Patříte k rodičům, jejichž představa o vštěpování mateřského jazyka překračuje konvenční nároky? Nebo rodiče nejste, ale zajímá vás, jak vypadala (anti)říkadla napříč dvacátým stoletím v experimentálním pojetí čtyř německy píšících autorů? Pak si určitě oblíbíte knihu Malé lalulá v černém přebalu se svítivým retrofontem evokujícím dobu, ve které se rodila nonsensová poezie. Výbor z tvorby klasiků německého a rakouského nonsensu uspořádal a do češtiny převedl básník a překladatel Radek Malý. V antologii jsou svými básničkami, říkadly, střelnými hrami se slovy i ukolébavkami zastoupeni Christian Morgenstern, Joachim Ringelnatz, Hans Carl Artmann a Ernst Jandl.

Podobně jako předchozí kniha, kterou připravil Radek Malý – výbor z Rilkovy poezie V cizím parku – vychází i Malé lalulá dvojjazyčně. První, objemnější část knihy obsahuje překlady tištěné velkým písmem jako říkanky z leporel. Druhá část uvádí všechny básně zrcadlově doplněné originálem, zvědavcům pro srovnání a jako bázi pro eventuální vlastní slovní hrátky. Jádro knihy je rozčleněno na čtyři oddíly, příslušející jednotlivým autorům, uvedené v chronologickém pořadí. Na začátku každého z nich se nachází list bez okrajů potištěný fotografií autora – můžeme si jen s úsměvem postesknout, že pouze v případě Ch. Morgensterna se podařilo dohledat fotografii z dětství.

Christian Morgenstern (1871–1914) je v českém prostředí známý především díky překladům Josefa Hiršala, Egona Bondyho nebo Ludvíka Kundery, výzvu však představoval a představuje i pro bezpočet dalších hráčů na slovním poli. Hned první zařazená báseň Rýma v překladu Radka Malého směle konkuruje Kunderově a Bondyho verzím, ba je předčí jazykem bližším dětskému světu a volbou jména pro pana Schrimma, na které reaguje rýmující se ústřední výraz básně (Šímu – rýmu):

Rýma

Na terase číhá rýma
a svých obětí si všímá.

Vyhlédla si pana Šímu,
skočila – a už má rýmu.

Pan Šíma na to jenom: „Pčík!“
a týden nosí kapesník.

Čtenář může s tímto textem pracovat dál, a byť se na první pohled zdá, že je jednodušší vytáhnout ježka z klece, třeba zkusit báseň uzpůsobit pro češtinářskou hříčku založenou na blízkosti slov rým a rýma. O tom, že Malé lalulá není jen ukázka překladatelské zručnosti, svědčí zařazení textu Noční rybí zpěv, který si vystačí s mezinárodně srozumitelnými němými variacemi značek pro dlouhé a krátké slabiky ve veršovém schématu, čímž si autor antologie může získat jedině sympatie. Knihu sice charakterizuje hlavně poetika nonsensu, ovšem nepředstavujme si pod tím přehršel neuspořádaných nicneříkajících uhozeností. Komu je koneckonců po chuti spíše text bez excentrických libůstek, může najít potěšení třeba v roztomilé sociální básni Tři vrabci nebo v Racčí písni, upřednostňující ve vztahu ke zvěři přístup svatého Františka před loveckým fetišismem myslivecké profese. Rozhovor šneka se sebou samým pobaví zvlášť děti rodičů, kteří ztuhnou nad nespisovnými tvary; oproti originálu přidává k dobru v posledním verši dokonce jeden veselý dvojsmysl:

Rozhovor šneka se sebou samým

Měl bysem vylízt ven?
Neměl bysem vylízt ven?
Vo krok ven? Či rači né ven?
Zdomunéven-
Zdomuven?

Zdomunéven-
Zdomuven?
Unavenavenavenaven…

Fanoušci Morgensterna budou jistě zvědaví na překlad proslulého textu Die Trichter. Dva trychtýře působí na první pohled svým výrazem sice o něco úsporněji a méně názorně než originál, na druhou stranu text výstižněji kopíruje zamýšlený tvar trychtýře, a za zmínku stojí i povedený rým závěrečné zkratky „a t. d.“ – Morgensternův akustický rým „heiter“ a „u. s. w.“ (und so weiter) je u Malého na rozdíl od jeho předchůdců založen na výrazu „malé“ (malé – a t. d.). Toto slovo v mnoha různých obměnách (maličko) můžeme v antologii Radka Malého ostatně najít poměrně často, nemluvě o zdrobnělinách, k těm však níže. I když téměř jistě nejde o formu podepsání sbírky jejím autorem, Malý jako by svou roztomilou inklinaci stvrzoval pojmenováním své antologie Malé lalulá. Naráží tak na běžnou praxi básníků označit vlastní sbírku názvem jedné z obsažených básní, když modifikuje název známé Morgensternovy básně Veliké lalulá, freeridové extáze koncentrovaného nonsensu.

