Jako obvykle jsme pro čtenáře časopisu iLiteratura.cz vybrali pár zajímavých knížek pro zpestření čtenářského léta. Přehled našich doporučení se řídí několika osvědčenými vnitřními pravidly: nezahrnuje už dříve vyhlášené „knihy měsíce“ a tituly, které jsme uváděli v jiných výběrech. Snažíme se připomenout knihy výjimečné, pozapomenuté a zejména ty, jimž se ostatní média dostatečně nevěnují, a tudíž se netěší pozornosti, jakou by si zasloužily.

Knihy pro děti

Radek Malý: Moře slané vody. Albatros, Praha, 2014, 40 s. 
Básnická sbírka Moře slané vody je nasáklá fascinací mořem s jeho vůní, chutí, nekonečnou rozpínavostí, tajemným životem pod mořskou hladinou i ruchem na pobřeží. Zatímco autor básní Radek Malý si zamiloval drsnější moře na severu, výtvarník Pavel Čech zůstává věrný představám o moři, které si v dětství vybájil při četbě verneovek. Dětskému čtenáři oba nabízejí, aby se zasnil a ve verších i ilustracích si našel své vlastní moře.
Pro malé i větší Čechy.

Miroslav Šašek: To je Paříž. Přel. Jiří Dvořák, Baobab, Praha, 2013, 64 s.
To je Paříž a To je Londýn jsou první dva díly slavné řady ilustrovaných „průvodců“ světovými hlavními městy a zeměmi pro děti This is... od emigrantského autora Miroslava Šaška. Šašek pečlivě vybírá charakteristické prvky, které z náčrtku ulice spolehlivě nechají vykouknout veskrze pařížskou nebo londýnskou atmosféru. Ilustrace doprovázejí krátké informativní texty, ve kterých autor představuje významné stavby a památky nebo komentuje každodenní výjevy typické pro dané velkoměsto.
Pro malé návštěvníky prázdninových metropolí.

Poezie

Martina Blažeková: Lom. Fra, Praha, 2013, 56 s.
Sbírka Lom je silný, poměrně pozdní debut bratislavské rodačky Martiny Blažekové a tvoří ji z větší části básně psané ve slovenštině. Autorčina poezie má ve většině případů charakter básnických zápisků, jejichž tělo tvoří s pečlivostí vypozorované obrazy drahých míst. Pozorování, popis, zápis – to jsou základní charakteristiky těchto básní. Autorka nehodnotí, nekritizuje, pouze popisuje to, co vidí – a ve svém vidění je bezohledně upřímná.
Pro toho, kdo si nechce nasazovat růžové brýle.

Ivan Wernisch: S brokovnicí pod kabátem. Druhé město, Brno, 2013, 140 s.
Pobývat ve světě těchto básní vyžaduje notnou dávku umění se zasmát – autorovi, poezii i sobě. I ve své nejnovější sbírce si Ivan Wernisch nasazuje nejrůznější masky – hravou, tesknou, mystifikující, hospodsky zemitou, uctivou, posměšnou. Nespolehlivost jeho poezie se pojí s nejistotou a nezavršeností, díky nimž je sbírka otevřená, vábí k opakovanému čtení a budí touhu nechat se znovu vynést do povětří Wernischových básní a skočit, i s vědomím, že nám možná zase někdo škodolibě uřeže šňůry od padáku.
Jen pro odvážné.

Serhij Žadan: Dějiny kultury začátku století. Přel. Alexej Sevruk, Nakladatelství Petr Štengl, Praha, 2013, 56 s.
Středoevropský prostor představuje pro Žadana zvláštní formu domova, jenž pro rozlehlost, mnohotvářnost a nedefinovatelnost odsuzuje k bloudění a bezdomovectví. Jedním z ústředních symbolů celé sbírky je cesta jako způsob bytí, k němuž prostor takovéto povahy vybízí a v němž je zároveň obsažen notný podíl romantiky. Jednotícím prvkem celé sbírky a důvodem, proč se k ní vracet, je básníkovo osobní zaujetí, způsob, jakým do těch lehce načrtávaných a kombinovaných dojmů zakomponovává vlastní zkušenost. Středoevropský prostor je totiž prostor jeho života, obecné dějiny se kryjí s jeho individuální historií.
Pro Středoevropany tělem i duší.

