Jedna z nejprodávanějších českých spisovatelek Alena Mornštajnová (nar. 1963) odpovídá na otázky týkající se literární kritiky a vlivu (či nevlivu) názorů recenzentů na její tvorbu. Rozhovor vznikl pro účely diplomové práce Nikoly Sedloňové Kritická reflexe románů Aleny Mornštajnové v českých médiích.

Nikola Sedloňová: V době vzniku této práce vychází váš pátý román Listopád. Poprvé v něm pracujete s alternativními dějinami – co by se stalo, kdyby v listopadu 1989 neproběhla v Československu revoluce. Jak jste dospěla k takovému nápadu?
Alena Mornštajnová: Myslím, že každého z nás občas napadne, co by bylo, kdyby. Co by bylo, kdyby se v tom roce 1989 odehrálo něco jiného, co by bylo, kdyby Hitler vyhrál válku, co by bylo, kdybychom se třeba vůbec nenarodili. Možností jsou miliony. Já jsem se v Listopádu snažila téma zpracovat tak, aby to nebyla dystopie. Nevytvářela jsem žádné složité konstrukty, psala jsem to tak, jak by se pravděpodobně situace vyvíjela, kdyby se revoluce nepovedla.

Nikola Sedloňová: Jakým způsobem jste tyto alternativní dějiny stavěla?
Alena Mornštajnová: Pracovala jsem na základě svých vzpomínek – já si samozřejmě pamatuju, jak to tady v komunismu vypadalo – a taky na základě toho, co jsem si přečetla o jiných, současných totalitních režimech. Musela jsem ale vzít v potaz i českou povahu. To, co se děje třeba v Severní Koreji, by nebylo napasovatelné na nás. Přece jenom jsme jiní. Musela jsem při psaní přemýšlet nad tím, že kdyby se listopadové události nepovedly, musel by se režim zpřísnit, došlo by k zatýkání, restrikcím, vojenskému režimu. Tohle by se pravděpodobně neodehrálo jenom u nás, ale v celém východním bloku. V SSSR by muselo dojít ke změně, u moci by nebyl Gorbačov, ale vojenská junta. Všechno by se posunulo do drastičtější roviny. A tak to v Listopádu také je.

Nikola Sedloňová: Přečtete si na něj recenze a kritiky?
Alena Mornštajnová: U každé knihy si říkám, že už recenze číst nebudu. Nemá to pro mě žádný význam. Zjistila jsem, že ani recenzenti nejsou ve svých úsudcích zajedno, každý z nich vyzdvihuje něco jiného. Co se líbí jednomu, to haní druhý. Slovo kritika v sobě obsahuje význam kritizovat, kritik samozřejmě musí najít něco, co by mohlo být v románu lepší. Ale upřímně na každé knize něco takového je. Pro mě zkrátka recenze nejsou tak přínosné. Do prvních zpočátku nahlédnu, abych viděla takovou tu obecnou rovinu, přečtu si ty, na které náhodou narazím nebo mi je někdo pošle, ale po nějaké době už se jimi vůbec nezabývám.

Nikola Sedloňová: Měla jste tenhle postoj, i když vám vyšel váš debut Slepá mapa?
Alena Mornštajnová: Neměla. Když mi vyšla Slepá mapa, vstupovala jsem na literární pole nezkušená. Myslela, že to, co napíše recenzent, je svatá pravda. Já jsem recenze četla s tím, že se z nich poučím. A je pravda, že zpočátku jsem souhlasila s tím, že možná psychologie postav ve Slepé mapě mohla být důkladnější. Uvažovala jsem, že to je asi věc, na které bych měla zapracovat. Když se na to ale podívám zpětně, tak si nejsem tím tak úplně jistá.

Nikola Sedloňová: Proč?
Alena Mornštajnová: Slepá mapa je rodinná sága, není to psychologický román. Psychologie postav je podle mě v tomto románu přiměřená rodinné sáze. Myslím si, že je jí tam tak akorát. Postavy mají vlastní charakter, Alžběta je rázná, velice cílevědomá žena, ne tolik empatická, ale jde si za svým, naopak její dcera Anežka je taková až možná přecitlivělá, příliš podléhá vlivům. Tohle všechno v té knize je. V podstatě si myslím, že je napsaná tak, jak napsaná být má.

