I v letošním soupisu doporučení k nákupu knih na léto jsme se snažili připomenout tituly, které velké i malé čtenáře potěší, pobaví či poučí. Proto zůstala stranou díla stejně důležitá a možná i zásadnější, avšak vážná, příliš hloubavá a smutná. Výběr jsme neomezili přísně rokem vydání 2012 – však také ještě není u konce –, podsouváme zde i některé knížky starší, neboť těch pár měsíců navíc je nijak nepoškozuje, naopak obstály i v konkurenci novější produkce. Jednotlivé kategorie seznamu jsou čistě orientační, mají hlavně zrychlit a zpřehlednit případné hledání. I proto jsme necítili povinnost dodržet přesné počty položek každého výčtu. Nicméně stejně nezbývá, než si postesknout, že zdaleka ne všechny knihy, které by si to zasloužily, se v tomto žebříčku objevují. Čím víc bychom ho protahovali, tím dříve by ztratil své opodstatnění. U těch knih, kde jsme pozici takřka oplakali, nám bylo útěchou, že se třeba vejdou do tipů vánočních. A podobně se tentokrát nemohly objevit tituly, které jsme již nabídli v předchozích hitparádách: Letní tipy 2011, Nejlepší knihy roku 2010, Nejlepší knihy roku 2011, Nejlepší knihy podle našich čtenářů nebo třeba Knižní čtvrtek 2011 (což ale nebyl výběr iLiteratury, nýbrž nakladatelů).     

pro děti
Fischerová, Sylva: Egbérie a Olténie
Horáková, Pavla: Hrobaříci v podzámčí
Lindgrenová, Astrid: Jižní louka
Nesbø, Jo: Doktor Proktor a prdicí prášek
Nikl, Petr: Žlutí lvi

komiks
Baban, Džian; Mašek, Vojtěch; Grus, Jiří: Ve stínu šumavských hvozdů
Lutes, Jason: Berlín – Město kamene
Rabaté, Pascal: Ibikus

poezie
Borzič, Adam: Rozevírání

beletrie česká
Čechova, Dora: Nechtěl jsem být Leninem
Tučková, Kateřina: Žítkovské bohyně

beletrie ze světa (překladová)
Barnes, Julian: Vědomí konce
Bolaňo, Roberto: 2666 
Flink, Jon Øystein: Sex, smrt a manželství
Janssonová, Tove: Kniha léta
Kumpfmüller, Michael: Nádhera života
Overath, Angelika: Ten den
Pamuk, Orhan: Černá kniha
Rusu, Nicolae: Krysiáda
Tóthová, Krisztina: Čárový kód (15 příběhů)  

relax
Červeňák, Juraj: Ďáblova pevnost (fantasy)
Jacobson. Howard: Finklerovská otázka (humor)
Temple, Peter: Pravda (krimi)

non fiction
Hájek, Václav. Jak rozpoznat odpadkový koš: eseje o stereotypech ve vizuální kultuře (kultura)
Eriksen, Thomas Hylland: Etnicita a nacionalismus (sociologie)
Honzák, Radkin: Babičku potrkal jelen aneb Co tomu říkáte, doktore? (přírodní vědy)
Liessmann, Konrad Paul: Univerzum věcí: k estetice každodennosti (filozofie)
Šístek, František: Junáci, horalé a lenoši: obraz Černé Hory a Černohorců v české společnosti: 1830-2006 (historie)

pro děti

Fischerová, Sylva: Egbérie a Olténie. Baobab, Praha 2011, 238 s.
Pohádkový soubor básnířky a prozaičky Sylvy Fischerové Egbérie a Olténie patří k nejoriginálnějším autorským počinům na poli současné české pohádky. Fischerová si tvorbu pro děti vyzkoušela již prózou Júla a Hmýza (2006), založenou na evokaci dětské fantazijní hry. Knížka Egbérie a Olténie je však z jiného soudku. Čtrnáct samostatných pohádkových textů se vyznačuje tematickou různorodostí, přičemž spojujícím prvkem je strhující živelnost autorčina vypravěčství.