Beletrie česká

Irena Dousková: Medvědí tanec. Druhé město, Brno, 2014, 296 s.
Román pojednává o posledních měsících života Jaroslava Haška v Lipnici, ale tím nejcennějším, co přináší, je vhled do prostředí, v němž se Hašek pokoušel dopsat Švejka a které bylo svým způsobem stejně rázovité jako spisovatel samotný. Maloměsto, kde si lidé vidí nejen do talířů a kde se poklesky a jinakosti nepromíjejí, bylo pro Haška klecí, v níž se na jednu stranu pokoušel nalézt klid a soustředění na práci, ale zároveň zde mohl jen marně vzpomínat na prožité eskapády. Nejzněleji v románu rezonuje atmosféra doby a místa, oproštěná od hřejivé idyličnosti filmů pro pamětníky, Ladových vesnických motivů i dějepisných výkladů.
Pro haškology.

Emil Hakl: Hovězí kostky. Argo, Praha, 2014, 208 s.
Sbírka jedenácti povídek, které jsou volně propojeny ústřední postavou, jež se v lecčems biograficky a snad i povahově podobá autorovi. Jde o vesměs skeptického, sebeironického outsidera v produktivním věku, který je zachycen v různých životních situacích a obdobích. Hakl ve svých povídkách směřuje k tomu, co je v člověku takříkajíc nadčasové a co je v jeho životě – byť v různých kulisách – zásadní: k mezilidským vztahům. Ty se v povídkách odehrávají především v dialogu. Tento pohled na svět, na lidskou existenci v síti ostatních a zájem o bezprostřední komunikaci mezi lidmi tvoří jádro Haklova literárního sdělení.
Pro muže, kteří už jsou ve středním věku, a stále ještě tápou.

Markéta Pilátová: Tsunami blues. Torst, Praha, 2014, 304 s. 
Graham Greene v českých sukních aneb dvě Češky na výpravě po Castrově Kubě pod dohledem tamní tajné policie. Zprvu introspektivní text se zhruba v polovině láme do thrillerové podoby s vynalézavě komponovanou špionážní zápletkou.
Pro zmoudřelé revolucionářky.

Komiks

Brian Azzarello; Eduardo Risso: 100 nábojů – Smrt je mým řemeslem. Přel. Petr Zenkl, BB/Art, Praha, 2013, 224 s.
Pouliční hispánští a černošští gangsteři i boháči v luxusu v aktuální komiksové verzi kriminální drsné školy. Devátý díl seriálu, který se z hříček o tom, co by udělal průměrný Američan, kdyby mohl beztrestně někoho zabít, proměnil v promyšlenou šachovou hru dvou mocných uskupení.
Pro fanoušky drsné školy, kteří už přečetli klasiku.

India Desjardins; Magalie Foutrier: Nezadaná. Přel. Miluše Krejčová, Motto, Praha, 2014, 64 s.  
Humorné stripy ze života mladé ženy, která stále marně hledá partnera. A její občas dosti zmatené hledání přináší množství komických situací., které autorky dovádějí do krajností. Jejich humor však zůstává chápavý a vstřícný.
Útěcha pro zoufalé singles.

Beletrie zahraniční

Dave Eggers: Hologram pro krále. Přel. Petr Eliáš, Plus, Praha 2014, 288 s.
Kafkův Zámek v saúdskoarabské poušti v jízlivém i trpkém románu velké hvězdy současné americké literatury. Americký byznysmen marně čeká na krále, aby získal zakázku při velikášské výstavbě průmyslového města na pomezí pouště a oceánu.
Manuál globálního obchodního cestujícího, v. 2012.

