Alena Mornštajnová je v současnosti jednou z nejčtenějších a nejprodávanějších českých autorek, počet jejích prodaných knih se letos dokonce vyhoupl na půl milionu. A s každým dalším románem se jen potvrzuje autorčina oblíbenost mezi českými čtenáři.

Na začátku autorčiných knih stojí velmi silný příběh na pozadí událostí novodobé české historie. Její postavy se s vlastní současností sice musí vypořádávat, ale spíš než historickou analýzu čtenář dostává osudy nedůležitých lidí, kteří řeší vlastní osobní patálie. Všední a rodinné vazby vystupují do popředí a méně náročný čtenář dostává přesně to, co potřebuje – emocemi nabitou knihu, s níž se může ztotožňovat a u níž nemusí příliš přemýšlet.

Po čtyřech vydaných románech však Mornštajnová v Listopádu opouští jasně daný historický podklad a vydává se cestou alternativní historie, kterou sama uvozuje slovy: „Co by se stalo, kdyby události listopadu 1989 nedopadly tak, jak dopadly?“ (s. 9) Základním dějinným momentem, z něhož autorka vychází, je sametová revoluce. V autorčině verzi dějin komunisté proti protestům zasahují nasazením armády a zatýkají všechny odpůrce režimu. Násilím potlačují blížící se převrat, a režim se tak může udržet nejen v českém prostředí, ale i v ostatních zemích východního bloku.

Stejně jako v předchozích knihách sledujeme osudy obyčejné rodiny. Zdravotní sestra Maja s dělníkem Joskou a svými dvěma dětmi začínají od nuly rodinný život ve Valašském Meziříčí, kde jim strana přidělila nový byt. Stejně tak má během následujících dní zažívat znovuzrození i tehdejší Československo. Maja s Joskou nejsou zapálení revolucionáři, přesto se protestů účastní formou davového přikyvování a účastí na setkání odpůrců režimu na meziříčském náměstí. Jejich protirežimní aktivita má ale fatální důsledky a oba dva jsou při hromadném listopadovém zásahu armády zatčeni. Maja je ihned odvedena do provizorní věznice a Joska neznámo kam. Maja je kvůli svému jedinému výkřiku na náměstí bez soudního procesu odsouzena na dvacet let za mřížemi, kam k ní neprosáknou prakticky žádné informace o její vlastní rodině.

Čekání na vztahy
Hlavními postavami románu jsou dvě ženy, Maja s Magdalenou. Stejně jako ostatní autorčiny knihy je i Listopád psaný jako kronika. Jednotlivé kapitoly jsou jasně časově definované a pojmenované podle postavy, jejíž příběh se právě vypráví. Stejně jako v jiných knihách využívá autorka i zde fluidity er- a ich-formy. Majin příběh je vyprávěn zasvěceným vypravěčem, zatímco Magdalena vypráví ten svůj sama. Už samotný způsob vyprávění tak vytváří mezi oběma protagonistkami hlubokou propast. Majin osud sledujeme v celé šíři politických událostí okolo roku 1989, které na její život dopadly. V er-formovém vyprávění autorka popisuje nejen Majin příběh prakticky od začátku jejího života, ale zahrnuje do něj také osudy důležitých politických osobností listopadového převratu a vláká sem i faktografické údaje o politické situaci východního bloku: „Po odstranění reformátora Gorbačova a jeho přívrženců generálové v Sovětském svazu znovu nastolili tvrdý totalitní řád. Armáda spolykala obrovské množství peněz a životní úroveň v zemi se prudce snížila, ale svět byl nucen brát SSSR jako vážnou hrozbu [...].“ (s. 203)

Oproti tomu Majinu nabízí Magdalenin příběh nahlédnutí do hlavy přívrženců komunistického režimu. Společně s Magdalenou vstupujeme do světa převýchovných zařízení, z nichž mají vycházet lidé ochraňující politické zřízení státu – ideální (a idealističtí) komunisté. Magdaleniny informace jsou častokrát zkreslené jejím vlastním názorem a o samotném systému se zde mnoho nedozvíme. Autorka se snaží promlouvat hlavou jedince, kterému je od malička vštěpováno, že na něj rodiče zapomněli, že jedině stát se může postarat o blaho svých obyvatel a že je takový stát nutné udržovat v chodu. Magdalena je v podstatě zapálená pro věc a z toho vzniká další potenciálně dramatický rozkol mezi hlavními hrdinkami, které mají každá tu svou a jedinou pravdu. Problém však je, jak tuto linii uchopila samotná autorka. Dívčin příběh je narušován neustálým zpochybňováním režimu ze strany Magdaleniných spoluchovanek a doklady toho, proč je takový systém špatný. Magdalena neustále dostává důkazy i o tom, že její život není takový, jaký se zdá být, odmítá je ale vidět a namísto toho se systémem souhlasí, přestože čtenář praktiky tohoto režimu na jejím příběhu znechuceně sleduje. Namísto kontrastu mezi uvězněnou revolucionářkou a nadšenou komunistkou tak dostáváme pouze řadu důkazů o tom, že takový systém je prohnilý a z podstaty špatný. Sama Magdalena totiž režim ani nijak nehájí, ani se proti němu nebouří a motiv fluidní pravdy přeskakující z postavy na postavu tak zbytečně promarňuje svůj potenciál.

Nic než šedou nevidím
U autorčiných předchozích románů dějiny sice zásadně ovlivňují osudy hlavních postav, ale namísto sledování soukolí dějin čtenář přihlíží tomu, jak se k němu jednotlivé postavy staví a co to dělá s jejich osobními životy a vztahy. V Listopádu se však setkáváme se dvěma postavami, které jsou po velkou část knihy zavřené (jedna ve vězení, druhá ve výchovném zařízení) a obě dvě prakticky celou dobu jen reagují na systém, který je do takové situace uvrhnul. Kvůli izolaci jsou pak jejich vztahy samy o sobě buď mělké, nebo prakticky neexistují. Tím, že Mornštajnová staví své postavy do „bezvztahové“ situace, se ochuzuje o jeden z nejsilnějších momentů svých knih a Listopád pak působí ploše.

Paradoxně je tak v tomto autorčině románu poprvé zajímavější ono dějinné drama odehrávající se na pozadí toho rodinného než mezilidské vztahy, které zde naopak chybějí. I v historické lince ale i přes zapojení dvou odlišných protagonistek narážíme na jednostranný názor na celou problematiku a namísto nových alternativních možností v toku dějin dostáváme jen prodloužení toho, co si už z vlastní zkušenosti umíme představit. Komunistický režim v románu i po roce 1989 komunikuje stále stejně. Televize jsou plné budovatelských pořadů a reportáží, domy jsou stejně šedé, lidé se navzájem stále udávají a jiní kvůli tomu končí ve vězení. Kniha tedy v konečném vyznění nepůsobí jako důkaz o tom, co se všechno mohlo stát, ale naštěstí se nestalo. Namísto toho je určitým vykřičníkem: važte si toho, co máte, protože vaše současnost by dnes mohla vypadat stejně jako současnost lidí žijících před třiceti lety! Je důležité, že knihy připomínající historii, kterou bychom měli mít stále na paměti, vznikají i v komerčnější sféře české beletrie. Listopád taková kniha je, jen je škoda, že ve čtenáři nijak výrazně nerezonuje.