Z šesti autorů, kteří postoupili do nejužšího výběru Man Bookerovy ceny, zbývá představit už jen Australana Richarda Flanagana. Soutěží s románem o stavbě „železnice smrti“ mezi Barmou a Thajskem, na které se v mimořádně brutálních podmínkách podílel i jeho otec.

V jedné irské lidové písni líčí mladík, jak se nechal okouzlit dívkou s černou stuhou ve vlasech, což mu nakonec vyneslo transport na nucené práce do „Van Diemenovy země“ neboli dnešní Tasmánie. Podobně se na půdu tohoto ostrova patřícího Austrálii dostal i předek tasmánského spisovatele a novináře s irskými kořeny Richarda Flanagana. Když Flanagan v osmdesátých letech studoval historii na Oxfordu, jeden vyučující ho prý oslovoval výhradně „trestanče“.

První Flanaganovy vydané knihy spadají do literatury faktu, autor toto své tvůrčí období zpětně zhodnotil jako trénink pro psaní románů. Jako novinář přispívá nejen do australského tisku, ale i do mezinárodních listů jako Le Monde, Suddeutsche Zeitung nebo New York Times. Je rovněž známým bojovníkem proti hazardu a deforestaci: svým článkem "Gunns. Out of Control" z roku 2007 o praktikách dřevařské společnosti Gunns významně přispěl k jejímu pádu.

The Narrow Road to the Deep North nominovaná letos na Man Bookerovu cenu je Flanaganův šestý román. Žádný z nich zatím nebyl přeložen do češtiny, což lze částečně vysvětlit jejich tematickým zaměřením na Austrálii a Tasmánii. Flanaganův debutový román Death of a River Guide (1997) tvoří vzpomínky a vize říčního průvodce topícího se pod vodopádem. Již v tomto díle se objevují autorova oblíbená témata jako paměť, rodina, historie a moc lásky. Druhý román The Sound of One Hand Clapping (1998) se zabývá zkušeností imigrantů v Tasmánii a ve vyprávění se střídá rovina přítomnosti (roku 1989) s rovinou padesátých let. Třetí román Gould’s Book of Fish: A Novel in Twelve Fish (2002) Flanaganovi získal mezinárodní věhlas. Líčí osud zlodějíčka a padělatele Williama Buelowa Goulda, který se, tak jako mnozí, dostal do Austrálie jako vězeň. Zatímco si odpykával trest na Sarah Island, vytvořil dvacet šest maleb různých druhů ryb, jež Flanagan začlenil do své knihy. Z příběhu této pitoreskní postavy nicméně vyrůstá velký román zabývající se mimo jiné osvícenstvím, uměním, kolonialismem, zločinem nebo šílenstvím. Flanaganovi se za něj dostalo ocenění Commonwealth Writers' Prize.

Zatím jedinou odbočkou mimo Austrálii je román, kterým Flanagan přispěl svým dílem k takzvané „literatuře po 11. září“. V The Unknown Terrorist (2006) ostře kritizuje mocenské pozadí a zvrácenost „války proti terorismu“, když jednu postavu – tanečnici u tyče, co se krátce zaplete s překupníkem drog z Blízkého východu – nechá označit za veřejného nepřítele číslo jedna. V předposledním románu s názvem Wanting (2008) vedle sebe Flanagan namísto vícero časových rovin klade roviny lišící se geograficky a sociálně. Jedna sleduje aboriginskou dívku, již adoptuje anglický šlechtický pár, a druhá líčí románek Charlese Dickense s Ellen Ternanovou po smrti jedné z jeho dcer.

Na knize The Narrow Road to the Deep North Flanagan pracoval dvanáct let. Jistě i proto, že šlo o osobní téma. Vyžádalo si nespočet hodin rozhovorů s jeho otcem, jenž zemřel v den, kdy Flanagan odeslal rukopis knihy nakladatelství. Hlavním hrdinou knihy je mladý australský voják a lékař zajatý Japonci za druhé světové války. Své zajaté spolubojovníky musí léčit v katastrofálních podmínkách panujících při stavbě takzvané „železnice smrti“ a postupem času se mezi nimi stane vůdčí postavou, ačkoli se tak necítí. Japonci železnici potřebovali kvůli zásobování, k převážení vojáků do Barmy a výhledově i vzhledem k plánům na ovládnutí části Indie. Kromě válečných zajatců na stavbě pracovalo i místní obyvatelstvo a u obou skupin si vyžádala šokující množství obětí (mezi válečnými zajatci údajně více než 16 000).

Román vyniká detailním a živoucím zachycením hrůz, jimiž zajatci museli projít. Ovšem i zde se čtenáři mohou těšit z Flanaganova typického mnohovrstevnatého úhlu pohledu: část knihy sledují události očima Japonců a s hlavním hrdinou se setkávají i v době, kdy je mu devadesát a válka zaměstnává většinu jeho myšlenek. Název knihy si Flanagan vypůjčil z cestopisu kombinujícího prózu a básně haiku od japonského spisovatele ze 17. století Macua Bašó. Flanagan se nejprve chtěl pokusit o něco podobného, zvažoval dokonce knihu sestavit z propojených haiku, ale nakonec od toho raději upustil.

Jeho román byl vesměs přijat velmi příznivě, ale někteří recenzenti přiznávají rozpaky z milostného příběhu, který má v knize sloužit jako protiváha k válce a utrpení zajatců. Ačkoli má mladý lékař snoubenku, je bezhlavě zamilovaný do manželky svého strýce a podle Michiko Katutani z New York Times jsou scény, kdy na ni vzpomíná, jako vystřižené z jiného románu – jakési podivné směsky D. H. Lawrence a harlekýnky. Alex Preston z Guardianu by Flanagana rovnou nominoval na „Bad Sex Award“, kterou za nejhorší sexuální scény v prozaických dílech od roku 1993 uděluje magazín Literary Review. S Man Bookerovou cenou by se rozhodně zábavně doplňovala.