Antologie vydaná nakladatelstvím Archa názvem odkazuje na o něco málo starší francouzské básníky, pro něž toto označení vynalezl Paul Verlaine. Tři ze zařazených básníků, Heyma, van Hoddise a Trakla, spojuje dokonce rok narození (1887, Benn se narodil o rok dříve). Svět, kterému zanechali fascinující dílo, opustili způsobem, jehož způsob jako by odrážel extrémní polohy jejich díla: Heym se utopil při zachraňování kamaráda při bruslení na řece Havole (1912), Trakl se tváří v tvář krutosti války po pokusu o zastřelení předávkoval v krakovské nemocnici kokainem (1914), von Hoddise zabilo nacistické vyhlazování duševně nemocných (1942) a Benn zemřel na kostní nádor (1956). Vůbec poprvé pak spolu tito básníci koexistují v českých překladech pod jednou hlavičkou. Jak dnes promlouvají k českému čtenáři?

Titul zahajují básně Georga Heyma. Rodák z dolnoslezské Jelení Hory strávil dětství v Hnězdně a Poznani, pak se s rodiči přestěhoval do Berlína. Přání přísného otce, aby z něj byl právník, splnil jen se značným odporem. Během studia se připojil k Novému klubu, kolébce literárního expresionismu, který v roce 1909 založil Kurt Hiller. V přeložených básních se Heym vztahuje pod vlivem Berlína k personifikovanému městu, kterým se prolínají zrod a zánik. Postavy žebráka, bláznů, démonů a mrtvých jsou pouhými loutkami v osudí afektu, plísně a hniloby, jak je to například v básni Démoni měst: „Opírají se ztěžka o mosty, / vrážejí svoje dlaně do davů. / Jsou jako fauni, kteří s lačností / noří své paže v bahno u splavu“ (s. 19). Báseň Mrtvá ve vodě si zase pohrává s barevnými kontrasty (růžová s fialovou oproti kombinaci bílé, šedé a černé) a na jejich pozadí aktualizuje příběh Shakespearovy Ofélie. Heym podrobuje příběh sociální kritice, když utrpení tragické postavy nechá přesáhnout hamletovské rodinné konstelace a mrtvou (v básni nepojmenovanou) Ofélii zobrazuje s ironií obklopenou odpadky u břehu přístavu. Zatímco verše „řeka tře / [splašky] o parník, jenž v doku hledal klid“ (s. 26) a taneční šat mladé dívky naznačují zneužití její důvěry někým, koho potkala na zábavě, obraz jejího dutého prohryzaného břicha dává tušit sebevraždu po vynuceném potratu.

Druhým autorem v pořadí je Jakob van Hoddis (vl. jménem Hans Davidsohn), autor básně Weltende (1911), která je považována za vůbec první expresionistickou báseň. Van Hoddis studoval v Berlíně a Jeně architekturu a filologii, své místo ve světě si však pro sebe stejně jako Heym tak úplně nenašel. Zatímco jeho jméno bude českému čtenáři z výběru asi nejméně povědomé, byly právě jeho verše v době svého vzniku ty nejuznávanější. Jeho dílem se vinou katastrofické představy, úšklebky a štvavost prolínání časů a prostorů mezi nebem a zemí, které jsou však zahalené do groteskního až surrealistického stylu. S tragickými výjevy na pozadí větru, chladu, špíny a vedra zachází humorně, pomocí rychlého střídání groteskních obrazů: „Většina lidí smrká – mají rýmu. / Vlaky se hroutí z železničních mostů“ (Konec světa, s. 39). Chmurnost a tíži proklatosti, k níž byl přiřazen, provívá nadhledem a humorem.

Dalšího básníka, Gottfrieda Benna, asi není třeba příliš představovat: tento jeden z nejvýznamnějších německých básníků 20. století byl jak čelným představitelem expresionismu, tak spolutvůrcem nové lyrické tradice po druhé světové válce. Lékař se specializací na patologii a básník v jedné osobě se zapsal do dějin literatury explicitním líčením chorobných stavů, odvrácenými stránkami tělesnosti nebo redukcí subjektů na jejich orgány a nemoci. Jeho básně jsou charakterizovány přívlastkem „diagnózy“ – exaktní a cynický přístup se u něj prolínají s morbiditou a zhnusením. Texty Malá astra nebo Pěkné mládí pak surrealistickým nádechem ostatně napovídají příbuznost s van Hoddisem.

