Rakouský filozof Konrad Paul Liessmann už u nás vydal čtyři knihy, ale proslavil se především knihou Teorie nevzdělanosti. Omyly společnosti vědění. Jeho pátá do češtiny přeložená publikace Univerzum věcí. K estetice každodennosti je souborem dvanácti esejů, v nichž autor zkoumá zdánlivě nevinné a všední věci, které nás běžně obklopují. Víme v době automatizace a globalizace, odkud se berou předměty, jež denně používáme? Jaká je nejvražednější droga světa? Jak zacházíme s hudbou? Jaké jsou objekty naší touhy? Mají peníze charakter? A podle čeho se pozná umění? Na tyto a podobné otázky se snaží hledat odpovědi. Do jisté míry přitom navazuje na Teorii nevzdělanosti. Jestliže v ní kritizoval přehnaný důraz na efektivitu a racionalizaci, aplikované v oblasti školství a vzdělávání, pak v Univerzu věcí sleduje uplatňování týchž principů v každodenním životě. Zatímco podle něj totiž „zisky z racionalizace a automatizace jsou nedotknutelné“, lidská důstojnost v současném světě bohužel nedotknutelná není.

Autor přitom protestuje proti představě, že dnes věci vznikají samy od sebe. Naopak zdůrazňuje, že práce, díky které tyto věci vznikly, je sice pro nás na Západě neviditelná (jako bychom ji vytěsnili), ale nezmizela, v Asii se o to více šije, šroubuje, lisuje a sváří. Podobnou „polarizaci“ našeho světa popisuje Liessmann také v případě tělesné námahy v současném západním světě: čím méně je naše práce v zaměstnání tělesně namáhavá, tím více musí člověk, jenž je ze své podstaty stavěný na práci, dohánět nevyhnutelnou námahu, kterou tedy přesouvá do volného času (podobně u nás Stanislav Komárek analyzuje umělé a násilné rozpojování těch složek, které by měly zůstat pospolu a v rovnováze: kupříkladu „nebezpečnost“ přesouváme do adrenalinových sportů a motorismu, zajištění bezpečného pólu naopak svěřujeme pojišťovnám a sociálnímu státu).
Někdy stojí Liessmann před současným světem v údivu, třeba když oznamuje, že mýty, ve kterých se Zeus ve zvířecí podobě spojoval se svými milenkami, „získávají nový význam“, neboť je dnes už v principu možné dovést genovou manipulací psy nebo opice k tomu, aby produkovali lidské spermie. Jindy sebeironicky konstatuje, že „evropští intelektuálové začínají zase cvičit“, a od té doby, co byla v nedávné inscenaci Bludného Holanďana zpěvačka usazena místo ke kolovratu na „spinningové kolo“, se prý stala pro intelektuály akceptovatelnou dokonce i tato forma tělesné námahy. Sám Liessmann ovšem holduje cyklistice v otevřeném, či dokonce horském terénu. Jeho popisy jízdy na kole jsou – souhlasím s recenzí Josefa Chuchmy – v knize asi nejlepší: „Člověk na půl ucha vnímá vrnění řetězu, zvuky pohybu, oko nezúčastněně těká mezi silnicí a obzorem a hlava je volná… Když je všechno v pořádku, počasí, kondice i vnitřní síla, a člověk sestoupí z kola po dvou stech kilometrech, skloní se nad mapou a prstem přejede ujetou trasu, ví, že to nebyla jen tělesná činnost. Osvojil si krajinu a vtiskl si ji do paměti.“ A za pozornost stojí ještě minimálně kapitola nazvaná Kulatý nesmysl, pochopitelně pojednávající o fotbale. Zde mimo jiné autor líčí, jakou radost mají hráči z toho, že mohou „rozpohybovat předmět, který se považuje za neživý. Nejkrásnější je, když se přitom člověk nemusí shýbat, ale pohyb realizuje nohou, aniž by přitom pohnul mnohem důstojnější rukou.“ V jiných kapitolách ovšem autor až příliš přemílá to, co už o tématu napsali jiní, a jeho úvahy jsou někdy dost předvídatelné (koho by zajímalo trochu konkrétnější filozofování o prostých věcech, dá se mu místo toho doporučit kniha Znaky každodennosti čili krátké řeči téměř o ničem od Miroslava Petříčka z roku 1993). Každopádně může autorovo uvažování o každodenních věcech přivést aspoň některé čtenáře k tomu, že když může filozof sportovat a dělat i jiné obyčejné věci, mohou i „obyčejní“ lidé filozofovat.