Na obálce nové knihy Salmana Rushdieho jsou úplně stejným typem písma i velikostí vysázená dvě jména – vedle autorova je to jméno Joseph Anton, které je názvem díla. Jde o autorův záměr a dost možná, že skutečným názvem knihy je její podtitul Vzpomínky. Joseph Anton bylo totiž krycí jméno, které si Rushdie zvolil, když byl pod policejní ochranou; celých třináct let. Jméno má sofistikovaný původ, skládá se z křestních jmen Rushdieho oblíbených autorů Conrada a Čechova, přitom krytí vyhovovalo, protože není příliš nápadné. Členové policejní ochranky, nastěhovaní ve dne v noci u něj doma, si to ovšem zjednodušili a od té doby byl pro ně Salman prostě Joe.

Bylo jen otázkou času, kdy se spisovatel Salman Rushdie rozhodne literárně zpracovat unikátní zkušenost třináctiletého života v ohrožení islámskými fanatiky. Když v roce 1988 vydal svůj čtvrtý román Satanské verše, strhl se v muslimském světě nejprve bezvýznamný, postupně však čím dál hrozivější poprask. Radikální islámští duchovní, kteří většinou knihu ani nečetli, se rozhořčovali, že v ní britský autor indického původu hanobí proroka Muhammada. Vše vyvrcholilo v únoru 1989: tehdy v Pákistánu a Kašmíru došlo k agresivním demonstracím a výsledkem zásahu policie bylo celkem šest mrtvých. Několik dní nato byl v íránské televizi přečten text fatvy, kterou vydal tehdejší nejvyšší duchovní vůdce Chomejní, stařec na prahu smrti. Vyzval všechny muslimy, aby Rushdieho zabili – s tím, že tato vražda je v souladu s islámskými zákony a vrah bude oslavován jako hrdina. Přičemž teokratická íránská vláda začala chystat vlastní vražedná komanda (která předtím nebo potom v různých zemích povraždila několik íránských emigrantů). Podobná hrozba se týkala také všech, kteří se šíření knihy zúčastnili, a později také došlo ke třem napadením: byl zavražděn japonský překladatel; na rozdíl od něj italský překladatel a norský nakladatel vražedné útoky přežili. Rushdie se 13 let skrýval, na veřejnosti se objevoval jen zřídka a pod dohledem ochranky. Fatva oficiálně nebyla dodnes zrušena, po útocích 11. září 2001 se však pozornost muslimských radikálů přesunula jinam a na Satanské verše se pomalu zapomíná. Nicméně stále to je román, který česky vyšel v prapodivném utajení, v roce 1995 jej vydalo neznámé nakladatelství, uveden nebyl ani překladatel (později vyšlo najevo, že jím byl dnes již zesnulý indolog Vladimír Miltner) a kniha od té doby nikdy nebyla znovu vydána.

Onen dlouhý úvod byl nutný k připomenutí něčeho, co bylo v roce 1989 zcela nepředstavitelné. Totalitní režimy po celém světě se sice různými způsoby snažily umlčovat kritické spisovatele, od padesátých let jim k tomu však stačily tresty vězení. Navíc tak činily obvykle jen na vlastní půdě, zatímco zde Chomejní vše přenesl z Íránu do Británie; zaútočil navíc na knihu, kterou v Íránu nikdo nečetl a číst nemohl, režim nijak neohrožovala. Fatva proti Rushdiemu byla prvním velkým útokem islámského fundamentalismu na jeden ze základních pilířů euroamerické demokracie, na svobodu slova.

Přesně takto to pochopil Salman Rushdie a značnou část svých vzpomínek věnuje kritice těch, kteří fatvu podporovali (i v Británii jich bylo dost a otevřeně o tom mluvili v médiích), a těch, kteří z různých stran onen fanatický krok relativizovali, případně Rushdieho obviňovali, že o provokaci usiloval a že se nemá čemu divit. Rushdie ve svých vzpomínkách žádný záměr provokovat nepřiznává, byť pochopitelně hájí onu provokativní a podvratnou roli, kterou literatura v euroamerických dějinách vždy měla. A soudný čtenář Satanských veršů mu dá spíše za pravdu, protože proti některým persiflážím Bible je ta jeho vůči Koránu vlastně velmi mírná a vstřícná, naprosto neprobouzející nenávist proti islámu. Ne tak fanatici, pro které je každý zástupný symbol dobrý k posílení vlastní identity vymezením se vůči nepříteli ze Západu.