Horáková, Pavla: Hrobaříci v podzámčí. Apostrof, Praha, 2011, 232 s.
Horáková, Pavla: Tajemství Hrobaříků. Praha, Olympia, 2010, 200 s.
Druhý díl „detektivní trilogie pro mladé čtenáře“ nás opět uvádí do příjemné společnosti pětice známých kamarádů a opět se mezi nimi, bez ohledu na náš věk, nebudeme cítit nepatřičně. Pokračování Hrobaříků je poutavé čtení, odehrává se během letních prázdnin a na letošní prázdniny k vodě je jako stvořené.

Lindgrenová, Astrid: Jižní louka. Přel. Jarka Vrbová, Albatros, Praha, 2012, 95 s.
V knize Jižní louka jsou českým čtenářům poprvé představeny čtyři pohádkově laděné texty, které Astrid Lindgrenová vydala již v roce 1959. Odehrávají se „za dávných časů, v dobách chudoby“ a jejich svorníkem je motiv dítěte ohroženého samotou, bídou, nemocí, vykořisťováním. Bezbranné dítě nalézá spojence ve vlastní fantazii a snění, které mu dávají sílu přežít či alespoň zprostředkovávají útěchu. Lindgrenová nechává strádající děti uniknout do pohádkového časoprostoru, v němž je jim spravedlivě dopřáno okusit všechny radosti dětského věku.

Nesbø, Jo: Doktor Proktor a prdicí prášek. Přel. Jiří Vyorálek, Jota, Brno, 2012, 200 s.
K nejznámějším autorům severské krimi se řadí i u nás už dobře zavedený Jo Nesbø. Ten ale píše také knihy pro děti. Doktor Proktor a prdicí prášek je první díl příběhů svérázného doktora. Je okořeněný řádnou porcí humoru určeného zejména dětem, avšak ani dospělí se místy neubrání pousmání, či dokonce hlasitému smíchu. Hlavními hrdiny knihy jsou šílený vědec doktor Proktor, malilinkatý chlapec s rudými vlasy Bulík a úplně obyčejná holka Líza.

Nikl, Petr: Žlutí lvi. Meander, Praha, 2011, 32 s.
Skutečný sen Petra Nikla dal vzniknout půvabnému příběhu o cestě dítěte do světa dospělých: magické, tajemstvím opředené vyprávění o tom, jak se syn jednoho z lovců, číhajících za úplňkových nocí na lví smečku, vzepře krutému tradičnímu pobíjení lvů. Chlapec se ve snu setká s působivým, mocným žlutým lvem. Postupně padají jeho předsudky o nevyhnutelnosti boje, ukazuje se, jak absurdní a marná je slepá touha lidí po moci a ovládání ostatních. Žlutí lvi jsou symbolem síly vyššího principu, mytickými tvory, jejichž zářící hříva zrcadlí prozření hlavního hrdiny.

komiks

Baban, Džian; Mašek, Vojtěch; Grus, Jiří: Ve stínu šumavských hvozdů. Lipnik, Praha, 2011, 64 s. 
Tato „netradiční mayovka“ byla zřejmě nejočekávanějším českým komiksem letošního roku hlavně proto, že jde o první spolupráci úspěšných komiksových scenáristů Vojtěcha Maška a Džiana Babana s oceňovaným kreslířem Jiřím Grusem. Autoři ve své parodii propojili osudy slavné české spisovatelky s příběhy, které známe od Karla Maye: Boženu Němcovou, tedy stereotyp sošné spisovatelky, národem milované klasičky, přivádějí do „klukovského“ světa Mayových románů.

