Německý filozof Theodor Adorno proklamoval, že psát básně po Osvětimi je barbarské. Avšak jen do doby, než se seznámil s Fugou smrti – díky ní vzal svá slova zpět. Nejslavnější báseň Paula Celana, z níž pochází i nový překlad emblematického verše v názvu tohoto článku, dokazuje, že poezii jen tak něco na lopatky nepoloží. Ani nacistické zneužívání jejího nástroje, jazyka. Jeho revize vynucená holocaustem se místo toho zapsala do dějin světové literatury.

Paul Celan (1920 Černovice – 1970 Paříž), považovaný za nejvýznamnějšího poválečného básníka německého jazyka, čerpajícího z pozdního symbolismu, expresionismu a surrealismu, je dalším z autorů, do jejichž tvorby se s obdivuhodným úsilím ponořil básník a překladatel Radek Malý. Po publikacích věnovaných Georgu Traklovi, Raineru Marii Rilkemu nebo vídeňským představitelům nonsensové poezie, abychom jmenovali ty nejdůležitější z poslední doby, se jeho překladatelské a filologické zaujetí opřelo do komplikovaného díla básníka, na kterém své síly poměřovali například i Jan Skácel, Jiří Gruša nebo Ludvík Kundera. Výsledek je mimořádný.

Radek Malý si nově dal za cíl představit výborem Černé vločky básnickou tvorbu Paula Celana v celé její šíři. Knížka, kterou výtvarně doprovodila Inge Kosková a vydala zlínská Archa, obsahuje průřez jeho dílem napříč všemi publikovanými i posmrtně uspořádanými sbírkami, včetně básní z juvenilních sbírek vzniklých ještě za války na Bukovině, a také texty dvou přednášek, tzv. Brémskou řeč a Meridián. Z čtivého, přehledného doslovu se ten, kdo si o autorovi vybavuje jen základní fakta anebo ještě míň, snadno dozví o všem, z čeho Celanova poezie vyrůstá – jako tutoriál k našlapování kolem jeho textů jej lze vřele doporučit. Zájemci o podrobnější filologické analýzy si přijdou na své v publikaci Domovem v jazyce. České čtení Paula Celana, kterou Radek Malý vydal v roce 2012 v nakladatelství Periplum. Vysvětlivky v posledním oddíle Černých vloček poskytují klíč, který jednotlivé básně sice přímo neinterpretuje (to je cíl zčásti nesplnitelný), ale nezřídka pomáhá osvětlit pozadí vzniku básně nebo chytit se stébla při luštění hermeticky zašifrovaných motivů.

Básník „z kraje, v němž žili lidé a knihy“
Poezii Paula Celana udávají tón zejména tři témata, která s sebou přinesla válka: ztráta domova, ztráta rodičů a s tím související pocit viny. Celan pocházel z Černovic, hlavního města Bukoviny, která se dnes rozkládá na území Rumunska a Ukrajiny, ale historicky se Černovice postupně ocitly na mapě Rakouska-Uherska, Ukrajiny, Sovětského svazu a Rumunska. Až do války byl tento region místem soužití různých jazyků a národností a německy hovořící Židé, k nimž patřila také Celanova rodina, tvořili jeho významnou součást. Nebývale tolerantní multikulturní ráz oblasti, kde ovládat několik jazyků bylo zcela běžné, se odrazil v hojné literární tvorbě zdejších autorů, která se v případě Židů zintenzivnila se stoupajícím pocitem ohrožení, podobně jako tomu bylo u pražské německé literatury autorů židovského původu, reagujících na jazykovou a sociální izolaci, v níž se octli vlivem národnostního napětí. Na Bukovině však na rozdíl od Prahy vzkvétala v prvé řadě poezie. Poté, co rodiče Paula Celana zahynuli v koncentračním táboře – otec zemřel na tyfus a matka byla zastřelena –, nepřestal si básník vyčítat svůj díl viny za jejich smrt: nepovedlo se mu je totiž přesvědčit k včasnému útěku do úkrytu před deportací.

