František Šístek (1977) je nejen básník, ale také vědecký pracovník Historického ústavu AV ČR se zaměřením na dějiny Balkánu. Je autorem četných studií, z nichž některé vyšly i v knihách, které jsme už na iLiteratuře recenzovali: 19. století v nás a Paměť míst, událostí a osobností. V edici Stručná historie států také vydal také dějiny Černé Hory a vloni pak přepracovanou verzi své disertace Junáci, horalé a lenoši. Obraz Černé Hory a Černohorců v české společnosti 1830–2006 (ta vyšla už dříve v Černé Hoře pod názvem Naša braća na Jugu). V této pečlivě psané monografii autor sleduje obrazy Černé Hory a Černohorců od prvních zmínek v českém vlasteneckém tisku ve 30. letech 19. století až po obnovu černohorské samostatnosti roku 2006 a zcela současné reflexe tohoto státu v turistických průvodcích a internetových cestopisech.

Autor se nejprve vyrovnává s knihami, které už o západních obrazech Balkánu byly napsány, jako Inventing Ruritania. The Imperialism of the Imagination nebo Imagining the Balkans. Šístek zevrubně líčí negativní stereotypy, které ve vnímání balkánských zemí i Černé Hory existují na Západě. Výstižně takový pohled na typickou balkánskou zemi ilustruje třeba líčení imaginárního „Hercoslovenska“ od A. Christie: „Hlavní město Ekarešť. Obyvatelstvo tvoří převážně zbojníci. Národní zálibou jsou revoluce a vraždění králů. Poslední král Mikuláš IV. byl zavražděn asi před sedmi lety. Od té doby je to republika. Celkem vzato líbezné místo.“ U nás podle Šístka z reminiscencí na podobný obraz Černé Hory čerpá pohádka Tři veteráni.

Až na podobné výjimky ale v Čechách převažovaly pozitivní „balkanistické“ stereotypy. Balkánský bojovník nebyl v tomto pojetí primitivním hrdlořezem, ale „obdivuhodným a statečným hrdinou“. Na rozdíl od „balkanismu“, v jehož extrémnějších podobách jsou Balkánci vnímáni jako esenciálně neevropští, respektive jako nedostateční, neúplní, a proto druhořadí Evropané, jsou naopak v rámci „junáckého diskursu“ balkánští bojovníci, žijící nezkaženým, chudším, ale přirozenějším životem, líčeni kladně: svými zápasy naplňovali myšlenky evropské svobody. Tento typ diskursu se podle autora objevuje v první polovině 19. století, v době odlivu osmanské moci z jihovýchodní Evropy, jejímž průvodním jevem byla povstání místního obyvatelstva, osvobozenecké války a ustavování (staro)nových států. Zakládající a „normotvorná“ byla v tomto smyslu pozitivní reakce řady západoevropských intelektuálů na řecké povstání ve 20. letech 19. století. Obdobné boje Srbů, Bulharů a Černohorců vyvolávaly v následujících desetiletích srovnatelné reakce po celé Evropě, v Čechách a na Slovensku ale zvláště silné. Autor přitom cituje Tomáše Chrobáka, podle něhož „převážně rovinaté, agrární Srbsko vzněcovalo daleko méně fantazii českých umělců toužících po exotických podnětech než hornatá, archaicky patriarchální a romantická Černá Hora“.

Češi přitom k Černohorcům vzhlíželi obdivně i díky tomu, že do roku 1918 neměli vlastní stát, zatímco v polovině 19. století trvala faktická nezávislost Černohorců na osmanské říši už přes 150 let. Je proto pochopitelné, že se myšlenka černohorské nepoddajnosti stala pevnou součástí českého vnímání této země. Černohorci se díky tomu našim předkům jevili jako „opravdovější a čistší než ostatní Slované“. Představovali zároveň „nejexotičtější, ale i nejpůvodnější, a proto i nejtypičtější Slovany“. Někteří, především Josef Holeček, nabádali k přijímání některých charakteristik Černohorců, což mělo posílit českou národní identitu. Černohorci totiž byli pokládáni za uchovavatele autentických praslovanských vlastností, jejich přijetí tedy bylo chápáno jako znovuobjevení toho, co bylo vlastního i nám, Čechům. U nás sice ony hodnoty a vlastnosti vymizely, ale v Černé Hoře, „skanzenu slovanské a obecně lidské původnosti, zůstaly zachovány“. Cesta do Černé Hory tak pro Čecha neměla být jen obyčejným putováním v prostoru, ale i v čase. Na jejím konci mělo Čecha čekat setkání s exotickým „druhým“, který byl zároveň jím samým, současníkem, ale i živoucím předkem: Černohorec byl Praslovanem, a tím vlastně Pračechem.

Koncepce slovanské vzájemnosti ovšem měla svoje úskalí, umožňovala sice vnímat velkou část balkánských národů jako Čechům blízké, ale vedla někdy až ke svébytné formě uvažování, která v něčem připomíná kolonizaci: „slovinské Alpy jsou také slovanské, a tedy naše Alpy, Jadran je slovanském, a tedy naše moře, srbské nebo bulharské vítězství ve válce proti Turkům je velkým slovanským, a tedy také trochu českým vítězstvím“... Navíc šlo o přístup velmi selektivní: česká společnost si sice uvědomovala, co mají či měly by mít jednotlivé jihoslovanské národy společného, ale jejich partikulární zájmy, rozdíly či vzájemné nesváry měla tendenci přehlížet. Ignorovat přitom ale nešlo třeba to, že jednotlivé slovanské národy Balkánu mají odlišná náboženská vyznání. Preferováno tedy bylo pravoslaví jako „lidová, národní víra, která napomáhá autochtonnímu vývoji a zabraňuje pronikání cizích vlivů“, na rozdíl od zrádného a příliš kosmopolitního katolictví (o katolické Slovince se třeba Holeček začal více zajímat (a poněkud je „doceňovat“) až v samotném závěru svého života).