Polemikám proti obviňování z vypočítavosti a chamtivosti, z nenávisti vůči islámu, Indii a bůhvíkomu ještě je věnován značný počet stránek, zároveň však nejde o knihu esejistickou, ale vzpomínkovou. Vzpomínky jsou navíc beletrizovány, už jen tím, že vše je vyprávěno ve třetí osobě – Rushdie se tak symbolicky distancuje od „Rushdyho“ na transparentech radikálních demonstrantů i od Joea Antona. A kromě líčení diplomatické války s Teheránem se podrobně rozepisuje také o svém životě osobním a pracovním.

Ten by byl dost zajímavý i bez fatvy. Mladík z dobré indické rodiny, jenž přetrpí internátní školu v Británii se vší šikanou, které se s odlišnou barvou pleti v 60. letech mohl dočkat. Dlouhá léta neúspěšný spisovatel, který v jednu chvíli volil mezi zajištěným životem reklamního textaře a nuzotou bez perspektivy. Pak autor v Británii mimořádně oslavovaný a později mediální celebrita prvního řádu, která se scházela s hlavami států, vystupovala na rockových koncertech a oženila se s jednou z nejkrásnějších indických modelek.

Rushdie přitom sám sebe vidí spíše v příznivém světle. Nepochybuje o své pravdě spisovatele, který si může psát, co chce, fanatikům navzdory. Převážně omlouvá (vysvětluje) krachy několika vztahů: v průběhu oněch třinácti let opustil svou druhou a třetí manželku, přičemž s tou první nežil již od poloviny osmdesátých let: vždy utekl za mladší a hezčí. Nejbolestivější byl případ jeho třetí ženy Elizabeth, nakladatelské redaktorky, která s ním přetrpěla téměř celé třináctileté období, porodila mu syna a nakonec byla vyměněna za modelku Padmu Lakshmi. S výjimkou spisovatelky Marianne Wigginsové, kterou v textu několikrát obviní z krádeže jeho osobních věcí a postupně ji vylíčí jako labilní a chorobně lhavou bytost, své rozchody zakončuje happyendy – s oběma matkami svých synů se po zprvu nenávistných letech zase začal vídat a přátelit. Z obou jeho synů vyrostli „báječní mladí muži“, většině jeho knih se dařilo, intelektuální půtky končívaly v jeho prospěch, aniž by přitom protivníky ponížil příliš, a i svůj hlavní boj nakonec vyhrál, když se nepřítel unavil a přesměroval pozornost jinam. Rushdieho paměti občas připomínají vzpomínky úspěšných byznysmenů – pro pochybnosti nad sebou samým tu není moc místa.

Také je z nich cítit, že Rushdie nepochybně o pozici celebrity usiloval, byť asi čekal, že k tomu dojde nějakým přirozenějším způsobem – každopádně si to velmi užívá a nikdy nezapomene vypočítat filmové a rockové hvězdy, s nimiž se potkal na soukromých večírcích, či své slavné kolegy, se kterými navázal přátelství. Zpočátku to má smysl, když se ve svém neštěstí, britskou vládou spíše ignorován, snaží získat pozornost a přízeň politiků, umělců a médií. Později je však text čím dál nudnějším výčtem zaměnitelných setkání, drobných diplomatických půtek a partnerských rozepří. Pokud chtěl čtenářům zprostředkovat, jak únavné to pro něj v těch letech bylo, pak se mu to daří dosti názorně.

V silnější a čtivější první polovině svých vzpomínek se Rushdie opakovaně věnuje rozporu mezi obrazem, který o něm vytvářejí média, a skutečností, jež je podle něj zcela jiná. Dokládá to i humorná historka o jeho očních víčkách: na většině fotografií je má mírně pokleslá, což jeho tváři dává potměšilý výraz. Koncem devadesátých let jakýsi lékař odhalí, že nejde o vadu charakterovou, ale o vadu tělesnou a po banální operaci má víčka normální a vizáž ďábla je tatam. Nicméně onen rozpor mezi Rushdiem skutečným a mediálním trvá zhruba do poloviny devadesátých let. Pak se zdá, že se vše sbližuje – média pověst cynického provokatéra zmírňují a Rushdie naopak svůj mediální obraz začíná přijímat a pracovat s ním ve svůj prospěch. Inteligentní a čtivé paměti nazvané Joseph Anton jsou v tomto procesu modelování mediálního obrazu velmi důležité – a úspěšné, navzdory oné nepřehlédnutelné sebestřednosti.