Alona Kimchi: Plačící Zuzana. Přel. Tereza Černá, Garamond, Praha, 2013, 328 s.
I ten, kdo není příznivcem genderových teorií v literární vědě, bude souhlasit, že způsob literárního vyjadřování Alony Kimchi je velmi ženský. Lze to demonstrovat na dvou motivických celcích, které zaujímají ve výstavbě textu stěžejní roli: tělesnost a láska. Kimchi nejen píše bez zábran o různých aspektech lidského těla, které bývají běžně tabuizovány, ale také používá syrové metafory pro vyjádření ženské emocionality, např. když Zuzana vyjadřuje svou lásku touhou pít krev svého milého. Vedle toho se v knize najde několik strhujících scén, v nichž se demonstruje bezvýhradná nezištnost ženské lásky, ať mateřské, či partnerské: lásky, která vede až k úplnému sebezapření.
Pro přesvědčené, že muž a žena nepatří k témuž živočišnému druhu.

Christian Kracht: Impérium. Přel. Tomáš Dimter, Mladá fronta, Praha, 2014, 200 s.
Vynikající román o muži, který byl vyznavačem nudismu a „kokovorismu“, extrémní formy vegetariánství vycházející z přesvědčení, že kokosové ořechy jakožto božské plodiny spolu s bohatstvím slunečního svitu představují dostatečný, ba ideální zdroj potravy pro tělo i ducha. V podstatě tragický příběh idealisty, který ve své izolaci postupně přichází o rozum, je v Krachtově podání docela humorným čtením.
Pro milovníky kokosu na cesty Karibikem.

Kjersti Annesdatter Skomsvold: Čím rychleji jdu, tím jsem menší. Přel. Ondřej Vimr, Argo, Praha, 2014, 144 s.
Román o stáří, ale také o strachu z lidí a ze života, před nímž se hlavní hrdinka schovává do samoty svého bytu. Najednou se ale rozhodne pootevřít dveře...
Pro milovníky černého humoru, vášnivé čtenáře umrtních oznámení a závislé na marmeládě.

Lev Šargorodskij; Alexandr Šargorodskij: Jeruzalémské sny. Přel. Marie Iljašenko, Malvern, Praha, 2013, 120 s.
Román vypráví o osudech Moška Veselého, který se jedné noci rozhodl, že si ze svého štetlu kdesi ve východní Evropě „odskočí“ do Jeruzaléma poprosit Boha o nové kalhoty. Každý ze sousedů toho ihned využije a pošle po něm Bohu vzkaz: Šimon křivý by byl rád zase rovný, Rivka se chce konečně vdát a Boruch sní o slanečkovi a o zubech, kterými by ho jedl. Za nějaký čas se přání začnou splňovat. Všichni jsou štastní, kromě Nesji Smutné, která marně čeká na svého muže. Moško Veselý se už však nikdy do Mjastkovky nevrátí. Tuto pohádkovou až anekdotickou linii střídá vyprávění Moškova vnuka, které přenáší čtenáře do každodennosti konce 20. století. Vypravěč, který má pocit, že ve svém životě ztroskotal, by rád pochopil, odkud čerpal Moško svou dobrou náladu a jak je možné, že byl pořád veselý. Rozhodne se tedy vydat po jeho stopách.
Pro ty, kteří by si chtěli po ránu zpívat, ale pořád jim to nejde, a také pro ty, kdo touží po cestě do Země zaslíbené.

Jess Walter: Nádherné trosky. Přel. Petr Štádler, Argo, Praha, 2014, 360 s.
Čtivá mozaika osudů i literárních textů, z části se odehrává ve slunné Itálii 60. let. Američan Jess Walter staví na kontrastu mezi mírně dekadentní Itálií s bohatou historií a mladou a v mnohém povrchní Amerikou, zemí „neomezených možností”. Dějově pestrý román nejen o úspěchu a americkém snu.
Ideální kniha na pláž, pokud se zrovna zatáhlo.