Poslední básník antologie je Rakušan Georg Trakl, jehož básně odrážejí apokalyptické vize, sny a mýty, vnímání mimo jazyk a řeč. V jeho poezii hrají zásadní roli abstraktnější celky jako „proklatci“ či „oněmělí“. Dalo by se říci, že vystudovaný lékárník míchá ve svých verších látky, které se léčení příčí: „prašivý zástup plný hnusné špíny / noří se z šera, samý svrab a hnis“ (Předměstí ve föhnu, s. 104). Oblíbeným Traklovým časoprostorem je podzim, stejně jako v básni Hölderlin (s. 100), jejíž rukopis byl objeven teprve letos v lednu na první stránce básnické sbírky Traklova idolu Friedricha Hölderlina. Potemnění přírody a její ukládání ke spánku je líčeno po boku zatemnění Hölderlinovy mysli. Ze všech básníků z této antologie je svou suverenitou a gestem nejrozmáchlejší, hloubkou je snad i předčí – a tak jeho umístění na závěr titulu tvoří i jeho pomyslný vrchol.

Radek Malý si s expresionismem rozumí
Básník, překladatel, autor knížek pro děti a vysokoškolský pedagog Radek Malý za své knihy posbíral již řadu ocenění. Konkrétně expresionismem se zabývá už dlouho: v roce 2005 vydal překlady poezie Georga Trakla pod názvem Podzimní duše, v roce 2006 monografii Spásná trhlina. Reflexe poezie Georga Trakla v české literatuře, v roce 2007 také svou první antologii expresionistické poezie pod titulem Držíce v drzých držkách cigarety. Je uznávaným a v posledních letech nejaktivnějším překladatelem německé poezie vůbec. Na jeho kontě najdeme překlady básní Rainera Marii Rilka (V cizím parku, 2013), Christiana Morgensterna či Ernsta Jandla (Malé lalulá, 2014), Paula Celana (Černé vločky, 2015), Stefana Georga (Slovo / Das Wort, 2016), ale nejnověji také pozoruhodnou umělecko-naučnou publikaci Franz Kafka. Člověk své i naší doby (2017), určenou starším dětem a mládeži, nebo překlad knihy pro děti Zebra pod postelí (2017) německého spisovatele Markuse Orthse.

Dialogem s prokletými básníky německé poezie Radek Malý opět dokazuje své mimořádné překladatelské nadání: zachovává formální výstavbu originálních textů a současně elegantními gesty vypreparovává český jazyk tak, že by čtenář mohl pochybovat, jestli jí básně nevznikly na míru. Verše a obrazy převádí zcela adekvátním způsobem: Heymův verš „Der Städte Schultern knacken“ tak čteme jako „Praskají bedra měst“ (Démoni měst, s. 19). Van Hoddisův slavný text Weltende překládá nenásilně jako Konec světa (na rozdíl od Světaskonu Ludvíka Kundery či Světazmaru Zlaty Kufnerové). V porovnání s Kunderovým řešením vychází Malého překlad této básně jako civilnější, ale především srozumitelnější, aniž by cokoliv ztrácela. Čtenářsky působivá je také Bennova báseň Noční kavárna, v níž spolu komunikují subjekty redukované na vnější neatraktivní rysy, patologické projevy a vnitřní orgány podle principu pars pro toto, kde však „totum“ už dávno ztratilo svůj denotát: „Zelené zuby, uher v obličeji / kyne zánětu očních výšek“ nebo „Lišej ve vousech kupuje karafiáty, / aby obměkčil dvojitou bradu“ (s. 78).

Knihu uzavírá velmi čtivý čtrnáctistránkový doslov Radka Malého o životě a díle vybraných básníků. Snad by se v něm mohla vyskytnout poznámka pojmenovávající klíč, který vedl k výběru a uspořádání básní (jako tomu bylo např. ve výboru Slovo / Das Wort Stefana Georga), nicméně texty svým řazením tvoří bezesporu kompatibilní celek. Napomáhá tomu opět výtečné zpracování zastřešené nakladatelstvím Archa, které Malému vydalo už antologii Malé lalulá (2014) a výbor Černé vločky (2015). Snad jen drobná nejasnost zůstává nad opodstatněním anglické anotace knížky – čtenář, který nerozumí česky, by ji přece vnořené za doslov a před obsah a ediční poznámku a priori sotva hledal. Paperbackové vydání zaujme kapesním čtvercovým formátem a sympatickou typografií opět díky grafické úpravě Františka Petráka. Ilustrace tentokrát pocházejí od výtvarníka Pavla Preisnera. Jeho abstraktněji, potemněle a snově laděné kresby v šedivých odstínech, kde konkrétnější obrysy získávají jen mraky, umrlčí hlavy, komíny parníků nebo odvátý klobouk, básním propůjčují další dimenzi uměleckého procítění expresionistické poezie. Závěrem nelze než konstatovat, že kniha je zásadním počinem na poli překladů poezie a že Radek Malý české kultuře o další sáh přiblížil živé dědictví německé a rakouské literatury.