Máme-li po Slepé mapě a Hotýlku před sebou již třetí román Aleny Mornštajnové, můžeme si snad dovolit mluvit o jejím díle poněkud obecněji. I v poslední próze, tentokrát lakonicky nazvané Hana, se totiž objevují některé konstanty, přesněji řečeno témata, prostředky a postupy, které se autorce osvědčily a ke kterým se evidentně ráda vrací. Především se potvrzuje její zájem o příběhy „obyčejných“ lidí v mechanismech tzv. velkých dějin 20. století. Jinak než takto klišovitě se to zřejmě říct nedá: druhá světová válka, případně další politické turbulence, jež byly jejími příčinami či následky, jsou u Mornštajnové vždy jedním z nejdůležitějších činitelů, ba přímo hnacím motorem děje. Ať už přímo, či latentně, zásadní společensko-politické události a konstelace vždy významně ovlivňují život jejích postav, a to i přesto, že to jsou jedinci ve své podstatě apolitičtí.

Takřka poznávacím znamením autorčiných příběhů se přitom stávají pohromy: většinou ne jedna, ale hned několik katastrof se snáší na hlavy protagonistů, až to začíná být podezřelé. Samozřejmě, žít ve 20. století, notabene ve střední Evropě ve 20. století sice často nebyla a není žádná slast, ale takto to někdy působí, že si autorka jaksi umínila upozorňovat na zrůdnost a mrzačící dopady některých systémů a lidských typů v nich působících, kdykoli to jen bude možné a ať to stojí, co to stojí. Nejsem si jistý, zda je to s ohledem na její naturel i talent ta nejlepší cesta. Navíc je tady značný sklon „nahánět“ emoce maximálním kontrastováním: hle, co všechno se (tak nespravedlivě!) přihodilo těm, kteří by se toho ještě nedávno ani nenadáli, a kde jsou dnes ti, kteří ještě včera byli tak úspěšní a šťastní! To je přece taky docela snadné… Abychom však knihám Mornštajnové a zvláště té poslední nekřivdili, je pravda, že se autorka občas (a právě v Haně jaksi cílevědoměji) pokouší o problematičtější vidění a o modelování lidských osudů v jejich mnohoznačnějších, veskrze tragikomických dimenzích – což už je nepochybně poutavější.

Pro Mornštajnovou je rovněž typický vícegenerační záběr – její romány se nezaměřují jen na jednu postavu, v centru pozornosti bývá zásadně celá rodina, resp. hned několik jejích vrstev. Svým způsobem tak vznikají jakési kroniky či ságy, na nichž je možno s různými odstíny ukazovat, banálně řečeno, jak jsou si blízcí příbuzní někdy podobní anebo jak se někdy až k neuvěření liší. Ani poslední kniha není navzdory svému titulu výjimkou: k Haně se sice sbíhá mnoho nití, bez významu ale rozhodně nejsou ani charaktery ostatní v čele s Haninou neteří a později schovankou Mirou. Té dokonce patří první a částečně také druhý ze tří vypravěčských partů knihy, zatímco Haně samotné pouze jeden, ten poslední. Miřinu nezastupitelnou roli v příběhu podtrhuje také fakt, že právě ona se vedle Hany po všech peripetiích a ranách osudu stává jedinou pokračovatelkou své kdysi početné rodiny. A jejím mateřstvím se přece jen zakládá na trochu naděje…

K autorčiným přednostem nadále patří smysl pro spád vyprávění: dalo by se říct, že se v románech pořád něco děje, událost střídá událost, postavy nekontemplují, ze své vlastní iniciativy nebo pod tlakem okolí vskutku jednají (a to samozřejmě i tím, že se rozhodnou něco nevykonat). Avšak i to, co je u řady jiných témat a žánrů takřka nezpochybnitelně vyzdvihováno jako klad, přináší v poslední autorčině knize jistá úskalí. Nejde ani tak o drobné nesrovnalosti, zapříčiněné snahou pořád popohánět děj kupředu (např. když subjektivní vypravěči s přirozeně omezenou perspektivou někdy kmitnou k „nelogickému“ vševědoucímu pohledu), jako především o to, že překotné tempo vyprávění a příliš rychlé „vypořádávání se“ s některými záležitostmi mnohdy zabraňují potřebnému ponoru. Zvolená, popřípadě dodatečně se nabízející témata tak často nejsou zcela prozkoumána. Trochu jinými slovy: prosté zpomalení, reflexe situace či pokus o komplexnější introspekci postav by byly alespoň v některých okamžicích bezesporu namístě. Je to totiž především zobrazení psychického ustrojení postav, v němž se podle mého názoru opakovaně objevují určité rezervy: koneckonců ani Hana, která je pod drobnohledem nyní, přes zmíněnou snahu o ambivalentnější pojetí úplně neztrácí jistou schematičnost dřívějších autorčiných hrdinek, formovaných spíše zvnějšku. To, co autorka umí u řady epizodních postav, tedy stručný a výstižný náčrt určitého člověčího typu, se jen stěží může uplatnit u tak ambiciózně projektované hrdinky, jakou je Hana. Zklamaná žena, která prošla peklem koncentračních táborů a přitom má sama na svědomí několik životů, nakonec vyznívá spíše jen jako „na první dobrou“ vystřižená podivínská loutka než jako náležitě individualizovaná, z literatury „nevydigestovaná“ hrdinka. Je samozřejmě velmi obtížné najít správnou míru mezi dějovostí a reflexí, mezi přímou a nepřímou charakteristikou i dalšími myslitelnými prostředky, domnívám se však, že jde-li autorce o vymanění se ze svých vlastních i obecně literárních stereotypů, jsou to právě tyto momenty, které je potřeba vážit obzvlášť pečlivě. Jazyková či obrazová klišé, případně jiné zbytečné ornamenty, kterých se autorka sem tam dopouští („Maminka byla moc hezká, a když mě objala, hřála jako kamínka a krásně voněla vanilkovým cukrem“; „Strnula jsem, schoulila jsem se do rohu kuchyňského gauče a přitáhla si na klín polštář“; „Když se mi boky zakulatily a knoflíky na hrudníku se změnily ve dva kopečky vanilkové zmrzliny...“; „Myšlenky ji pálily a vyskakovaly na ni jako kapky vody z prskajícího oleje“ apod.) jsou proti tomu pouhou marginálií…

Abychom tedy vyslovili jakési resumé: Alena Mornštajnová v románu Hana zůstává sama sebou a čtenáře, které uspokojila svými předchozími knihami, zajisté potěší i nyní; ve svém třetím románu, v němž opět ukazuje nesnesitelný tlak vnějších okolností i fatálnost prachobyčejných náhod, však do značné míry setrvává v zajetí vlastních konvencí – její knihy se zkrátka začínají až příliš navzájem podobat.