Zdálo by se, že světová literatura nepotřebuje další vyprávění o tom, jak na poslední chvíli zachránit jednomu malému klukovi Vánoce. Některá témata jsou však nesmrtelná. Sněhová sestřička spisovatelky Maji Lunde (nar. 1975) a ilustrátorky Lisy Aisato (nar. 1981) se stala minulý rok v Norsku bestsellerem. Náklad původních jedenácti tisíc výtisků se postupně vyšplhal na tři sta tisíc a o překlad projevilo zájem více než dvacet zemí. Hollywoodská společnost Anonymous Content chystá zfilmování, na něž vyčlenila rozpočet hodný amerického velkofilmu, scénář píše sama Maja Lunde. Norská knihkupectví Sněhovou sestřičku nabízejí dětem od šesti let, autorky však tvrdí, že je jednoduše pro každého.

Desetiletý Julián ztratil před časem starší sestru. Doma je od té doby všechno jinak, rodiče vypadají jako chodící duchové, mladší sestřička dokonce přestala zlobit. Nejhorší je, že všichni jako by zapomněli, že se blíží Vánoce. Julián má navíc na Štědrý den narozeniny. Nic už nikdy nebude jako dřív. Julián nad Vánoci zlomil hůl, ale potom v bazénu potká zvláštní, veselou a prostořekou holku, co se vůbec nestydí a bez okolků mu řekne, že se s ním chce kamarádit. Pozve ho na horkou čokoládu a hraje si s ním na schovávanou v domě, který je jako vystřižený z pohádky. Hedvika je plná života, ale zároveň jakoby z jiného světa, skrývá tajemství, o kterém nechce mluvit.

Za přízviskem „vánoční“ se ve Sněhové sestřičce neskrývá pouze příběh, ale i jeho forma. Knížka je rozdělena do dvaceti čtyř podobně dlouhých kapitol, každá z nich má otevřený konec, jenž vybízí k dalšímu čtení. Pokud to vydržíte, můžete si ji dávkovat jako adventní kalendář, pravděpodobně však neodoláte a zhltnete ji mnohem rychleji.

Průvodce zármutkem
Inspiraci pro dlouho plánovaný vánoční příběh hledala norská autorka, která na sebe upozornila ekologickými dystopiemi pro dospělé, ve vlastní dětské četbě, především u Astrid Lindgrenové a Marii Gripe, netají se však ani zálibou v modernějším Harry Potterovi.

Jak už generace malých čtenářů přesvědčují Lindgrenové Bratři lví srdce, severská literatura pro děti se nevyhýbá smrti. Juliánův příběh ve Sněhové sestřičce mluví především o ráně, kterou v nás zanechá odchod milovaného člověka. Popisuje nekonečnou prázdnotu, která se ve všech usídlí, ale v níž se topí každý sám. Je to kniha o hlubokém zármutku a o tom, jak se s ním poprat a přitom zůstat rodinou.

Potřeba sounáležitosti s blízkými a na druhé straně smutek ze ztráty (jenž neznamená nutně jen smrt, ale dnes například stále častější rozvod či rozchod rodičů) jsou sice témata nadčasová, o Vánocích však rezonují silněji. V každé rodině a v každé době bohužel existují děti (i dospělí), kteří si s sebou pod stromeček přinášejí nejrůznější trápení, a právě o nich Sněhová sestřička vypráví.

Harmonie textu a ilustrací
Úskalí mnoha dětských publikací spočívá v souznění textu a ilustrací. Ani jedna stránka nesmí vyčnívat, měly by jít spolu ruku v ruce a přitom každá přinést něco osobitého. To se norskému duu podařilo a díky této souhře je Sněhová sestřička výjimečná. Vyprávění Maji Lunde zůstává citlivé, momenty, kdy se i dospělému zaleskne v oku slza, vyvažují v jiných pasážích rychlé tempo a jemný humor. Lunde ukazuje, že věk není metrem moudrosti a že v těžkých situacích jsou děti často lepšími průvodci než rodiče. V Juliánově příběhu nenajdeme mobily ani počítačové hry, ale můžeme si ho snadno přenést do svého města nebo ulice. Lunde vytvořila ideální kombinaci pohádky, nostalgie a současně neúprosné reality.

Snové a melancholické ilustrace Lisy Aisato vystihují, jaké jsou děti – otevřené, spontánní a nic nepředstírají. Aisato kombinuje drobnější obrázky doprovázející text s celostránkovými kresbami, nad nimiž se čtenář musí zastavit a do vyprávění v ten moment vstupuje jinými dveřmi. Vtáhnou ho promyšlenou barevností, která střídá tlumené tóny tiché domácnosti se zářivostí Vánoc. Z detailů upoutají především oči, v nichž se zračí vše, čím hrdinové uvnitř sebe procházejí.

Výpravnost knihy nespočívá jen v ilustracích, ale i v měnícím se barevném podkladu stránek, předznamenávajícím atmosféru děje. Výrazné grafické zpracování i kvalitní papír se sice promítly do vyšší ceny, ta však má své opodstatnění. Sněhová sestřička neskrývá ambice stát se klasickým příběhem, k němuž se čtenář bude vracet.

V čase Vánoc pocity, nálady i vůně najednou zintenzivní, i dospělí jsou empatičtější, vzpomínají na ty, kteří už tu s námi nejsou, na minulost a dávná přání. Sněhová sestřička dovolí všem, aby se na chvíli přestali kontrolovat a pustili k sobě v plné síle své radosti i starosti. Díky Sněhové sestřičce si uvědomíte, že všichni potřebujeme pohádky, zvláště o Vánocích, a že se za to nemusíme stydět.