Poputuje letos hlavní Man Bookerova cena za prózu do její britské domoviny? Pokud ano, potká příští čtvrtek štěstí jednoho z následujících finalistů: skotskou autorku Ali Smith, britského spisovatele židovského původu Howarda Jacobsona nebo v Británii usídleného Inda Neela Mukherjeeho. Před tím, než se v úterý 14. 10. dozvíme vítěze, představíme si po dvou amerických nominantech na cenu i tyto britské.

Ali Smith
Ali Smith pocházející ze Skotska, ale dnes žijící v Cambridgi, je už pravidelnou účastnicí Man Bookerovy ceny. Zatím se jí vyhrát nepodařilo, ale již několikrát byla se svými knihami jak v širších, tak užších nominacích (Hotel World 2001 a The Accidental 2005). Letos soutěží se svým posledním románem, How to Be Both.

Kromě románové tvorby se Ali Smith věnuje tvorbě povídkové. Podle kritiky je typickou povídkářkou: je dokonale disciplinovaná a dokáže mistrně načrtnout a udržet plán svého textu, má výjimečný cit pro detail a schopnost využít příběhů jednotlivců k vykreslení univerzálních pravd, které zasadí do širšího kontextu. Tyto kvality se odrážejí i v jejích románech. Většinou jsou rozděleny do částí, a to v podobě paralelních, vzájemně se prolínajících a navenek nesouvisejících příběhů, jež spojuje nějaká vnější okolnost. Ve své prvotině, Like (1997) zpracovala příběhy dvou žen, které se symetricky prostupují. Další její román, Hotel World (2001, česky pod názvem Hotel Svět, Argo, Praha 2007) popisuje pomocí mnohovrstevnaté metafory jeden den v životě pěti žen, které spojuje jedno místo – hotel. Důvod pobytu jednotlivých hrdinek se různí, stejně jako jejich společenské postavení nebo názorové zaměření.

Román How to Be Both se odehrává několik měsíců po smrti matky hlavní postavy Georgie, které však nikdo neřekne jinak než George. Dívka si v románu několikrát vzpomene na okamžik, kdy spolu s bratrem seděli v Itálii v kavárně a matka je nudila přednáškou o freskách a o tom, jak restaurátoři mnohdy najdou pod malbou malbu další, která se zásadně liší od té vrchní. Matka teprve 16letou dceru zaskočí otázkou:„Co bylo první?“ A pak i následnou úvahou, že věci, které vidíme, bývají sice často tím jediným, co vidíme, znemaná to ale nutně, že jde skutečně o věci nejdůležitější?

George si na tuto scénu několikrát vzpomene a postupně pochopí, že minulost je něco, co je velmi pomíjivé, že je to něco, na co se na jednu stranu nedá zapomenout, ale zároveň něco, co už si člověk nikdy nevybaví zcela věrně. Vždy bude něco ztraceno. Současný příběh George se prolíná s částí druhou. Ta začíná pohledem na ducha mladého renesančního umělce Francesca del Cossy, který nikým neviděn sleduje chlapce, stojícího k němu zády a pozorujícího obraz v galerii. Obraz namaloval on sám, kdysi dávno v 15. století. A chlapec v galerii, jak se dozvíme o mnoho stran později, je právě mladá George onoho letního dne v Itálii.

Možná to celé působí chaoticky, ale opak je pravdou. Ali Smith opět přináší dva paralelní příběhy, jeden současný a jeden z doby dávno minulé, které se zajímavým způsobem prolínají. Podobně jako del Cossova freska je román mnohovrstevnatý, alegorický. Navíc má dvě verze. V každé autorka začíná jiným z příběhů, což dodává celému dílu ještě další rozměr. První se stává kopií druhého a naopak, stírá se historická posloupnost a skutečnost, zda bylo něco první a něco vzniklo až posléze, ztrácí na důležitosti.

Howard Jacobson
Howard Jacobson, úspěšný, byť ne až tak známý britský autor, postoupil do shortlistu se svým v pořadí již třináctým románem, J. Ani Jacobson není v klání o Man Bookerovu cenu žádným nováčkem. Před čtyřmi lety se mu ji povedlo vyhrát, a to s dílem The Finkler Question (2010, česky 2012 pod názvem Finklerovská otázka, Euromedia–Odeon). Stává se tak potenciálním adeptem, kterému by se mohlo podařit vyhrát literární cenu podruhé. I když by to asi bylo s ohledem na zvyklosti Man Bookerovy ceny překvapením.

Nikoliv však kvůli kvalitám nominovaného díla. Román J si vysloužil příznivé ohlasy, a to především za odklon od Jacobsonova obvyklého stylu a částečně i židovské tematiky, jež doposud, ve většině z jeho 12 knih, hrála tu větší, tu menší roli. Díky tomuto románu se Jacobsonovi povedlo zbavit se konečně lehce generalizující a poněkud znevažující nálepky „britského humoristického autora“ a stát se „skutečným“ spisovatelem, oč vždy usiloval. Jestliže Finklerovská otázka přinesla tak trochu hořce satirický vhled do intelektuálních a novinářských kruhů a především neotřelý pohled na moderní židovství, autorův poslední román J je ukázkový příklad antiutopie a může se směle stavět vedle mnohem slavnějších děl tohoto žánru, Orwellova 1984, Huxleyho Konce civilizace, Zamjatinových My, či, zabrousíme-li do českého prostředí, i Weissova Domu o tisíci patrech.

