Norská novinářka Åsne Seierstadová (nar. 1970) odkrývala několik let pozadí a průběh největší tragédie novodobých dějin své země. Výsledkem je objemná reportáž o muži, jehož jméno dosud mnozí odmítají vyslovit (což ctíme i v této recenzi) a jenž během dvacátého druhého července roku 2011 zastřelil sedmdesát sedm lidí.

Většinu obětí teroristického útoku tvořili účastníci každoročního sjezdu Mladých sociálních demokratů na ostrově Utøya nedaleko Osla, kterým bylo mezi čtrnácti a osmnácti lety. Událost šokovala celý svět i tím, že stala v Norsku, v zemi sociálního blahobytu s vysokou životní úrovní a dnes tolik skloňovaným indexem štěstí. V zemi, která je pro mnohé jiné příkladem v oblasti rovnoprávnosti, sociálního zabezpečení i vzdělávání. Za otřesným činem navíc nestál cizinec, jak se zprvu mnozí domnívali, ale Nor.

Seierstadové knihy, z nichž v češtině vyšly již dva tituly – Dvě sestry a Knihkupec v Kábulu, se vyznačují nejen faktickou přesností, ale zároveň schopností čtivě vyprávět a využívat beletristických postupů. Autorka se nevyhýbá popisům přírody, emotivním dialogům nebo rytmizování jazyka. Svou stylistickou obratností udržuje pozornost čtenáře i tentokrát, a to na prostoru téměř šesti set stránkového díla Jeden z nás. Příběh o Norsku.

Chlapec, který se neuměl vžít do hry
V dětství a dospívání masových vrahů bývají ukryty kořeny budoucího zla a minulost norského útočníka je toho ukázkovým příkladem: nechtěné dítě odvržené otcem, sprejer, neúspěšný člen Strany pokroku, byznysmen s falešnými diplomy, zednář, hráč Warcraftu, bloger, spisovatel a nakonec masový vrah. Ani v jedné z rolí, tu poslední nevyjímaje, však střelec nenalézá uspokojení. Národní tragédie mu nepřinese kýženou slávu a pocit zadostiučinění, natož pak uznání jeho činu či monstrózního literárního díla o zhoubnosti multikulturní společnosti 21. století.

Navzdory všem podrobnostem a citovaným zprávám psychologů, kteří už v raném věku vypozorovali zvláštní netečnost chlapce k okolí, chybějící radost a neschopnost vžít se do hry, nenachází Seierstadová konkrétní moment zlomu, kdy osamělost, vykořeněnost a nedostatek rodinného zázemí přerostly v potřebu se pomstít.

Život je složitá mozaika, v níž spletivo drobných ústrků a neúspěchů jednoho dne překročí mez, zpoza které již není možné se vrátit. I když čtenář tuší, co ho čeká, je ve chvíli, kdy příběh dospěje k rekonstrukci útoku, šokován. Střelcovou chladnokrevností i množstvím obětí. Na stránkách se odehrávají scény jako z thrilleru. Statistika jeden mrtvý za minutu bohužel není fantazie, ale realita.

Šťastní mladí Norové
Uděláme-li z masového vraha hlavního antihrdinu, riskujeme, že jeho příběh rozšíříme mezi potenciální následovníky a tajné obdivovatele. Åsne Seierstadová si je tohoto nebezpečí vědoma a jako protipól zlu staví nadšené mladé lidi, kteří přijíždějí na ostrov Utøya diskutovat o politice, poznat nové přátele a možná i lásky. Pozorněji sleduje osudy dvou z nich, Simona ze severního kraje Troms a původem kurdskou dívku Bano, pro niž sjezd představuje dovršení jejího snažení být jako ostatní Norové.

Rozhodnutí přiblížit alespoň některé oběti, jejich nevinnost, entusiasmus, chuť žít a měnit svět, s nimiž stáli před branami dospělosti, je pochopitelné. Jeho výsledek je však rozpačitý. Kapitoly věnované zemřelým či zraněným působí prvoplánově a příliš adoračně. Autorka věděla, že tyto stránky budou číst rodiny a přátelé pozůstalých a že každá věta bude bolet. Pieta k zavražděným je v Norsku obrovská a je přirozené, že dopadla i na Seierstadovou, která se vzdala honoráře a v doslovu mluví o tom, že kniha je společným projektem všech, již jí svou zpovědí pomohli text sestavit.

Chybějící odstup a soucit s pozůstalými autorku od začátku zavádí na bezpečnou cestu dlážděnou fakty. Nutno říci, že nejde o pouhou rekapitulaci. Seierstadová představila mnohé, norské veřejnosti dosud neznámé informace, a to zejména detaily rodinného zázemí střelce. Výjimečně precizní je také její popis osudného dne útoku, který mapuje téměř minutu po minutě, a to včetně přehmatů, jichž se dopustila norská policie a další bezpečnostní složky státu. Snahou o maximální věrnost však nahrazuje možnost klást si otázky po důvodech otřesného činu a jeho vinících.

Co dál?
Po přečtení šesti set stran víme, co se inkriminovaný den stalo. Víme, z jakého prostředí útočník vzešel a co všechno v něm bylo nahromaděno ve chvílích, kdy zcela bez emocí mířil na hlavy patnáctiletých dětí, které neváhal střelit opakovaně, aby si byl jistý výsledkem. Přesto se na konci ptáme na totéž, co na začátku. Co říká tato událost o nás, co říká o dnešním Norsku a Evropě, kromě neoddiskutovatelného faktu, že stát měl lépe chránit své děti?

Ano, norská police udělala řadu nevysvětlitelných a osudových chyb, jádro problému je však jinde. Máme neštěstí na ostrově Utøya chápat jako individuální selhání jedné rodiny, nebo jako odraz politických frustrací části dnešních Evropanů? Jinými slovy – máme tuto tragickou kapitolu norské historie tlumočit jako odraz stavu současné postfaktické a populismem stižené společnosti, nebo jde o čin jednoho psychicky narušeného člověka, který si bere promigrační politiku jenom jako rukojmího? Je vrah, jenž se s každou další stránkou mění v monstrum, opravdu jedním z nás?

Svou úlohu spatřuje autorka v tom, zprostředkovat příběh útočníka i příběhy těch, které jeho vinou navždy skončily. Přese všechnu dokumentární poctivost se nelze ubránit dojmu, že to je málo. Otázky, jež jsou naznačeny v titulu, zůstávají bohužel nepoložené.

Åsne Seierstadová napsala kvalitní reportáž přinášející všem, kteří teroristický útok sledovali zpovzdálí, ucelený obraz tragédie a jejího pozadí. Ptát se mezi řádky ale musíme sami. Na některé otázky je v Norsku možná příliš brzy.