Po dvou exkursech do padesátých let (Utonulá a Žonglér) se Margriet de Moorová vydala ještě dál do minulosti. V románu Malíř a dívka má hlavní roli Rembrandt a jedna z jeho nedobrovolných modelek: Elsje Christiaens, mladá Dánka, která krátce po příchodu do Amsterodamu spáchá vraždu a je odsouzena a popravena. Arjen Fortuin (NRC Handelsblad Boeken 30. 4. 2010) knihu označil za „mimořádně bohatý román“ a většina kritiků s ním souhlasila; je to však i román, který vyvolává otázky – po míře volnosti autora historických románů, po věrohodnosti fikce i po angažovanosti prostřednictvím umění. „Naší doménou je ateliér, psací stůl.“

Pieter Steinz: Margriet de Moorovou známe jako spisovatelku, která ve svých knihách vydatně čerpá z hudby. Tentokrát jste však zvolila malířství.
Margriet de Moor: Výtvarné umění mi není cizí; můj manžel byl malíř a sochař. Výtvarné vidění je mi proto velmi blízké. A hodí se ke mně. Žádné vysvětlování, prostě věci předvést. Román Malíř a dívka navíc podnítilo umělecké dílo, na něž jsem narazila: Goyův lept ze souboru Hrůzy války. Je na něm muž, jak visí na větvi, má stažené kalhoty, na kraji popraviště sedí Napoleonův voják a spokojeně přihlíží. Ten výjev mi připomněl jednu Rembrandtovu kresbičku, kterou jsem znala ze svých studií dějin umění a z článku archivářky I. H. van Eeghenové. Obrázek dívky na pranýři, u hlavy jí visí sekyra, kterou rozrazila hlavu své bytné. Geert Mak tomu věnoval pěknou kapitolu ve svých dějinách Amsterodamu. Pro svou knihu jsem se na ten kousek papíru – deset krát patnáct centimetrů – jela podívat do depozitáře Metropolitan Museum v New Yorku. Dívala jsem se na něj hodinu s vědomím, že mám před očima setkání největšího malíře v dějinách s neznámou dívkou s tragickým osudem.

Pieter Steinz: S vražedkyní.
Margriet de Moor: Ano, zabila svou kvartýrskou, majitelku penzionu. Důvod je nejasný. To je součástí fascinace, kterou ta dívka vyvolává: její životní příběh si můžeme domyslet sami, a přesně to jsem udělala. Spíš než o soustrast s ní mi šlo o to, vžít se do té její vraždy. Cítí se ohrožená, když se dostane do finanční tísně a naléhají na ni, aby se živila prostitucí – a to ve městě, které je i tak pro venkovské děvče z Jutska příliš velké. Je myslím příznačné, že mi nedělalo potíže popsat vraždu kvartýrské, zato trest smrti, uškrcení Elsje ano. To byla opravdu hrůza. Dokázala jsem to jen oklikou přes popravu ženy, kterou uškrtili o jedenadvacet let dříve také na amsterodamském náměstí Dam. Elsje ztělesňuje myšlenku, že většina lidí žije s jevy, které pro ně představují příliš velké sousto. V jejím případě: přechod z venkova do metropole, jazykový problém, bydlení v penzionu, konfrontace s jevem – prostitucí –, který pro ni byl doposud neznámý. Její poslední střet s kvartýrskou má v sobě cosi iracionálního, člověk ten náhlý výbuch skoro nedokáže pochopit.

Pieter Steinz: Typická demoorovská hrdinka. „Každý člověk má důvody pro nevysvětlitelné chování,“ napsala jste před patnácti lety v románu Egyptský vévoda.
Margriet de Moor: Jestli je to moje hrdinka, tak v tom případě je jich svět plný. Všichni žijeme obklopeni obrovskými, neuchopitelnými jevy, nesmyslného chování se dopouštíme denně. V románu Šedá, bílá, modrá jsem takovou situaci také popsala: muž zabije svou ženu, protože nemůže snést, že ho bez jediného vysvětlení na dva roky opustila.

Pieter Steinz: Elsje tvoří v románu paralelu k jedné z dalších Rembrandtových modelek, Židovské nevěstě.
Margriet de Moor: Židovská nevěsta je obraz, na kterém Rembrandt v roce 1664, tedy v době, kdy se příběh odehrává, mohl pracovat. Díváme se na milostnou dvojici a vidíme vroucí lásku; ne chvilkové vzplanutí, ale trvalý cit. Kunsthistorici vycházejí z toho, že je to vlastně biblický výjev, Izák a Rebeka, ale můj příběh ten milostný motiv silně přibližuje k osobě malíře, protože právě ztratil druhou ženu. Kontrast mezi velkou láskou na obraze a hrůzostrašnou popravou mladé migrantky tvoří základ mého románu.