Lutes, Jason: Berlín – Město kamene. Přel. Viktor Janiš, BB/art, Praha, 2012, 216 s. 
Komiksový román amerického autora sleduje éru meziválečné německé „výmarské“ republiky, ono krátké období mezi koncem první světové války a nástupem nacismu, kdy byl Berlín centrem avantgardního umění i střetů mezi stoupenci krajní levice a prvními nacistickými bojůvkami. Soupeřící strany měly společného nepřítele ve vládě a policii. V kabaretech, divadlech a na vysokých školách se pěstovalo avantgardní umění, po obloze létaly německé vzducholodě, ale chudí dělníci i venkované si už hledali zástupné důvody pro neutěšenou situaci svou i celé země a začali je transformovat do záště proti Židům. Lutes svůj portrét Berlína vypráví prostřednictvím postavy zkušeného reportéra Kurta Severinga a mladé výtvarnice Marty, která se do Berlína vydala na vlastní pěst, tak trochu natruc své bohaté rodině v poněkud provinčním Kolíně nad Rýnem.

Rabaté, Pascal: Ibikus. Přel. Hana Zahradníčková, Mot, Praha, 2011, 354 s.
Simeon Něvzorov utíká roku 1917 z Petrohradu do Moskvy a pak dál do Charkova, Oděsy a Istanbulu. Zaplete se s kdekým od překupníků přes podvodníky, vesnické mužiky až po soudruhy z kontrarozvědky. Jeho hříchy se hromadí a hromadí. Založí leccos od herny přes dům poezie, bordel, kasino nebo dostihy švábů, nakonec ho ale vždycky někdo převeze, okrade, ohrozí, že nezbývá než prchnout, zachránit si aspoň holý život. Navzdory tomu, že je to hrdina podlý, hnusný a zvrhlý, že myslí jenom na sebe a neváhá zradit kdejakého bližního i blízkého, je i postava vděčná. Jeho neuvěřitelné osudy, jeho názory a řešení zapeklitých situací jsou nejen jak vystřižené ze života, ale v podstatě docela chytlavé. Čtenář se záhy přistihne přitom, že mu drží palce.
V létě se lze s Něvzorovem přenést do jiných časů a k jiným problémům, zejména pokud nebudete mít možnost sledovat naši obdobně hříšnou politickou scénu.

poezie

Borzič, Adam: Rozevírání. Dauphin, Podlesí, 2011, 78 s. 
Poezie Adama Borziče je neotřelá, nápadná a vyhraněná. Je jako dráp zatínající se do kůže dneška. Je palčivá, burcující, ale přesto ne plytce agitační. Básník se vyjadřuje k vykloubenosti dnešní „apokalyptické“ doby - ale v Rozevírání najdeme i křehce intimní verše, které odhalují hledající, tázající se, pulzující básníkovo nitro. Pokud se vám ani o prázdninách nechce zavírat oči před paradoxy světa, v němž žijeme, začtěte se do této sbírky.

beletrie česká

Čechova, Dora: Nechtěl jsem být Leninem. Labyrint, Praha, 2012, 150 s.
Dora Čechova zasadila své povídky do Moskvy, města, kde se nepravděpodobným způsobem prolínají světy oligarchů, chudáků, umělců, dělníků, japonských turistů a ruských venkovských přistěhovalců. Mnohdy pohnuté osudy milionů Moskvanů jsou beznadějně zasuté v zákoutích dvorků a ukryté za stěnami panelů některého z věžáků na kraji Moskvy, nebo dokonce v paralelní podzemní síti metra. Jsou to osudy lidí, kteří většinou nejsou ničím výjimeční, ale jejichž životní cesta je spletitá a pošramocená stejně jako historie Ruska. Povídky Dory Čechovy jsou živě napsané a dobře se čtou. Mladá spisovatelka dokáže „najít krásu ve všedním detailu, odhalit hloubku toho, co míjíme denně bez povšimnutí, a vzbudit údiv nad bohatstvím a nevšedností života, který se odehrává třeba zrovna za stěnou ve vedlejším bytě“.

