Dětem raději nečtu ukázku o nálezu mrtvého těla v bažinách a vynechávám i tu o nafrněných učitelkách. Výkupna bylin jim vůbec nic neříká, takže si spolu vlastně nemáme co říct. Nikdo z nich nemá potřebu psát, natož o tom mluvit (a jestli ano, co je nám ostatním do toho, není nic nepatřičnějšího než řeči o psaní). Přesto je to podařená akce, za kterou jsem ráda. Obzvlášť najde-li se pro mě ve zpátečním vlaku volné místo u okna. Třetinu cesty sedím proti směru jízdy (takhle je to vždycky, vždycky!), ale pak se celá souprava otočí (přísahám!), já vidím dopředu a můžu začít podsekávat bezy.

Je to jednoduché. Stačí dát prst na okno a brát jeden míhající se keř za druhým. Nikdo mi neřekl, že už kvetou! Ještě to nejsou plně rozkvetlé, obtěžkané rostliny čili nejnádhernější plodiny uprostřed širých českých polí, ale stačí to. I tohle imaginární množství bude pro dnešek v pořádku. Vlak letí rychle jako drak, za našimi zády se honí mraky, padají stromy a zvedají se hladiny řek. Už zítra to bude ve zprávách, sucho se střídá s vodou, stejně jako řepka s kukuřicí, všechno špatně, polykám prášek proti hrůze a zapíjím to vodou s příchutí mikroskopických částeček plastů. Toalety tentokrát nejsou mimo provoz, takže to do hodiny dostanu zase z těla ven.

Osoba s vrozenou vadou řeči (každý rychlík jednu takovou má) oznamuje, že se blížíme k hlavnímu městu. Souprava zastavila. Kontroluju čas. Dívám se, kam až vede náš vlak. Je dlouhý. Pak to spatřím. Hned pode mnou, vedle kolejí. Obrovská kostra. Minimálně dva metry. „Hm, kostra,“ říkám si v duchu a zůstávám klidná. Vlak se pořád ani nehne, to musí být znamení, že mám vzít mobil a nález dokumentovat. Počítám žebra. Nikoho dalšího to nezajímá, dívat se z okna je nuda. Jak dlouho trvá, než zmizí všechno maso a zůstanou jen kosti? Nemůžu být sakra první, kdo si ostatků nedaleko bleších trhů všiml. Nebo je to vtip? Nastražený výukový materiál z přírodovědného kabinetu? Leží tak klidně. Definitivně. Pravda, jakmile chybí lebka, těžko určit tvora a dva metry to možná nebudou, ale metr a půl rozhodně. Nebo metr plus pánev odhozená tlakovými vlnami o něco dál. Pak už jsme na nádraží. Doma se dějí jiné věci, vypouštím to z hlavy.

Druhý den. Nahlásím to. Chci vědět, čí kosti to jsou, i když kvůli mně hrozí falešný výjezd. Ale horší než komunikace s prodavačkou v Albertu minulý týden to být nemůže. „Vy jste si zauzlovala zelí?!?“ řvala na mě a doteď to slyším a srdce mi buší mimo rytmus. Ano, dala jsem si ho do sáčku, probodněte mě za to ještě jednou. Sto padesát osm volat nebudu, důkazy mám na fotkách, takže napíšu e-mail. Kupodivu reagují ještě ten den, že to postoupili na patřičné místo. Odtud se ozývají hned. Upřesňuju lokalitu, ani to nebolí. A jestli budu mluvit v hlavních zprávách na Nově, zdůrazním i nález těla ve své knize Ke dnu, o kterém jsem ten den záměrně nečetla. Všichni, kteří mé fotky viděli, se shodli, že ostatky jsou lidské. Na devadesát procent. Nebo na šedesát. I když páteř je tlustá a dlouhá a mohlo by se jednat o ocas… Takže čert. To už vypátrají oni. Hlas v telefonu je zaskočen, není si jistý, že se výsledky dozvím i já. Kupodivu mi odpovědí následující den. Proběhla pátrací akce. Milý e-mail. Pochválili mě. Všímavost občanů je pro práci policie velmi důležitá!