Druhý ze zařazených autorů, německý dadaista a kabaretiér Joachim Ringelnatz (1883–1934), vychází v českém překladu teprve podruhé (výbor z jeho tvorby představili v roce 1999 pod názvem Stará láska nerezaví Josef Hiršal a Michaela Jacobsenová). Svými texty zařazenými v Malém lalulá se Ringelnatz projevuje zejména jako punker dětských mravů. Vždyť kdo z dnešních autorů říkanek pro děti (nebo spíš pro dospělé?) se může chlubit tím, že jako námořník procestoval celý svět? Ringelnatz lakonicky nabádá děti k týrání zvířat nebo k vypouštění chroustů vykoupaných v inkoustu na domácí pohovku, aby „psali“ básně: Malování chroustem je zkrátka návodem k podvratnému experimentu jako z dětské „necyklopedie“. Ostatně nelze vyloučit, že se tímto návodem řídil luhačovický výtvarník František Petrák, který stojí za grafickou úpravou knížky a jehož sítotisky inspirované právě texty hraničícími s černou pedagogikou tvoří nedílnou součást titulu. Ringelnatz svéhlavě ignoruje pravidla pro používání členů a korektní německý slovosled (Bumerang). Zábavní Mravenci zase představují noční můru všech koučů, když oslavují rezignaci na velké cíle. Ringelnatz zesměšňuje, na co přijde, včetně slavného filozofa, jehož projev se skládá z obměňovaných nesmyslů o třech slovech. Wildeovsky laděná krasosmutná desetiřádková epopej o pavoučím výletě nad moře Mýdlová bublina na druhou stranu dokládá, že se Ringelnatz ve své tvorbě nevěnoval pouze šťouchání do vosího hnízda.

Hans Carl Artmann (1921–2000), vůdčí představitel tzv. vídeňské skupiny, své jazykové experimenty tvořil často ve vídeňském dialektu. Texty s absurdním obsahem vybrané do Malého lalulá jsou plné zdrobnělin z katalogu nejen dětské vynalézavé řeči. V éře intoxikace veřejného prostoru mimibazarovým kódem propůjčují Artmann s Malým absurdně použitým zdrobnělinám něžnou drsnost – za vše mluví výrazy jako „upírek“, „monstrumíčko“, „manželíček“, čert se posílá „na saturneček nebo do zemských jadýreček přes komíneček“. Básnička peč se, peč se, koláči, recept na koláč s odporným složením, nezapře některými svými rysy příbuznost s Ringelnatzem. Na básni paní myš, paní myš se pak podepisuje schopnost Malého lokalizovat Artmannův text použitím specificky českého citoslovce „kyš kyš kyš“, kterým převod z němčiny vřele ozvláštňuje. Malý v doslovu označuje lokalizaci za „úhybné manévry“. Proč ta skromnost? Je naopak skvělé, že Ringelnatzovi mravenci dojdou ne z Hamburku do Altony, ale ze Znojma k česko-rakouské hranici, nebo když Morgensternův Strašilet vědomě evokuje Sládkovu Lesní studánku („a hrůzně hraší hřez“).

S nejmladším zařazeným experimentátorem Ernstem Jandlem (1925–2000) se český čtenář mohl setkat v překladech Josefa Hiršala a Bohumily Grögerové, intenzivně se mu věnovala také Zuzana Augustová. Jandl trval na tom, aby jeho texty byly čteny především nahlas. Teprve tak totiž vynikne zvuková kompozice, jak dokázal například kultovním přednesem básně o svém psovi Ottos Mops. Radek Malý ji předkládá s výslovným záměrem nabídnout jednu z možností, jak ke kanonickému textu přistupovat. Díky dějové invenci v monovokalickém sledu slov obsahujících pouze samohlásku e, alternujícím Jandlovo o, tvoří jeho verze evžen & pes jeden z vrcholů antologie.

Knížka přítulná po všech stránkách přilne nejen ke kapsám kočárků. Malý přichází s vlastními verzemi překladů bez nároku na výlučnost svého řešení a vybízí čtenáře k dalším skopičinám se slovy, písmeny a, řečeno Nočním rybím zpěvem: „– / U U / – – – / U U U U“, jinými znaky dle čtenářovy libé vůle. Ostatně nočním rybím zpěvem svých dětí budou odměněni rodiče, kteří se se svými ratolestmi před spaním spustí po Niagááárských vodopááádech půvabných nesmyslů Malého lalulá.