Tučková, Kateřina: Žítkovské bohyně. Host, Brno, 2012, 380 s.
Tučková svůj nový román s příznačným názvem Žítkovské bohyně zasvětila fenoménu z oblasti českého folkloru, tzv. bohyním v Bílých Karpatech: Žítková jako jedna z osad tzv. Moravských Kopanic představuje nadmíru poutavé prostředí – drsný, a přitom poetický horský venkov uprostřed Bílých Karpat, svérázný kraj v česko-slovenském pohraničí, uchovávající dodnes bohaté kulturní tradice i místní kopaničářský dialekt. A právě na úbočí karpatských kopců se v osamělých skromných staveních již po staletí rodí ženy obdařené zvláštní mocí, jejichž tajné vědění přetrvalo v dotyčných ženských pokrevních liniích až do dnešních dnů.

beletrie ze světa (překladová)

Barnes, Julian: Vědomí konce. Přel. Petr Fantys, Euromedia Group – Odeon, Praha, 2012, 160 s.
Dosáhl vypravěč Barnesova Vědomí konce Anthony Webster záviděníhodné vyrovnanosti, anebo jde o ubožáka, jehož úspěchy jsou právě tak malé jako jeho prohry a který už od života nečeká ani to, ani ono? První část knihy tvoří vypravěčovy vzpomínky na vlastní středoškolská a vysokoškolská léta a nutno dodat, že óda na poklid důchodového věku působí o poznání méně úsměvně než adolescentní očekávání mladého Webstera a jeho přátel, že jejich život bude jak vystřižený z „Velké literatury“. Když ale šedesátník Webster rekapituluje svůj předchozí život, zjišťuje, že na vlastní paměť, a tedy ani obraz sebe sama, který se v ní postupem času utvořil, se nemůže tak docela spolehnout. Hlavní problém paměti postaršího člověka podle Barnese nespočívá v tom, že vynechává, ale že si její vlastník stále víc uvědomuje, jak je ošidná.

Bolaño, Roberto: 2666. Přel. Anežka Charvátová, Argo, Praha, 2012, 856 s.
Román 2666 chilského spisovatele Roberta Bolaña dosáhl ve světě takového věhlasu jako svého času Márquezových Sto roků samoty. Protagonisty první části knihy jsou čtyři univerzitní profesoři, kteří pátrají po fiktivním německém spisovateli Bennovi von Archimboldim. První dva z nich – Francouz Pelletier a Španěl Espinoza – se současně zaplétají s anglickou kolegyní a v závěru svých dobrodružství, líčených s notnou dávkou humoru, se dostávají na sever Mexika do fiktivního města Santa Teresa. Reálným předobrazem tohoto sídla na hranici Mexika a USA je Ciudad Juárez, město ovládané narkomafií, v němž se od 90. let 20. století odehrály stovky surových sexuálních vražd dívek z chudých rodin. Právě tyto nikdy nevyšetřené vraždy mají v Bolaňově příběhu zásadní místo. Na dynamickou a vtipnou část nazvanou Kritici navazuje depresivní příběh chilského filozofa Óscara Amalfitana, a o něco později ho vystřídá kapitola o černošském novináři přezdívaném Fate. V ní přijíždí redaktor newyorských novin Černošský úsvit do Santa Teresy napsat reportáž o boxerském utkání, přičemž řeší jakousi životní i profesní krizi a umravňuje své zvrhlé mexické kolegy. Víc než o box se nakonec zajímá o vraždy žen… Nejdelší část románu se jmenuje jednoduše Zločiny. Bolaño v ní nezaujatým jazykem reportéra popisuje hrůzy vražedného šílenství, přičemž podrobuje nemilosrdné kritice mexickou politickou realitu. V poslední části knihy se pak objevuje přízračný spisovatel Benno von Archimboldi a děj se částečně přesouvá z Mexika do střední a východní Evropy...