Relax – humor

Fredrik Backman: Muž jménem Ove. Přel. Jitka Herčíková, Host, Brno, 2014, 334 s.
Ove je prošedivělý pán, životem zklamaný, unavený a beznadějně zatrpklý. Od svého okolí a těch několika dnů, které mu ještě zbývají, nechce mnoho. Přesto se nejedná o temný román o stáří a utrpení, Muž jménem Ove především baví. Události se totiž brzy začínají ubírat nečekaným směrem, když se do sousedství přistěhuje nekonvenční pákistánská rodina… Backmanův humor se skrývá v mistrovském zachycení těch nejběžnějších věcí: ve střetu mužského a ženského světa, racionality a emocí, zásadovosti a spontaneity. A také v přítomnosti kocoura, který se do příběhu jaksi připlete a už v něm zůstane. Backman namíchal příjemný mix melancholie, smutku, humoru a životní radosti.
Nejen pro majitele kočičích útulků.

Relax – romance

Marcela Serrano: Deset žen. Přel. Jana Lišková, Host, 2014, 336 s.
Kniha vypráví příběh deseti žen, které se navzájem neznají. Jejich psycholožka je pozvala, aby jedna po druhé vyprávěly svůj příběh. Každá žena se tedy svěřuje se svým příběhem, svým trápením i úspěchy a poodhaluje kratší či delší období svého života. Postupně tak odkrývají i své nitro, své city.
Pro veselé nátury a pro ty, které nemají svých starostí dost.

Relax – krimi

Anders de la Motte: [bubble]. Přel. Čeněk Matocha, Euromedia Group – Knižní klub, Praha 2014, 448 s.
Dokončení ambiciózní trilogie chytrých technothrillerů. Velkolepá konspirace v kybernetické epoše, která vyrostla z pokušivé mobilní aplikace. Propojení minulosti a současnosti k ovládnutí budoucnosti; ve svižném tempu.
Pro paranoidní nerdy.

Non fiction

Jared Diamond: Svět, který skončil včera: co se můžeme naučit od tradičních společností? Přel. Eva Nevrlá, Jan Melvil, Brno, 2014, 488 s.
Chcete vědět, které prvky tradičního fungování a životního stylu by mohly obohatit a zlepšit náš moderní život? Přečtěte si knihu Svět, který skončil včera: co se můžeme naučit od tradičních společností? od Jareda Diamonda. Na osobní rovině v ní vyznává, že „být na Nové Guineji, to je jako vidět najednou svět v živých barvách, zatímco svět jinde je zahalen v šedi“. Naštěstí ho ale nijak nezaslepuje v duchu vzývání mravně neposkvrněného a od přírody dobrého „divocha“. Naopak je chvályhodné, že tradiční společnosti neidealizuje, nelíčí je jako uniformní, stejně jako neunifikuje celý Západ. Obecně si uvědomuje a statistikami dokládá výhody, které život v moderních společnostech přináší. A opět až intimně sám na sobě názorně předvádí, jaká je pro něj úleva, když se opět ocitne v civilizovaném světě: „Při sprchování k sobě netisknu rty, abych nedostal úplavici, kdybych spolykal pár kapek infikované vody. Už nejsem tak posedlý neustálým umýváním rukou, ani po očku nesleduji, jestli jsou nádobí a příbory pořádně umyté. Už nemusím při každém píchnutí v břiše přemýšlet, zda to není zánět slepého střeva“.
Pro ty, kdo mají rádi evropské pohodlí s příchutí exotického vzruchu.