Nikola Sedloňová: Kritici v recenzích na Slepou mapu opravdu často zmiňovali, že v ní chybí hlubší psychologie postav. Pavel Janoušek v Tvaru dokonce napsal, že vás hlubší zkoumání nezajímá, že svět vidíte jen jako příležitost, jak o něčem mluvit. Je to docela silné tvrzení. Proč si myslíte, že vás vidí takhle?
Alena Mornštajnová: Když přistupujete k jakékoli knize, máte o ní nějakou představu. Než kritik otevře knihu, než ji začne číst, má představu o tom, jak by měla vypadat. A já jsem ji nenaplnila. Recenzent má samozřejmě právo na svůj vlastní názor, já mu ho neberu. Za mě ale tohle konkrétní tvrzení není až tak kritické. On píše prostě o tom, že já zřejmě vidím cestu, jak psát knihy, jinak než on.

Nikola Sedloňová: Recenzenti o Slepé mapě také psali, že je v ní vyprávění příliš rychlé a že tolik postav by vydalo na několikadílnou rodinnou ságu. Vy jste takový pocit u psaní neměla?
Alena Mornštajnová: Časový úsek událostí ve Slepé mapě je hodně dlouhý. Já jsem věděla, že je chci napsat do jedné knihy, ne třeba do trilogie, nechtěla jsem, aby to bylo rozvleklé. V podstatě jsem si přála napsat knihu, kterou bych si já ráda přečetla. Do dneška to tak mám a své knihy i tak píšu. Studovala jsem angličtinu a angloamerickou literaturu, a když se podíváte na tyhle knihy, třeba na díla Johna Irvinga, zjistíte, že mají svoje tempo. Mně to tímto způsobem vyhovuje, mám ráda, když příběh odsýpá. Takovou knihu jsem chtěla napsat. Byl to můj záměr. A s tím jsem se pravděpodobně potkala i u svého nakladatele, protože téměř v téže podobě, v jaké jsem knihu poslala do nakladatelství, vyšla. Bylo tam jen pár odstavců, které jsme škrtli, a zvláštní je, že to byly právě ty psychologizující pasáže. Můj nakladatel Mirek Balaštík měl stejný názor, že rodinná sága se bez tohohle obejde.

Nikola Sedloňová: Obohatily vás někdy něčím recenze vašich románů?
Alena Mornštajnová: Ne. Musím říct, že je to pro mě zklamání. Původně jsem si myslela, že kritici jsou lidé jako František Xaver Šalda, že mají literaturu i psaní opravdu nastudované. Měla jsem za to, že kritici jsou k tomu, aby autorovi ukázali, v čem být ještě lepší. Ale teď už k tomu tak nepřistupuju. Jak můžete brát vážně recenze, když vidíte, že vám tam každý vytkne něco jiného? Co si z toho vyberete? Já neříkám, že tomu ti lidé nerozumějí, já jenom říkám, že se do toho promítá jejich osobní názor na literaturu, který se nemusí shodovat s tím mým nebo s názory ostatních recenzentů.

Nikola Sedloňová: Je pro vás vůbec důležitá zpětná vazba na vaše psaní?
Alena Mornštajnová: Já jsem se naučila spoléhat sama na sebe. I když je pravda, že když píšete knihu, tak jako autor nedokážete posoudit, jestli do sebe příběh zapadá a jestli dává smysl. Po dopsání tedy dávám přečíst knihu svojí mladší dceři a své švagrové. Teď u Listopádu jsem zjistila, že se mi to s nimi podařilo dobře rozvrstvit: moje dcera je zástupkyně mladší generace, která socialismus už nepamatuje, moje švagrová naopak generace, která v něm žila, která si dovede představit, jak by to asi mohlo vypadat, kdyby pokračoval. U každé knihy je důležité mít různý generační náhled. Až potom, co knihu přečtou tyhle dvě, ji posílám svému nakladateli Mirku Balaštíkovi, jemuž opravdu důvěřuji. Podle mě je to člověk, který svému oboru rozumí.