Zvláštní pozornost autor věnuje těm umělcům, kteří se nejvíce zasloužili o utvoření pozitivního obrazu Černohorců: malíři Jaroslavu Čermákovi a spisovatelům Prokopu Chocholouškovi a zmiňovanému Josefu Holečkovi. Ukazuje, jak se představy o chrabrých Černohorcích postupně rodily, třeba u Chocholouška byly postavy Černohorců původně malého vzrůstu, v pozdějších dílech ale vyrostou a postavou velcí, „ne-li přímo obrovští“ pak v českých očích zůstanou nastálo. Fabule beletristických textů zmiňovaných autorů přitom Šístek rozebírá velmi důkladně a podrobně, což by místy mohlo působit až suchopárně. Naštěstí se v nich občas projevuje svérázný, místy i poněkud černý humor (třeba když se dva Černohorci dohadují, kdo měl větší nárok ukořistit hlavu Turka, která je mezitím v ohni „pěkně opečena, jen si odkrojit“), a také některá autorova dějová shrnutí celkem dodávají jeho textu na živosti (jedna povídka prý kupříkladu končí „vítězstvím nad Turky, incestem i nad všemi cizími a hybridními identitami“).

Další osobností, které se autor věnuje, je muzikolog Ludvík Kuba, který si silně uvědomoval pronikání západní civilizace na Balkán a hodnotil je negativně, proto doporučoval čtenářům, aby Černou Horu navštívili, dokud je zachován její původní ráz. V této souvislosti autor mluví o obecné tendenci popisovat Černou Horu jako „pannu na prahu rozkřičeného domu“, kterou je nutno poznat co nejdříve, dřív než se nenávratně změní. Uvádí přitom, že každá nová generace českých poutníků glorifikovala údajnou černohorskou „autenticitu“ a „nezkaženost“ a vyslovovala obavy, že budou brzy setřeny. Následující generace ovšem zpravidla „v téže době objevovala svou dosud panenskou Černou Horu a kruh se opakoval“. Počátkem 19. století by tedy hypotetický český cestovatel našel Černohorce ještě s turbany na hlavách místo „tradičních“ plochých čapek, které byly záměrně šířeny jako jeden z prostředků národní homogenizace. Češi ale Černohorce poznali právě s touto pokrývkou hlavy a počátkem 20. století vyjadřovali nelibost nad tím, že se místo toho prosazují západní klobouky. Černohorská původnost tedy podle autora „nebyla objektivně dokazatelnou realitou, ale především představou vnějších pozorovatelů, tvůrců obrazů Černé Hory“.

V dalších kapitolách autor sledoval postupné strhávání oné „romantické roušky“. „Zasloužili se“ o něj jednak někteří cestovatelé, kteří kupříkladu roku 1907 věcně konstatovali, že „nocovati na salaších a v prostých domech černohorských je netoliko snad nepříjemno (pro nečistotu, hmyz, dotěrnou zvědavost domorodců atd.), ale vzhledem k úžasnému rozšíření příjice a tuberkulosy a nedostatku sebe primitivnějších opatření proti nákaze přímo nebezpečno“. A dále k realističtějšímu pohledu přispěl T. G. Masaryk, který černohorskou vládu veřejně odsuzoval zato, že spolupracovala s Vídní proti jiným Slovanům. Následně pak podle Šístka docházelo k „rychlému rozkladu a marginalizaci klasického obrazu Černohorců“. Po roce 1918, kdy se Černá Hora stala součástí státu později nazvaného Jugoslávie, se totiž nositeli pozitivně chápané bojovnosti stali Srbové (i díky tomu, jak statečně jejich vojáci bojovali za první světové války). K dalšímu posunu pak podle Šístka došlo v době Titovy Jugoslávie, kdy se „novými bratry z Jihu“ stali Albánci. Příklonem ke komunismu se tato donedávna tajemná země stala náhle blízkou a známou, její obyvatelé již nepředstavovali exotického „druhého“, ale transformovali se v „další variantu socialistického člověka“.

Jak autor ukázal už ve studii Slovanský jih, brána Orientu. Divoký Balkán, i u nás se postupně s jistým zpožděním nakonec prosadilo chápání Balkánu jako něčeho temného, negativního a nežádoucího, či aspoň čehosi exotického, divokého, násilného a živelného. To ovšem může mít i svoji přitažlivost: v turistických průvodcích dle autora nacházíme i nejnovější, současnou inkarnaci někdejšího junáka z Balkánu, který „prožívá život jaksi skutečněji, dokáže se divočeji bavit, projevovat otevřeně emoce, opravdověji milovat a hlouběji nenávidět“. A sklon pojímat Černou Horu jako „pannu“, kterou je nutno poznat dříve, než přijde o nevinnost, prý představuje snad jediný element někdejšího romantizujícího obrazu této země, který se opakuje dodnes: v reklamně-turistických textech je označována za „oázu“ a „tajemnou spící krasavici“, která bude brzy probuzena. Celkově ale podle Šístka už dnes u nás v duchu stereotypů, které prezentovali Čermák, Holeček či Chocholoušek, vnímá Černohorce málokdo, staly se ale mezitím součástí představ, které si o sobě vytvářejí – sami Černohorci... Každopádně zkoumat a znát historii těchto „zrcadlových obrazů“ je důležité i pro nás, protože jejich vytváření bylo jedním z prostředků konstruování i naší vlastní národní identity.