Flink, Jon Øystein: Sex, smrt a manželství. Přel. Kateřina Krištůfková, Brno, Vakát, 2011, 104 s.
Mladý muž se chce oběsit v záchodové kabince. Nesnese pomyšlení na zvuk vlastního smrtelného chroptění, proto si vybírá píseň, která má doprovodit jeho umírání. Vybírá ale tak dlouho, až si sebevraždu rozmyslí. Ubohý vypravěč, „třicátník unavený životem“, je ve skutečnosti úspěšným spisovatelem, který má milující snoubenku a vůbec vše, co by si člověk mohl přát. Vždyť žije v Norsku, v zemi, kterou mnozí považují za nejlepší zemi pro život. Namísto spokojenosti si však vypravěč zoufá. Vůbec ho netěší vidina svatby se svou vyvolenou a Norsko, zejména hlavní město Oslo, bytostně nesnáší. Přesto v tomhle „mizerném městě“ zůstává a svůj život zhusta vyplňuje sexuálními dobrodružstvími. Vypravěčovo bytí tak dobře vystihuje název románu v německém překladu „šukat a umřít“ (Ficken und Sterben).

Janssonová, Tove: Kniha léta. Přel. Helena Chvojková, Plus, Praha, 2011, 144 s.
Sofie a její babička prožívají všední i nevšední příhody na mořem obklopeném ostrově – někdy společně, jindy každá zvlášť. Právě moře, proměnlivé počasí, strohá severská příroda, dlouhé dny a světlé noci dotvářejí jedinečnou atmosféru minipříběhů. Sofie je bezprostřední, zvídavá, přemýšlivá, někdy trochu paličatá a protivná; můžeme sledovat, jak objevuje živý i neživý svět kolem sebe a utváří si na své okolí leckdy překvapivé názory. Babička pro ni má velké porozumění, zůstalo v ní dost dětského a hravého a v neposlední řadě i smysl pro tajemno, navíc přibyla svérázná životní moudrost. Ať už ty dvě společně něco podnikají nebo se na sebe právě zlobí, vždy mezi nimi zůstává důvěra a respekt.

Kumpfmüller, Michael: Nádhera života. Přel. Věra Koubová, Mladá fronta, Praha, 2012, 250 s.
Je ještě vůbec možné napsat o Franzi Kafkovi něco, co jsme dosud nečetli, neslyšeli a mohlo by nás mile překvapit? Michael Kumpfmüller svým nejnovějším románem Nádhera života dokazuje, že to lze. Zachycuje v něm Kafkovy poslední měsíce, ve kterých se již vážně nemocný spisovatel přiklání k lásce a vydává se na svou poslední bitvu o život nezávislý na své rodině. Nádheru života bychom mohli řadit k nejzdařilejším milostným románům: jde o velmi citlivě podaný příběh o velké lásce, a třebaže jeho tragické vyústění známe, stejně doufáme ve zvrat k lepšímu, jako bychom se o tom dozvídali poprvé.

Overath, Angelika: Ten den. Přel. Jitka Nešporová, NLN, Praha 2012, 112 s.
„Tichý román nočních můr“ věcně a nesmlouvavě odhaluje intimitu vztahu mezi matkou a dcerou. Silné, nezpochybnitelné pouto se může plíživě proměnit v citový teror, pokud je mateřská láska únikem před vlastní nezpracovanou minulostí. Johannina matka byla sudetská Němka, která po druhé světové válce zažila odsun z Československa. Se ztrátou vlasti se nedokázala za celý život vyrovnat a tím spíš se upínala na své jediné dítě. Děj krátké prózy se odehrává během jediné noci, bezprostředně po matčině smrti, kdy si Johanna uvědomí, že až smrtí rodičů přestává být člověk dítětem.

