Kručelo mu v břiše, blížilo se poledne, přichvátl, jámu bez zaváhání rozevřel a její boční stěny zapřel kovovým chňapákem. Jiným nástrojem zajel dovnitř masa, dolní část šlachy byla vidět hned, ale ta horní, která se prasknutím vymrštila a srolovala v oblasti lýtka, se musela najít a přitáhnout zpátky dolů. Spím, zatímco neznámý hrdina v chirurgickém plášti poměřuje přetržené části nohy, sešívá je k sobě a pak tu vykotlanou šachtu zručně zavírá, jako když se zašívají tepláky a dáváme si obzvlášť záležet. Dezinfekce a dlaha do špičky. Dospávací pokoj. Probuzení. Je pryč. Ten, co mě operoval zmizel. Nespatřila jsem ho ani na vteřinu. Nehýbu se. Jen tak jsem a vůbec nikam nespěchám. Objíždím očima stěny pokoje, pořád dokola stejné čtverce, a myslím na jeho ruce. Prsty, dlaně, zápěstí a lokty. Opravdu to udělal? Dokázal to? Nebál se na to sahat a přitlačil, když bylo třeba? Proč ho nemůžu znát? Tolik lidí ho oslovuje křestním jménem, ale moje mysl ho ve spolupráci s narkózou vykrojila do zapomenutí. Kde je? Už něco jedl? Kouří? Je zase na sále? Hodiny plynou a naše osudové spojení bledne. My dva se totiž nesmíme znát.

Ten, co mě operoval nemluví. Má delší mastnou ofinu a přitrouble se směje. Jako harant přistižený při lumpárně. Bezdomovec prodávající časopis na rohu ulice. Trestanec skrývající vytetované číslo. Podvraťák, co podlézá cizí ploty a zanechává po sobě zničené životy fen. Dny plynou a on píše už mou druhou zprávu. Velmi pomalu, písmena na klávesnici nervózně hledá, stejně jako myš a kurzor a enter. Nepřibližuje se ke mně. Bojí se receptů i postarší sestry, která je krásná. Ani já nemám slov. Nevěřím, že to může být pravda. Pravda je ubohá, nešetrná a na rozkřičení. Chirurgické nůžky jsou ostré. Šmikají do mizících okamžiků šití, břehy srostly a už není zapotřebí je držet. Jeden steh si tajně dávám do kapsy a představuju si dobu, kdy si obuju obě boty a Ten, co mě operoval přestane existovat. Bude to tak lepší. Mít barevnou nitku radši doma ve skleničce než navždy v mase. Nemít velké oči a monstrózní představy o těch, kteří na sálech napravují cizí anatomické karamboly. Nejspíš tak často, že zapomínají zdravit a občas se vykoupat. Belhám se domů a tam na to budu myslet.

Ten, co mě operoval nepřipouští potíže, i když já je předpokládám. Vidím ty prsty, dlaně, zápěstí a lokty. Když si jimi shrne přerostlé vlasy z čela, jsou tam i oči. Mám chuť mu dát bonbon, v batohu jsou vždycky nějaké vysypané. Dnes je to naposledy. Až se za mnou zavřou dveře, zapomene na mě. Já na něho nikdy. Krásná sestra mu radí, jak zapnout propisku („zmáčkni si to“), když se má podepsat. Pro razítko musí odejít do jiného patra. Ale vrátí se. Dotáhneme to do konce. Zase se mi nechce věřit, že to byl on. Provedl řez, který je celý můj. Vystavuju ho slunci, aby se zahřál. Tehdy bylo minus dvanáct, dnes je plus dvacet dva. Chodím po patě, špičku nepoužívám a neřeknu mu to. On taky nic neříká a já si musím všechno domýšlet. Ženu ani děti nemá, jenom matku a možná kočku. Sleduje fotbal, pije pivo a jeho broukem je škvor. Dlouhý, zrzavý a obávaný. Ve skutečnosti však neškodný. Předstírá zaneprázdněnost, aby mohl utnout řeči lidí. Už jich tolik potkal! Co je na nich roztrhané, beze slov zašije a pak vyšlapanou cestičkou zaleze pod svou cihlu, protože je plachý. Ten, co mě operoval. Už se nikdy neuvidíme.