Třikrát neštěstí
Mornštajnová, Alena: Slepá mapa

Třikrát neštěstí

Alena Mornštajnová zachycuje ve svém knižním debutu neštěstí jedné rodiny. Spíše než na rodinu jako celek se Mornštajnová soustřeďuje na tři její představitelky, a to na babičku Annu, matku Alžbětu a dceru Anežku. Tyto ženy, ač příbuzné, jsou povahově velice rozdílné a každá prožívá své neštěstí po svém.

Lev Nikolajevič Tolstoj napsal, že „Všechny šťastné rodiny jsou si podobny, každá nešťastná rodina je nešťastná po svém.“1 A právě neštěstí jedné rodiny zachycuje ve svém knižním debutu Slepá mapa lektorka a překladatelka Alena Mornštajnová (1963). Spíše než na rodinu jako celek se Mornštajnová soustřeďuje na tři její představitelky, a to na babičku Annu, matku Alžbětu a dceru Anežku. Tyto ženy, ač příbuzné, jsou povahově velice rozdílné a každá prožívá své neštěstí po svém. První dvě si za své tragédie zas až tak nemohou, jelikož je do jejich životů zanesly dějiny, oproti tomu Anežka jim vyšla v ústrety.

Kniha zachycuje období, které začíná před první světovou válkou a končí pádem komunismu. Slepá mapa reflektuje velké dějiny pouze jako skutečnost bezprostředně ovlivňující životy postav a využívá je jako prostředek k časovému ukotvení příběhu. Ten je rozdělen na dvě části, jejichž společnou vypravěčkou je nejmladší ze všech žen, Anežka. V první části vypráví o Anně a Alžbětě a mapuje události před svým narozením, ve druhé zprostředkovává vlastní život. Přesto se zdá, že hlavní postavou knihy je Alžběta, praktická bojovnice, která zápasí s osudem, seč jí síly stačí. Vždyť i zplození její dcery byl akt vzdoru. Anežka má naopak sklony k melancholii a negativismu – a možná právě kvůli své povaze se ve vyprávění soustředí zejména na tragické události, nebo je alespoň jako tragické interpretuje. Alžběta, ač málomluvná a sveřepá, má sklon na lidech vidět to lepší a snaží se jim vždy pomoci, zatímco Anežka nepotřebuje mnoho, aby si člověka zaškatulkovala a bezmála jej odsoudila. Oproti tomu Anna je milá, krásná a upovídaná paní, v knize relativně upozaděná.

Jádro knihy tvoří překotně vyprávěný, událostmi nabitý příběh, který v čase směřuje stále kupředu, ale přesto se neodvíjí lineárně, takže vysvětlení některých událostí se dozvídáme zpětně. Stejně jako postavy přehodnocují názory na své blízké a jejich činy, jsme i my nuceni přehodnocovat své čtenářské soudy. Vše se děje velice rychle, není čas zastavit se a vydechnout.

Ačkoli se Mornštajnová ve svém vyprávění velice rozmáchla, klouže pouze po povrchu událostí a do hlubšího zkoumání motivů jednání a psychologie postav se nepouští. Většinou se spokojí s konstatováním. Postavy jsou vystavěny podobně. Víme o nich jen to, co prozradí vypravěč (charakteristikou či popisem); možnost udělat si názor na základě jejich konání je velice omezená. Přesto (nebo možná právě proto) je fikční svět Slepé mapy velice zabydlen. Prostřednictvím tří hlavních postav se setkáváme s širokou škálou dalších osob. Často jsou ale načrtnuty jen velmi zkratkovitě, jako stručný facit, díky kterému spousta zajímavých otázek zůstává „naťuknuta“ a nezodpovězena. Mornštajnová dokáže nastolovat neotřelá témata – a v tom ostatně tkví velký potenciál knihy. Bohužel se ale nepouští do jejich hlubšího prozkoumání, a tak tento potenciál zůstává nevyužit. Jmenujme například příběh Alžbětina švagra Friedricha Wernera, dozorce s „lidskou tváří“ v koncentračním táboře, který je jen velice povšechně shrnut, ačkoli by si zasloužil větší ohledání a pravděpodobně by vydal na samostatnou knihu. Další nastíněná témata jsou například role náhody v životě jedince, falešné představy o partnerském soužití atd. Přínosem velkého počtu různě starých postav s různou životní zkušeností je fakt, že Mornštajnová může zprostředkovat rozdílné pohledy na tytéž osoby a skutečnosti. Sledujeme (ale opět jen povrchně), jak se na komunismus dívá bývalá živnostnice Alžběta a jak jej vidí pionýrka Anežka, vychovaná uprostřed režimu. Velkým tématem knihy je vztah Čechů a Němců, které se poslední dobou v české literatuře objevuje hojněji. Ale tato otázka přesahuje rámec tohoto textu.

Závěrem je možné říci, že Slepá mapa je čtivá kniha, která ale slibuje víc, než může splnit.
 

1. Citace z Anny Kareniny v překladu Taťjany Haškové zpět

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Host, Brno, 2013, 396 s.

Zařazení článku:

beletrie česká

Jazyk:

Hodnocení knihy:

60%