Pamuk, Orhan: Černá kniha. Přel. Petr Kučera. Praha, Argo, 2011, 536 s.
Pamukova Černá kniha je složitý román vybudovaný na základním principu detektivního žánru: advokát jménem Galip se vydává pátrat po své ženě Rüye, vášnivé čtenářce detektivek, která mu podle všeho utekla se svým nevlastním bratrem, sloupkařem Celâlem. Galipovu pouť potemnělým zimním Istanbulem řídí nahodilé jednotlivosti a slova. Prochází sugestivně evokovanými prostředími, jako jsou staré vetešnické krámky, nevěstince, obskurní dílny na výrobu figurín, tajná místa, kde se kují politické pikle, novinové redakce, za noci opuštěné minarety mešit, a hlavně staré istanbulské činžáky, popisované do minuciózních detailů. Černá kniha patří do toho typu literatury, kde se neustále reflektované psaní stává ekvivalentem pouti, života a hledání a kde svět a text splývají v jedno.

Rusu, Nicolae: Krysiáda. Přel. Jiří Našinec, Havran, 2011, 256 s.
Rusu, Nicolae: Silvestr na vraku. Přel. Jiří Našinec, Havran, Praha, 2011, 248 s.
Další literární svědectví o nedávné moldavské historii: Rusu vykresluje společensko-politické poměry, které panovaly v Besarábii, části území Moldavské republiky mezi Černým mořem a řekami Dněstr, Prut a Dunaj, v devadesátých letech minulého století, v době chaosu po rozpadu komunistického režimu. Román popisuje tristní situaci v moldavské společnosti nedávné historie plné podvodů, mafiánských praktik a nekalých machinací, které autor zažil – v nejpalčivějším smyslu – na vlastní kůži.

Tóthová, Krisztina: Čárový kód (15 příběhů). Přel. Jiří Zeman, Fra, Praha, 2011, 176 s.
Svět je pavučinou utkanou z vláken, čar. Stejně tak Čárový kód je utkán jako pavučina: Krisztina Tóthová se narodila roku 1967, dospívala za komunismu a téměř všechny povídky se odehrávají v této době. Většina povídek se točí kolem nevěry, komplikovaných vztahů s rodiči i s partnerem, starých událostí, které se vracejí, nebo otázek odpuštění. Kniha určitě stojí za přečtení, ale není určena pro toho, kdo si chce odpočinout, jít k vodě a do tašky si vzít nenáročné čtení. Je v ní spousta otázek bez odpovědí, ty už si čtenář musí najít sám. Hledání správného řešení v pavučině života je nesnadné, a to kniha vystihla přesně. Možná nám při hledání pomůže sklenka dobrého vína a trocha vyšetřeného času, který si Čárový kód bezesporu zaslouží.

relax

Červenák, Juraj: Ďáblova pevnost. Přel. Robert Pilch, Brokilon, Praha, 2011, 447 s. 
Kapitán Kornelius Báthory, kdysi básník, posléze slovutný turkobijec, který během výpravy za uneseným synem přetrpěl mnohá nebezpečenství hmotného i duchovního rázu, čelil čepelím i démonům, galejím i otroctví… se dostane z benátského vězení a spolu se svým společníkem, kozákem Voroninem, se ocitají na území dnešního Chorvatska. Narazí nejen na slavného Nikolu Zrinského, který hrdě drží prapor křesťanstva, ale především na rodinu Gradovičů. Tu pronásleduje podivný přízrak arabského válečníka, kterého podle pověsti stařešina rodu před lety zabil v souboji. Nyní však tento přízrak stojí v čele nájezdníků, dokonce unesl krásnou Ljubicu. Jeho stopy vedou do temnými pověstmi opředené Ďáblovy pevnosti. Zde Báthory narazí nejen na spiknutí mající za cíl novou válku mezi Osmany a Habsburky, ale především na nejčernější magii a dávná tajemství… 
Potřebujete-li uniknout před všední realitou, vypnout na rodinné oslavě.