Celan ve své tvorbě vychází z bohaté literární tradice svého rodného kraje. Čerpá z ní motivy oblíbené i u jeho současníků, například motiv studny. V rané tvorbě také parafrázuje rumunskou lidovou píseň zvanou doina: oslovováním stromů a rostlin zachycuje onen trýznivý kontrast, že koloběh přírody se na rozdíl od života jeho rodičů nezastaví: „Osiko, tmou bíle listy svítíš. / Vlas mé matky nikdy nezbělal. / Pampeliško, zelená je Ukrajina. / Moje plavá matka domů nepřišla. / […] Dveře z dubu, kdo vás vysadil? / Nemůže už přijít moje vlídná matka“ (Osiko, tmou bíle listy svítíš, s. 27). I zmíněnou Fugou smrti, která se snaží uchopit šoa novým jazykem (a jejíž poslední překlad si můžeme poslechnout v pořadu Českého rozhlasu v podání Tomáše Töpfera), navazuje Celan na své krajany, s nimiž se stýkal: spojení „černé mléko“, úvodní motiv Fugy, si vypůjčil od básnířky Rose Ausländer. Kromě symbolů vztažených na holocaust a motivů z bukovinské tradice je poezie Paula Celana protkána také odkazy na dílo W. Shakespeara, J. W. Goetha, Friedricha Hölderlina, Heinricha Heina, Jeana Paula, Rainera Maria Rilka nebo Georga Trakla.

Českého čtenáře zaujme, že se Celan vztahuje také k prostoru naší země. V básních Čtoucí větev a Vápnitý krokus (ze sbírky Sněžný part) reaguje například na srpnovou okupaci v roce 1968. Báseň V Praze pak vyvolává alchymistickou minulost města za vlády Rudolfa II. („hebrejština kostí, / na sperma rozemletá, / stekla přesýpacími hodinami“, s. 102). Jindy se autor vydává na imaginární cestu do míst, která se jeho rodičům stala útočištěm při nepokojích na Bukovině během první světové války: do Moravského úvalu (jeho babička z otcovy strany byla pohřbena v Kyjově) a Ústí nad Labem, kde jeho matka strávila tři roky.

„Je čas, aby se kámen odhodlal kvést.“ Burcování hranic zažitých pojmů
Poezie Paula Celana prošla postupně velkými proměnami, i když si zachovává některé konstanty, jako například práci s figurou času: „Neboť báseň nevězí v bezčasí. Jistě, klade si nárok na nekonečnost, hledá, jak proniknout časem – skrze něj, nikoli oklikou“ (Řeč v Brémách, s. 172). První sbírky předkládají vizuálně vděčné obrazy podmaněného jazyka: „Jen umírání / mrholí“ (Tma, s. 15), „vylupujeme z ořechů čas a učíme ho chodit“ (Corona, s. 33). Lkání nad ztrátou rodičů a domova přechází tu v pochybnost nad smyslem (ztráty) vlastního života: „Co bylo by to, matko: růst či rána, / když zahynul bych v sněhu Ukrajiny?“ (Na Ukrajině, matko, právě sněží, s. 16), tu zas v pocit poskvrněnosti další vlastní existence a slova vůbec (Kterýkoliv kámen zvedneš, s. 50). Verše o plísni a hnisu (Písek z uren, s. 32) zase prozrazují Celanovu zálibu v baudelairovsky laděné rané tvorbě Georga Trakla.

Zatímco řeči raných textů neklade autor na cestě ke čtenáři zásadní překážky, prožívání trýznivé zkušenosti připravuje radikální zvrat v přístupu k jazyku, který se na povrchu projeví v prvé řadě rozvolněním struktury a odlukou od rýmu. Sbírky vznikající po opuštění Bukoviny v Paříži, kam se Celan definitivně přesunul a kde vyučuje a publikuje, jednoznačně sdělují: holocaust a svět už nelze uchopit tradičními způsoby. Jedinou záchranu skýtá totální převrácení výrazových možností, rozbití syntaxe, jazykový experiment, expresivita podpořená oxymóry a přesmyčkami. Těžko srozumitelnými verši plnými netransparentních šifer Celan zdrchaně obráží skutečnost, která překročila hranice veškerého chápání.

