Dalo by se říct dar i prokletí: zapadlý hotýlek, jehož prominentními hosty jsou dobře postavení záletní manželé se svými milenkami. Sen, který kdysi snil děda Leopold o tom, jak se stane bohatým a uznávaným hoteliérem, se nesplnil, když skutečnost nabrala trochu jiný směr. A jak jdou dějiny, leccos se mění, avšak jedna konstanta zůstává: příležitostná potřeba diskrétního zákoutí, kde může utajovaná láska dojít naplnění…

Hotýlek je po Slepé mapě další rodinná sága z rukou Aleny Mornštajnové a zjevně také dost podobného půdorysu. Opět se rozprostírá na ploše takřka celého, ve střední Evropě tolik turbulentního dvacátého století a k jeho nejpodstatnějším událostem velmi těsně přiléhá. Vše se, jak název napovídá, točí kolem malého hotelu, téměř rodinného podniku, který mnohem více než za běžné ubytovatelské služby svým majitelům (za socialismu jen „zaměstnancům“) vydělá na postranních odměnách poskytovaných loajálními zákazníky. Je s podivem, že zde provozovanou zdaleka ne legální činnost žádný režim nikdy nezlikviduje; možná proto, že leckteří mocní mají na zachování služeb diskrétního zařízení také svůj zájem…

Mezi téměř dvaceti postavami čtyř generací rodu je tou hlavní Václav Mánes, Leopoldův vnuk; jeho absurdní smrtí v prologu celá kniha začíná a pohřbem, resp. souběžnou, vypravěčsky rafinovaně naznačenou „zvratovou“ událostí končí. Mezi těmito dvěma body se v rozsáhlé retrospektivě odvypráví jeho curriculum vitae včetně peripetií široké rodiny. Václav Mánes rozhodně neprožil normální život. Už jeho narození za druhé světové války je poznamenáno katastrofou, když jeho otce Němci zabijí, protože vyběhne hledat pomoc rodící manželce při zákazu vycházení. Tragédie a mimořádné události v rodině pokračují: otčím se oběsí, svou snoubenku Václav těsně před svatbou vyžene z domu, u manželky časem propukne duševní nemoc (zbytek života stráví na psychiatrii), při ojedinělé nevěře Václav počne nemanželské dítě, jehož matka je zavražděna, načež nešťastnou výpovědí pošle do vězení svého nevlastního bratra… Přestože se Václav nestane automobilovým závodníkem ani slavným běžcem, jak o tom v dětství snil, v rámci možností se přece jen snaží žít spokojený život. Časem mu děda Leopold předá správcovství hotýlku…

Pochopitelně se chceme ptát po Václavově povaze: jak to zvládá, co ho takříkajíc drží nad vodou, jak se mu ten kříž nese – ale odpovědí se příliš nedostává. Václav je ambivalentní postava – ne proto, že by byl takto v románu systematicky utvářen, ale z toho důvodu, že je zobrazován jen jako „trpitel“ příběhu; spíše než jako opravdová bytost funguje jako věšák, na který se jednotlivé pohromy navěšují. Pokud mělo být záměrem ukázat typ člověka, který podstatnou část života strávil v nesvobodě a vše se mu jen jaksi přihází, je škoda, že se blíže a podrobněji nedostáváme k psychologii hrdiny, k jeho motivacím, hodnotám a „víře“. To, že Václav někdy prohraje, někdy selhává, někdy naopak téměř překvapuje svou oddaností (k psychicky nemocné Lucii a kondičnímu běhu), že ve stáří dospěje k určitému smíření, ho sice prezentuje poněkud věrohodněji, ale působivější by snad mohlo být, kdybychom to vše nesledovali převážně zvenčí a v tak rychlém sledu. Vedlejší postavy samozřejmě takovou expozici, a tudíž ani nároky na komplexnost nemají, a přesto u mnoha z nich, a zvláště u žen (Štěpánka, Marcela, Jindra), v náznaku zažíváme mnohem zajímavější osobnostní vývoj.

Mornštajnové rozhodně nelze upřít mimořádnou schopnost vyprávět. Nezřídka zaznívající teze, že v polymorfním a polyfonickém světě se dnes už takřka vyprávět nedá, že velké příběhy jsou passé a zbývá jen zrcadlit mikrosituace, které nám snad, popíšeme-li jich dostatek, něco vyjeví, se jí opravdu netýkají. Autorka ve své ambici malovat velká plátna nezklame; umí sklenout příběh, držet jeho těžiště i uzavírat odbočky, má smysl pro ironii; otázky však vzbuzuje lehkost, s jakou to dělá. Velký román nebývá velký pro svůj záběr, ale pro komplexnost, s jakou je schopen postihnout určitý jev. Tuto charakteristiku připomínáme proto, že Hotýlek ambici být „velkým“ románem svým pojetím, některými svými tématy a i formálně (třeba intraliterární hrou se Seifertovou poezií v názvech kapitol) vlastně deklaruje.

Něco podobného už řekla Iva Frühaufová ve své recenzi na Slepou mapu: asi bych Mornštajnové styl nenazýval povrchním, ale také se nemůžu zbavit pocitu, že jisté situace, myšlenky a postavy, tak jak jsou v jejím v textu stavěny, by si zasloužily prodlení a „hlubšího prozkoumání“. Čtenář by se pak snad sám sobě nedivil, s jakou lehkonohostí prolétává například Václavovo dilema, jak se postavit k nabídce členství v komunistické straně, nebo tomu, jak rychle vygraduje bratrova letitá nenávist, jak chvatně se to všechno semele a ten protektorát a normalizace se zase přelijí do svobody. Autorčina již v druhém románu opakovaná koncepce zobrazení tragédie malého člověka („obyčejné“ rodiny) v soukolí velkých dějin – jiné zobecnění se u této knihy nenabízí – by přece nemusela končit bezmála v žánru spotřebního čtiva, blížícího se tu detektivce, tu love story nebo telenovelám na pokračování. Mít talent lehce psát – dar i prokletí…