Jacobson, Howard: Finklerovská otázka. Přel. Magdaléna Potočňáková, Euromedia Group – Odeon, Praha, 2012, 352 s.
Filozof Samuel Finkler je hvězdou debatních pořadů v BBC a sám moderuje seriál popularizující filozofii. Kromě toho dává okázale najevo, že ačkoliv je Žid, umí ve shodě s mnoha západoevropskými aktivisty pochopit nároky Palestinců včetně metod, jakými je chtějí dosáhnout v boji se „sionistickou armádní mašinerií“. (Jacobson – sám obhájce Izraele a jeho politiky vůči arabskému světu – tu sžíravě kritizuje mnohé současné židovské intelektuály a umělce podobného ražení; někteří britští kritici v karikaturách britských židovských umělců a myslitelů nacházejí jasné podobnosti s žijícími osobnostmi.) Finklerův vrstevník a bývalý spolužák Julian Treslove je gój, který se Židům natolik obdivuje, závidí jim a zároveň sdílí jejich trápení, že se postupně cítí být také jedním z nich. Postava Treslova přibarvuje do extrémní karikaturní polohy postoje zase jiných evropských a amerických intelektuálů. Třetím do party dlouholetých kamarádů, jejichž všednodenní peripetie sledujeme, je o generaci starší bývalý bulvární novinář Libor Ševčík, emigrant z Československa.
Pro ty, kdo si léto chtějí užít s odkazy na globální problémy a politické otázky.

Temple, Peter: Pravda. Přel. Marcela Nejedlá. Praha, Knižní klub, 2011, 416 s.
Detektivka z chaosu velkoměsta Melbourne. Čerstvý šéf oddělení vražd Stephen Villani má před sebou dva ostře sledované případy: v apartmá nedávno dokončeného luxusního mrakodrapu byla nalezena mrtvá nahá dívka a na druhém konci města zase těla dvou nebezpečných balkánských kriminálníků a jejich komplice. Zdaleka to ale není vše, s čím se Villani musí potýkat. I tentokrát je před volbami a hledají se kandidáti na ministra vnitra i na nového šéfa policie. Villani se dříve připletl do přestřelky, v níž byl zabit recidivista beze zbraně – a inspekce v případu začíná čím dál intenzivněji šťourat. K tomu má Villani velmi neuspořádané rodinné poměry: se ženou se rozešli, bydlí ale ve společné domácnosti s dospělými či dospívajícími dětmi, a nejmladší dcera se momentálně potlouká městem bůhvíkde s partou narkomanů. A aby toho nebylo málo, Villani ještě navštěvuje svého otce, který navzdory blížícímu se rozsáhlému požáru zatvrzele odmítá opustit svůj rodný dům na předměstí... 
V porovnání s napínavým životem Stephena Villaniho vám ten váš možná přijde letně plytký...

non fiction

Eriksen, Thomas Hylland: Etnicita a nacionalismus. Antropologické perspektivy. SLON, Praha, 2012, 352 s.
Eriksen v knize řeší otázku, co je to etnicita. Ukazuje, jak je proměnlivá, a připomíná, že u konkrétního etnika jsou často jakékoli pokusy o definici problematické. V jedné ze závěrečných kapitol autor na modelovém příkladu ostrova Mauricius předvídá, že bude-li zdejší trend mezietnických vztahů pokračovat, může to skončit tím, že „etnicita, jak ji známe dnes, přestane existovat. Počet ,anomálních‘ osob bude příliš velký, aby bylo možné jasně a přehledně rozlišovat“. Zvláště v českém prostředí znějí tato Eriksenova slova zcela utopicky. Právě proto je důležité, že i u nás jeho kniha vyšla. Vždyť i ti, kteří letos v létě nepoletí do Afriky ani do Asie, se i v Čechách stále častěji setkávají s lidmi pocházejících z těchto končin; i Česká republika se velmi zvolna znovu stává multietnickou krajinou, a je tedy nutné tento fakt promýšlet.