Nikola Sedloňová: Ani s ním jste nikdy dopředu nebo během psaní žádnou svou knihu neprobírala?
Alena Mornštajnová: Ne. Jedinou výjimkou bylo téma Listopádu, nebyla jsem si jím úplně jistá. Říkala jsem si, jestli to není velké sousto, jestli je to vůbec téma pro mě, tak jsem Mirkovi odvyprávěla kostru příběhu. A bylo pro mě velkým povzbuzením, když mi řekl: „Jdi do toho.“ Jinak o tom, o čem chci psát, nikdy nikomu neříkám.

Nikola Sedloňová: Tématem románu jste si vždycky jistá?
Alena Mornštajnová: To není tím, že jsem si jistá tématem, já prostě píšu o tom, co mě zajímá. Už jsem si dokázala, že knihu napsat zvládnu, a teď je mi vlastně jedno, jestli ta kniha vyjde, nebo nevyjde. Na čtenáře si zakazuju myslet, to bych velmi snadno sklouzla k líbivosti, a je mi jasné, že ve svých knihách mám momenty, které se čtenářům líbit nebudou. Upřímně si myslím, že v Listopádu dost lidí naštvu. Ale mám prostě touhu se s každou další knihou posouvat dál – jinak bych už asi nemusela psát. Jen u Listopádu jsem váhala, jestli jsou tyhle alternativní události po roce 1989 vůbec téma. Potřebovala jsem povzbuzení, že to zvládnu.

Nikola Sedloňová: V recenzích na Tiché roky se recenzenti přeli, kam zařadit vaše knihy – zda do nízké literatury, vysoké, či do mainstreamu. Je pro vás tohle zařazení důležité?
Alena Mornštajnová: Ne, vůbec ne. Já sama dělím knížky na dobré a špatné. Nezajímá mě dělení na nízkou a vysokou literaturu a ani tomu upřímně nerozumím. Prostě buď je knížka dobrá, nebo je špatná, tečka.

Nikola Sedloňová: Jedním z témat, kterým se také kritici zabývali, byly literární ceny. Jste úspěšná, ale například Magnesii Literu jste dosud nezískala.
Alena Mornštajnová: To je pravda, ale literární cenu jsem obdržela za Hanu, byla to cena Česká kniha, a to jak od čtenářů, tak od odborné poroty. Další nominace jsem získala v zahraničí, například na středoevropskou literární cenu Angelus. Anglická verze Hany právě teď získala širší nominaci na cenu od European Bank for Reconstruction and Development. Vybralo se deset knih přeložených do angličtiny ze 40 zemí Evropy a Asie a Hana je mezi nimi. Obojí považuju za úspěch.

Nikola Sedloňová: Jaká mají obecně vaše knihy ohlas v zahraničí?
Alena Mornštajnová: To je těžké říct, nemám v tom takový přehled. Moje knihy vycházejí v zahraničí v malých nakladatelstvích, která nemají peníze na to, aby dělala velkou propagaci. Ale třeba v Polsku už vychází moje třetí kniha, nejdříve přeložili Hanu, pak Slepou mapu a teď pracují na Tichých rocích. Hana je přeložená do patnácti jazyků a nakladatelství, která ji vydala, teď chtějí i další knihy, třeba Slepou mapu. Hana jim tam proráží cestu. Dokonce i o Listopád už si zahraniční nakladatelství zažádala.

Nikola Sedloňová: Možná i v zahraničí vnímají onen dar vyprávět nebo vaši radost z vyprávění, které recenzenti ve zkoumaných reflexích často vyzdvihovali. Věděla jste o téhle své schopnosti ještě předtím, než jste se pustila do prvního románu?
Alena Mornštajnová: Nevím. Já jsem nad tím takhle nikdy nepřemýšlela. Schopnost fabulovat je základní předpoklad každého psaní. Je to můj názor, ale ten, kdo fabulovat neumí, může napsat knihu plnou chytrých věcí, ale nemůže napsat knihu zajímavou. A já jsem chtěla, aby v té knize bylo obojí, aby to v nějakém směru zpracovávalo dané téma a aby měl zároveň čtenář důvod tu knihu číst.

