Čtvrtý román Aleny Mornštajnové Tiché roky je tvořen dvěma střídajícími se a postupně se sbližujícími pásmy: jednak kapitolami označovanými titulem Dcera, jednak oddíly obdobně lapidárně nazývanými Otec. Hlavní vztahová osa je tak explicitně dána, přičemž záhy není pochyb o tom, že svými incipity propojené oddíly, vytvářející do značné míry samostatné, do různých časových údobí zasazené linie, spolu navzájem úzce korespondují a vytvářejí jediný příběh – „rodinný“.

Na jedné straně stojí Bohdana, která si v dospívání uvědomí, že s její rodinou něco není v pořádku: z chování svých blízkých, zejména odtažitého, mrzoutského otce, vytuší určité tajemství, které má před ní zůstat skryto. To lze však stěží snést, zvláště když se ono nevyřčené chtě nechtě neustále dere na povrch a neblaze ovlivňuje i přítomnost; proto se dívka jednoho dne začne pokoušet klubko rozplést. Zeptat se nesdílného otce nepřipadá v úvahu, nevlastní matka má podle všeho také nařízeno mlčet, a tak Bohdana (která je sama handicapována tím, že je němá) aspoň rozesílá dopisy na všechny strany a o svých postřezích a pocitech z podivného rodinného soužití pořizuje zápisky. Nejde tu o nic menšího než o hledání a postupné odkrývání vlastní identity:

Původně jsem si začala psát do sešitu, abych v něm zachytila všechno, co zjistím o minulosti své rodiny. Stále jsem se nemohla zbavit myšlenky, že pokud nebudu vědět víc o letech, která předcházela mému narození, a nezjistím nic o počátku svého života, kdy s námi ještě byla maminka, bude mě kousek chybět. Budu jako nedokončená koláž, z níž se odlepilo několik dílků, a výsledný obraz nedává smysl. (s. 120)

I když se s přibývajícím věkem do popředí derou i jiná životní témata, otázku po vlastních kořenech Bohdana sotva může zcela vytěsnit.

Ještě větší prostor než Bohdana dostává její otec (s celkem poetickým jménem Svatopluk Žák). Třebaže jsou jeho party formálně poněkud objektivizovány tím, že oproti dceřině ich-formě se v nich vypráví třetí osobou, psychologie postavy se zdá být přinejmenším stejně propracována jako ta Bohdanina. I u Svatopluka máme možnost sledovat subtilní duševní vývoj, v tomto případě od dětství až do pozdního stáří. Není přitom pochyb, že by jeho život a pravděpodobně i jeho charakter byly naprosto jiné, kdyby se jednoho dne nebylo stalo, co se stalo. Věrný a zapálený, dostatečně bezskrupulózní a kariérně stále stoupající komunista, který své přesvědčení neztratí ani v nejtěžších zkouškách (včetně srpnové okupace), je ze dne na den nucen změnit svůj život i život svých blízkých k nepoznání. Je to pro něj o to těžší, že příčinou je vcelku hloupá, ale přesto zdrcující náhoda v podobě automobilové nehody se smrtelnými následky, kterou po jednom flámu způsobí jeho starší dcera Blanka. Vcelku normální, obvyklými radostmi i starostmi vyplněný Svatoplukův život vezme úplně zasvé ve chvíli, kdy dceři, které hrozí dlouholeté vězení, s využitím svého vlivu a konexí pomůže emigrovat. Vzhledem k okolnostem (tuhá normalizace) na sebe jeho společenský pád nenechá dlouho čekat.

Ani záchrana dcery za cenu obětování vlastní kariéry však pro Svatopluka není relevantní, rozuměj vševykupující hodnotou. Posléze se totiž dozvídá, že mu Blanka o incidentu neřekla úplně všechno, navíc brzy po narození druhého potomka – vlastně Blančiny náhradnice – přichází další rána: ztráta milované ženy Evy. V důsledku těchto událostí a také série dalších, zdánlivě méně závažných, ale svým účinkem téměř stejně fatálních rodinných kolizí se Svatopluk čím dál více stává tím, kým pro Bohdanu a většinu svých blízkých nakonec je, tedy zamlklým, skeptickým, ba zapšklým stárnoucím mužem, se kterým může vydržet jen málokdo. Pro knihu pojednávající o různých podobách nefungující komunikace v rodině je pak titul Tiché roky více než přiléhavý.

Kromě zmíněných hlavních hrdinů zahrnuje příběh rodiny Žákových i množství zdařilých postav vedlejších, dobře zapadajících do pletiva šíře rozprostřených mezilidských vztahů. Pro Bohdanu i Svatopluka mají samozřejmě největší význam Svatoplukovy manželky: předně Eva, jím zbožňovaná, ale jeho rodinou nikdy neakceptovaná poněkud bohémská klavíristka, matka obou jeho – tak rozdílných! – dcer, a později Běla, empatická učitelka, jež se sice Bohdaně stane skvělou náhradní matkou, ale ve Svatoplukových očích pro svou infantilitu z Evina stínu nikdy nevystoupí. V miniaturách jsou velmi životné i další charaktery, například Svatoplukova invazivní matka anebo Martin, Bohdanin sympatický a vždy racionální manžel, stejně tak jako postavy veskrze epizodní, k nimž patří učitelka hudby paní Vrabcová, jednotliví spoluhráči z Blančiny kapely, psycholožka, kartářka aj.

Třebaže Mornštajnová navazuje na poetiku a do značné míry i témata svých dřívějších próz, zaznamenáváme v Tichých rocích i jistý posun. Oproti předchozím románům (Slepá mapa – 2013, Hotýlek – 2015, Hana – 2017), v nichž se v rámci fikce rovněž s různou ostrostí exponují zejména rodinné, často velmi intimní poměry, vždy nějak směrované či přímo strhávané zásadními dějinnými událostmi 20. století, autorka v tomto případě o něco více vychází ze samotného vnitřního ustrojení postav. Ano, třebaže řada peripetií a zápletek v historii rodiny Žákových není myslitelná mimo konkrétní dějinný kontext, je pozoruhodné, že se s ním nyní pracuje spíše náznakově a implicitně (což se mimo jiné projevuje třebas i tím, že Bohdaniny zápisky nejsou datovány). Aktuální společensko-politické konstelace tak účinkují „jen“ jako jedna z mnoha různých navzájem propojených sil, a nikoli jako hlavní a vše rozhodující hybatel lidských osudů, potažmo děje. Přesvědčivěji se proto otevírají i některé další, vskutku „románové“ otázky, jako například – již v dřívějších autorčiných textech vždy nějak přítomná, ale nyní snad nejsoustavněji nastolovaná – otázka lidského determinismu (fatalismu). A komplementárně k ní pak samozřejmě otázka (míry) svobodné vůle. Nejen nad Svatoplukovým, ale i Bohdaniným a Blančiným příběhem se totiž čtenáři docela dobře uvažuje o tom, do jaké míry má člověk – v jakékoli době – svůj život skutečně ve vlastních rukou, kdy a proč se o určitých událostech v něm hovoří jako o náhodách, nehodách, zásazích prozřetelnosti či tragických ranách osudu, popřípadě kdy se člověk – ať už ve vlastních očích, či v míněních ostatních – stává chudákem, nešťastnou obětí, a kdy si naopak za některá svá trápení může sám…