Román J se odehrává v neurčité budoucnosti, kdy se svět pokouší vzpamatovat z blíže neurčené katastrofy, která se zmiňuje jen letmo a na niž si nikdo přímo nevzpomíná (narážky směřují k jakémusi hromadnému násilí připomínajícímu druhý holocaust). Neurčitost této katastrofy nám může trochu připomínat McCarthyho Cestu, v níž taktéž není úplně jisté, co se přihodilo. J je i love-story, příběh dvou lidí, kteří se potkali a zamilovali, ale nevědí, jestli za tím byla šťastná náhoda, nebo cílený zásah někoho jiného. Ve světě vládne dětinská bezstarostnost, skoro až anarchie, lidé zapomněli na své předky a spoustu běžných věcí a především se naučili nijak se nad mnoha podivnými jevy nebo okolnostmi nepozastavovat. Hlavní hrdina Kevern například netuší, proč si jeho otec pokaždé, když vyslovil jakékoliv slovo začínající na J, položil dva prsty na rty, jako by chtěl naznačit, že je třeba mlčet.

Můžeme se dohadovat, co přesně znamená ono J. Tušíme, že by mohlo nějak souviset s židovstvím (anglicky Jewishness) a naznačovanou genocidou. Román J je už z podstaty žánru pesimistický. Jak říká autor, jako každý žid je i on ve své přirozenosti katastrofista. Navíc, jak dodává, svět kolem něj je přece pesimistický a jeho povinností jakožto autora je na to poukázat. Jak poznamenal jeden z recenzentů, Jacobsonův román odráží velice umně hlavní rysy současného životního stylu, od dokola se opakujících a pasivně přejímaných vzorců popkultury a glorifikace infantilního konzumu po útěk před jakýmikoliv těžkostmi a pohrdání soukromím jednotlivce.

Neel Mukherjee
Literatura indického subkontinentu měla své zástupce v klání Man Bookerovy ceny již mnohokrát. Pomineme-li četná nominovaná jména, byli mezi vítězi takoví autoři jako Arundhati Roy (The God of Small Things, 1997, česky 2001 pod názvem Bůh maličkostí) nebo Kiran Desai (The Inheritance of Loss, 2006, česky 2008 pod názvem Dědictví ztráty) a samozřejmě Salman Rushdie, jehož geniální román The Midnight´s Children (Děti půlnoci, posl. vydání Paseka, 2012) vyhrál cenu v roce 1981 a v roce 2008 se ve veřejném hlasování stal dokonce vítězem The Best of Booker. Částečně za to může velká popularita takzvaného postkoloniálního románu nebo literatury Commonwealthu, která především v devadesátých letech zažila obrovský boom, a to celosvětově.

Mladý autor Neel Mukherjee je typickým příkladem postkoloniálního autora, který do písmene naplňuje mnohá schémata, jež se v pracích autorů s podobným pozadím a zaměřením stále dokola opakují. Jeho první román, A Life Apart, je čítanková ukázka takzvaného diasporického románu pojednávajícího o emigrantovi, který začíná nový život v anglickém Brixtonu a musí čelit stejným problémům jako statisíce jeho krajanů před ním.

Románem The Life of Others se Mukherjee vrací zpět do vlasti: na paralele osudů dvou rodin ukazuje některé stránky života v současné Indii. Román začíná v roce 1966 dosti drastickým líčením konce velice chudého námezdního dělníka Nitaie Dasa, který již není schopen uživit ženu a děti, a proto je všechny v afektu zabije, načež spáchá sebevraždu. Tento brutální akt, zrozený z naprostého zoufalství, staví autor vedle příběhu bohaté rodiny Ghosheových, kteří žijí ve veškerém přepychu ve čtyřpatrovém domě na jihu Kalkaty. Hierarchické uspořádání této dysfunkční rodiny jako by zrcadlilo širší indickou společnost. Rodině vládne pevnou rukou stárnoucí manželský pár, který musí čelit úpadku rozpadající se rodinné firmy a především intrikám a nesnášenlivosti uvnitř domu. Román přináší věrný obraz kastovního systému, jenž dodnes vládne ve většině indické společnosti a ovlivňuje i vztahy uvnitř jednotlivých rodin. Někteří členové mají díky svému původu postavení ne o moc lepší než sloužící a jiné zase trápí jen malichernosti typu jak moc drahé šaty si obléct nebo jaké západní zboží si pořídit.

Kromě velmi otevřené sondy do života jedné rodiny přináší román The Life of Others i zamyšlení nad dopady britské nadvlády, která, jak říká jeden ze synů Supratik: „Sice skončila před dvaceti lety, ale její následky přetrvají navždy.“ Dopady dlouhých let trvání Britského Rádže na indickou společnost se ostatně Mukherjee zabýval i ve své prvotině, byť z perspektivy imigranta. Autor navíc ukazuje možné pohnutky vedoucí mladé vzdělané muže z dobrých rodin k tomu, aby buď v Británii, nebo na indickém subkontinentě vstupovali do řad nejrůznějších radikálních hnutí. Což je téma v posledních letech velice aktuální.