dalekým.“

Z hlediska těchto obecných premis popisuje nedávný architektonický vývoj i některé vybrané stavby. Jestliže v Geniu loci široce pojednal o Praze a kromě toho napsal samostatnou publikaci o Kiliánu Ignáci Dientzenhoferovi a českém baroku, ani v nové knize není Česká republika zcela opomenuta. Mihne se v ní například Kutná Hora s chrámem svaté Barbory. A mnoho prostoru i obdivných slov autor věnuje brněnské vile Tugendhat. Spolu s nejvýznamnějšími Le Corbusierovými stavbami obytných domů (Villa Stein, Villa Savoye) představuje podle Norberga-Schulze tato stavba „internacionální“ fázi vývoje moderního domu: „Příchozí zvenčí se na obou stranách budovy setká s jediným sloupem působícím jako signál dokonalého řádu panujícího uvnitř. Tento řád však není cílem sám o sobě; význam nabývá teprve ve vztahu k volnému půdorysu, jenž je jeho obsahem. Volný půdorys je ‚obsahem‘ domu a skládá se z několika kvalitativně odlišných zón. Jako místo je tudíž dům heterogenní, homogenní prostor definovaný sloupořadím však do něho vnáší ‚míru‘. Tugendhatova vila je takto ilustrací vzájemné závislosti mezi volným plánem a zřetelnou strukturou.“ Na okraj dodejme, že tvůrce stavby Ludwig Mies van der Rohe byl mimo jiné ovlivněn katolickým filozofem a teologem Romanem Guardinim, mimo jiné autorem knížky O posvátných znameních. Guardiniho koncepce doplňujících se protikladů prý významně přispěla k překonání Miesova hlubokého rozporu mezi pořádkem a svobodou, podstatou a tvarem. Ke struktuře, která reflektuje podstatu stavby, se nyní u Miese přidružila forma – tvar jako výraz umělcovy vůle. Místy přitom Norberg-Schulzova publikace působí jako úvod do moderní architektury, jak by jej sepsal právě zmíněný myslitel.

Všechny stránky Principů moderní architektury ovšem nejsou jen pochvalné, jak by mohlo vyplývat z citace. Autor se vymezuje například proti těm případům, kdy soudobá architektura degeneruje. Zatímco kolem roku 1980 byl podle něj postmodernismus slibným a živým proudem, záhy vyvanul nebo se rozplynul v povrchní hravost. Podobně i rozmanité varianty následné dekonstrukce skončily ve slepé uličce, zčásti i vinou „základní neznalosti bytí člověka ve světě“. Mnohé z toho, co kniha obsahuje, může český čtenář znát již z Genia loci, s nadsázkou by se dalo tvrdit, že recenzovaná publikace představuje rozvinutí poslední kapitoly zmíněné starší knihy s názvem Místa dnes. Ale naopak i novější publikace obsahuje zpětný pohledy do dějin architektury až k jejím počátkům. Na rozdíl od Genia loci se v ní ovšem mnoho nepíše o přírodních místech, celkově je abstraktnější a pro průměrného čtenáře, jenž není zvyklý na „heideggerovské“ hlubiny, zřejmě náročnější. Druh použitého papíru bohužel příliš nesvědčí kvalitě rozlišení doprovodných černobílých fotografií. I tak ale jde o záslužný ediční počin, obohacující zdejší prostředí o takový pohled na architekturu, který zde není běžný.