Hájek, Václav. Jak rozpoznat odpadkový koš: eseje o stereotypech ve vizuální kultuře. Labyrint, Praha, 2011, 148 s.
Na symboly vystupující dnes v reklamě či filmech se autor pokouší pohlížet prizmatem hlubin kulturní tradice, zkoumá, jak se jednotlivé významové vrstvy na sebe „nabalovaly“. Nejstarší významové vrstvy nikdy nebyly zcela překryty, vždy znovu se v nových obměnách dostávají na povrch. Tak třeba tradiční monstra jako Medúzu či harpyje, jež se „rozpadly na tlející protoplazmu“, srovnává s bakteriemi, které dnes v reklamách na čistící prostředky získaly „exemplární podobu monster“, tedy staly se „absolutně beztvarými a jinými“. Hájkův pokus o porozumění reklamnímu světu je jistě užitečnější než jeho paušální odsuzování, a navíc je i docela vtipný.

Honzák, Radkin: Babičku potrkal jelen, aneb Co tomu říkáte, doktore? Galén, Praha, 2012, 210 s.
Pestrý komplet textů, který obsahuje autorovy osobní vzpomínky, články humorné i texty se závažnými tématy. K lékařství autor nepřistupuje jako „fachidiot“, ale naopak poutavě popisuje hraniční oblasti této disciplíny a zaměřuje se na ta témata, kde se medicína stýká s jiným obory. V knize čteme o psychicky vážně narušených osobnostech tvořících umělecká díla, o mužích se symptomy těhotenství, ženách sloužících jako náhradní matky, s dělohami coby „futrály na dítě“ nebo o nezodpovědných karbanících, již jsou přejmenovávani na „pacienty s diagnózou hazardního hráče“. Nad stavem současného světa si autor klade nejen kritické, ale hlavně podnětné otázky.

Liessmann, Konrad Paul. Univerzum věcí: k estetice každodennosti. Přel. Jana Zoubková, Academia, Praha, 2012, 137 s.
Liessmannovo Univerzum věcí do jisté míry navazuje na jeho úspěšnou Teorii nevzdělanosti. Jestliže v ní autor kritizoval přehnaný důraz na efektivitu a racionalizaci, aplikované v oblasti školství a vzdělávání, pak v Univerzu věcí sleduje uplatňování týchž principů v každodenním životě. Kromě toho ale v knize najdeme také úchvatné texty o intelektuálech ve fitness centrech, filozofovo zamyšlení nad fotbalem nebo autorovo vyznání obdivu k jízdě na kole. Zvláště pasáže o tom, jak si z cyklistického sedla osvojit krajinu a vtisknout si ji do paměti, mohou být právě během prázdnin velmi inspirativní.

Šístek, František: Junáci, horalé a lenoši: obraz Černé Hory a Černohorců v české společnosti: 1830–2006. Historický ústav AV ČR, Praha, 2011, 290 s.
V pečlivě psané monografii autor mapuje obrazy Černé Hory a Černohorců od prvních zmínek v českém vlasteneckém tisku ve 30. letech 19. století až po obnovu černohorské samostatnosti roku 2006 i image tohoto státu v soudobých turistických průvodcích. Zevrubně líčí i negativní stereotypy, které ve vnímání balkánských zemí i Černé Hory existovaly a existují na Západě. Oproti nim u nás balkánský bojovník nebyl vnímán jako primitivní hrdlořez, ale jako „obdivuhodný a statečným hrdina“, který do jisté míry kompenzoval nedostatky, za něž se Češi sami u sebe styděli. Zkoumat a znát historii těchto „zrcadlových obrazů“ je důležité i pro dnešní Čechy, protože jejich vytváření bylo jedním z prostředků konstruování i naší vlastní národní identity.
A těm, kteří se navíc letos třeba na černohorské pláže či hory chtějí osobně vypravit, kniha poskytne mnohem hlubší ponor do nedávných dějin a zčásti i mentality místních obyvatel než prospekty cestovních kanceláří.