Tvorba posledního desetiletí Celanova života je nejkomplikovanější. Poznamenal ji ostatně i jeho zhoršující se psychický stav, který nakonec vyústil až v sebevraždu skokem do Seiny. Sbírky Růže nikoho (1963), Dechovrat (1967), Strunná slunce (1968) nebo Potemněla (1968) na jednu stranu už neobsahují tolik explicitních odkazů na holocaust (s větším odstupem klesá míra souvislejší reflexe konkrétních prožitků pomocí symbolů zřejmého významu). Na druhou stranu se však lyrický subjekt halí do čím dál neprostupnější mlhy plné úsečně sdělovaných znamení a poselství, kterou tu a tam obměňuje odkazy na židovství a kořeny svého rodu, ale i na aktuální společenské události a literární dění. Mocná gesta, vzpurné síly, do protikladu k zářím a vzplanutím kladené stíny a šachty: autor spatřuje v útěku do jazyka šanci k vybudování alternativního utopického světa.

„Brouci noci přicházejí. Putují přes tvé dlaně do světa.“ Píseň [Celanova] života neutichá
Česká knižní produkce zažívá v posledních letech celanovský boom. Vedle výboru Černé vločky a již zmíněného pojednání Domovem v jazyce (2012) seznamují české čtenáře s geniálním básníkem světového významu překlady Evy Syřišťové ve výboru Báseň – domov v bezdomoví Paula Celana (2012), dále uspořádaná korespondence básníka s Ingeborg Bachmannovou nazvaná Čas srdce (2013) nebo překvapivě souběžně s Malého výborem překlady dvou sbírek, které vydal v nakladatelství H+H Miloš Tomasco: Mříž hovorny. Růže nikoho (2015).

Právě na překladu názvu jedné z těchto sbírek, dvouznačného Sprachgitter, můžeme pozorovat odlišný (a bezvýhradně legitimní) přístup obou překladatelů: zatímco Malý volí abstraktnější, přenesený pojem mříže řeči, ubírá se Tomasco cestou konkrétnějšího významu, kterým je mříž hovorny v klášteře. Volba jednotného/množného čísla podléhá tvůrčí licenci (slovo das/die Sprachgitter umožňuje oba výklady). Varianta Radka Malého je však s ohledem na kontext Celanovy tvorby šťastnější než u druhého překladatele. Tomascova klášterní hovorna evokuje totiž z povahy výrazu primárně představu prostoru, který slouží k hovoření. Celanova báseň však konotuje spíše mlčení, odcizení. Sprachgitter odkazuje spíše na to, že mříž od sebe odděluje klauzuru a vnější svět. Klauzura jako by v Celanově psaní vystihovala prostor, kde se nehovoří, ale kam se pomyslně uchyluje traumatizovaná paměť, aby zapomněla – byť Celan svou tvorbou nakonec záměrně odpovídá opakem mlčení. Nenabízí-li tedy čeština obdobný dvouznačný výraz jako němčina, působí interpretaci otevřenější spojení mříž(e) řeči vhodněji než hmatatelnější, ale přitom zatěžkanější pojem hovorny v druhém řešení. Celanovi obdivovatelé, sami básníci, skládají kamínky do drahocenné mozaiky různorodého čtení jednoho a téhož mnohovrstevnatého díla. Pro české literární fajnšmekry je to skvělá zpráva. Radek Malý pak vrchovatou mírou naplňuje projekt, jímž si vytyčil poskytnout nám představu o vývoji Celanovy tvorby. Pečlivé studium sekundární literatury a autorových poznámek mu posloužilo jako báze, na které vystavěl to nejdůležitější, totiž své, již mnohokrát demonstrované, umění překládat poezii.

Mimochodem rozbalení úhledného balíčku z Archy lze jen těžko odolat: Černé vločky uchvátí už jen rozložením přebalu kapesního čtvercového paperbacku. Je jím ztvárněn průnik slova, utrpení a nadreality, záře probleskující za chumelenicí sazí. Záblesk Celanovy touhy po absolutní básni a víra, že není všechno popel, co shoří.