Nikola Sedloňová: Považujete schopnost fabulovat za svou hlavní přednost?
Alena Mornštajnová: Já tedy doufám, že umím i psát, nejen fabulovat. Psaní se skládá z mnoha věcí, fabulace je jen jedna část. Musíte mít taky schopnost tvořit věty, vyjádřit myšlenky. Příběh si vymyslíte, ale pak ho vyprávíte jinak, to je další důležitá část. A psaní je otázka trpělivosti. Díky němu jsem se jí naučila. Já jsem dost netrpělivá, ale psaní je potřeba vysedět a taky musíte věnovat čas rešerším. Musíte vědět, o čem píšete. Když nemáte poctivé rešerše, dobrou knihu nestvoříte. Ono bylo strašně snadné napsat o Slepé mapě, že je to radost z vyprávění, ale co já jsem si k tomu všechno musela zjistit a načíst! Tohle si podle mě recenzenti neuvědomují: nevíte spoustu věcí, nevíte, jak vypadala kuchyň před padesáti lety, nevíte, co tehdy lidé nosili na sobě, jak uvažovali, co šlo v kině. Je strašně jednoduché knihu, kterou píšete jedenáct let, shodit v článku, který napíšete za dvě hodiny.

Nikola Sedloňová: Je něco, co vás od recenzentů opravdu mrzí, v čem vám připadá, že nemají pravdu?
Alena Mornštajnová: Mám takové dvě věci, které považuju za křivdu, obě dvě se týkají Hany, ale neslýchám je jen od recenzentů. Opravdu mě mrzí, když mi někdo říká, že těžím z tématu holocaustu. Hana původně vůbec neměla být kniha o holocaustu. Já jsem ale potřebovala něco, co by postavu Hany změnilo. Při psaní jsem tématu holocaustu chtěla věnovat jednu kapitolu na konci knihy, ale to se v procesu psaní změnilo. Když se tohle objeví v recenzi, zabolí mě to. A za druhou křivdu považuju, když někdo tvrdí, že Hana měla velkou reklamu. Neměla reklamu vůbec žádnou. Tiché roky už ano, ale Hana ne. Vyšla v únoru 2017 a až na jaře 2018 se o ní začalo více psát, víc mluvit, až za rok začaly narůstat prodeje.

Nikola Sedloňová: Jiří Trávníček v Hostu odhadoval, že jsou vaše romány natolik úspěšné díky literární inkluzivitě – mohou oslovit „jak pokladní v Penny, tak i univerzitního profesora estetiky. Každého z nich, pravda, poněkud jinak, ale oběma mají co říct“. Je tohle při psaní váš cíl?
Alena Mornštajnová: Ne, já asi jinak psát neumím. Ale na druhou stranu si vzpomeňte na Čapka, i on říkal – budu ho parafrázovat – že píše knihy pro lidi, že chce, aby jeho knihy pochopila služka i doktor. Na to si vždycky vzpomenu. Nevidím nic špatného na tom, že lidé čtou knížku, protože se jim líbí příběh, a nejdou po hlubokých myšlenkách. Přece když čtou ten příběh, tak vnímají i myšlenky v něm – pokud se tam nějaké vyskytnou.

Nikola Sedloňová: Jaký na to máte názor vy? Proč jsou podle vás vaše knížky tak úspěšné?
Alena Mornštajnová: Já to nedokážu říct. Přemýšlela jsem nad tím a prostě to nevím. Nějak se mi to povedlo. Vezměte si, kolik lidí píše, mě často napadá, proč lidi čtou zrovna mě. Když jsem psala první knihu a přišla jsem do knihkupectví nebo do knihovny, padal na mě pocit zoufalství. Proč by ti lidé měli věnovat čas zrovna mojí knize? Nemyslela jsem si, že mě budou tolik číst, ale mám z toho samozřejmě velkou radost.