Thomas C. Foster: Jak číst romány jako profesor. Přel. Petra Jelínková, Host, Brno, 2014, 372 s.
Pro ty, kteří literární teorii neznají, může jít o svižný úvod do tohoto oboru, i když je nutné je varovat, že ne všichni profesoři literatury o knihách uvažují právě tímto způsobem. Pro ty ostatní pak kniha může posloužit ke vtipné rekapitulaci toho, co už znají, či k seznámí s populárními knihami, které jim dosud byly utajeny. Zajímavé je na ní totiž to, kolik prostoru je v ní věnováno dílům jako Pán prstenů, kterého autor zcela přirozeně a právem přijímá do literárního kánonu, knihám o Harry Potterovi („ty nejviktoriánštější romány, které znám“) nebo Deníku Bridget Jonesové. A u všech bez rozdílu snad může v různé míře prohloubit pochopení procesu čtení uměleckého díla, které sám autor dost mnohoznačně a nutně subjektivně definuje jako „kombinaci testosteronu, životních zkušeností, nejistoty, mužského ega, estetického posuzování a šestého smyslu (nebo nesmyslu)“.
Pro budoucí profesory.

Radoslava Schmelzová; Dagmar Šubrtová; Radek Mikuláš (eds.): Současná umělecká díla v krajině. Academia, Praha, 2014, 268 s.
Chcete navštívit „české Stonehenge“? Posedět na obřím betonovém křesle uprostřed přírody? Na vlastní oči spatřit krajinu po bitvě, posetou těly zkamenělých obrů? Pak si pořiďte knihu Současná umělecká díla v krajině. Vznikla ze spolupráce sochařky, geologa a historičky umění. Podle anotace „představuje umělecká díla, která zasněně čekají na jarní prudké deště či první sníh, než se rozpadnou a splynou znovu s lesem a se zemí. Některá jsou dochována už jen na fotografiích, jiná mají ambice působit jako krajinotvorné prvky v delší časové perspektivě.“ Může sloužit jako skutečný průvodce na cesty, ale také jako podnět k přemýšlení, jako podklad navozující spoustu otázek: Jak vypadají poutní místa současnosti? Jak se dá oživit vztah lidí k místu, které obývají? Dá se souhlasit s tím, že mimo prostor galerie se potenciál uměleckých děl násobí? A není jejich vstup do otevřeného prostoru výbornou cestou, jak je přiblížit lidem, kteří do tradičních výstavních síní chodí stále méně?
Kniha pro poutníky po mytických krajinách a pro ty, kdo mají rádi umění, ale nesnášejí klasické galerie.

Martin Soukup: Antropologie a Melanésie: z doby kamenné do kyberprostoru. Karolinum, Praha, 2013, 632 s.
Chcete se vypravit na „pomezí doby kamenné a kyberprostoru“? Do oblasti, která prý balancuje „na tenké linii oddělující včerejšek a dnešek“? Pak vám musíme doporučit knihu antropologa Martina Soukupa Antropologie a Melanésie. Autor v ní sleduje osudy významných antropologů, všímá si okolností, za nichž podnikli své terénní výzkumy, a tlumočí jejich interpretace nativních kultur. Kromě rozsáhlé literatury těží také z vlastních zkušeností nabytých při terénních výzkumech na Nové Guineji. Kromě toho ovšem kniha líčí také příběh ideje kultury, který se sice po jistou dobu stal centrální kategorií oboru antropologie, ale „nakonec zaznamenal pád následkem postmoderních pochybností i svého nadužívání“. A podle autorových slov v úvodu kniha obsahuje ještě třetí „příběh“: ten vyprávějí samotní domorodci, kteří prostřednictvím svých kreseb, jež publikace přetiskuje, dostali možnost velmi konkrétně vizualizovat některá témata, o nichž jinak antropologové uvažují spíše na abstraktní rovině.
Vhodné pro turisty, kteří si chtějí vyzkoušet rituální mužskou menstruaci. Případně amputaci končetiny jako svébytný smuteční zvyk.