Pieter Steinz: Elsje má jméno a příjmení. Rembrandt je v celé knize důsledně označován jako „malíř“.
Margriet de Moor: Nechala jsem ho inkognito, aby byl malířem, kterým tehdy, v roce 1664, byl, a ne světoznámou osobností z doby o několik staletí později. Současně jsem ho chtěla zobecnit. V jistém smyslu představuje každého malíře při práci, jehož angažovanost se v té chvíli soustřeďuje v nástrojích jeho řemesla: v peru, inkoustu, papíru. Můj román pojednává o tíživých věcech, o vraždě, trestu smrti, o moru, jemuž podlehla i Rembrandtova žena Hendrickje. Protiváhu ke všem těm hrůzám tvoří téměř jako jakýsi happy end ta laskavá kresbička mrtvé dívky na šibeničním poli v Severním Amsterodamu.

Pieter Steinz: Na rozdíl od básníků nedodávají malíři časovému úseku formu, ale naopak: formě dodávají časový úsek v podobě pohledu.
Margriet de Moor: Ano, to malíře v knize jednou napadne. Když si uvědomíme, že například hudba, literatura, tanec jsou druhy umění, které se předvádějí v průběhu času, kdežto obraz tu je, jako celek, v okamžiku jediného pohledu... Je v tom skoro zpupnost, člověk pochopí druhé přikázání – Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Zobrazení je tak nezvratně přítomné. Psát o malíři není obtížnější než psát o pěvci kastrátovi, jak jsem to provedla v románu Virtuos. Hudba je abstraktní. Dvojznačnost pohrávání si s okolním světem je obsažena v malířství i v literatuře, ne však v hudbě.

Pieter Steinz: Román Malíř a dívka si se skutečností pohrává se značnou volností: iluzi historického románu neustále narušují anachronismy.
Margriet de Moor: Nemám zvláštní ambici psát historické romány. Pokud však jde o daná fakta, drží se kniha historie. Malíř i dívka jsou historické postavy, o něm víme poměrně hodně, o ní nevíme o mnoho víc, než jak se jmenovala a co se o její smrti píše ve smolných knihách. U malíře jsem se rozhodně držela toho, co je o něm známo, život Elsje jsem mohla z velké části zrekonstruovat podle svého. Malíř a dívka je román z roku 2010; nelze psát jazykem 17. století. Už jen tím, že jazyk „znormalizujeme“, dopouštíme se anachronismu.

Pieter Steinz: Zachází to dál. Člen umělecké komise řekne Rembrandtovi: „Jen tak si něco patláte,“ proslulý citát Karla Appela. Názvy některých kapitol citují moderní autory a skladatele.
Margriet de Moor: Rembrandta jeho současníci dost kritizovali; jeho pozdější kolega Gerard de Lairesse označoval jeho dílo za mazanici. Ta umělecká komise klidně mohla říct, že Rembrandt jen tak něco patlá; dá se to dokonce obrátit: třeba citoval Appel – jako nevědomou provokaci – právě tu uměleckou komisi. A pokud jde o názvy kapitol: citáty jako „Pokojně neodcházej v onen dobrý sen“ Dylana Thomase či „Pohřební gondola“ Franze Liszta se vynořují samy od sebe. Kniha takové věci k sobě přitahuje. Nepromýšlím to předem. Navíc to ilustruje mou myšlenku, že totiž všechny druhy umění jsou propojené, že existuje jakési podhoubí, kde se všechny druhy umění scházejí. Jak se tvrdí v mé knize: „Neexistuje totiž nic – a už vůbec ne takové nicotnosti jako místo a čas –, co by umělcům bránilo, aby spolu rozmlouvali.“

Pieter Steinz: V románu je i vševědoucí vypravěč, který uděluje slovo van Goghovi nebo naznačuje paralely mezi budováním soustavy městských kruhových grachtů a současnou stavbou amsterodamského metra.
Margriet de Moor: Nic proti vševědoucímu vypravěči, používám ho často, ale stejně často ho nechávám být. V knize Malíř a dívka o takového vypravěče nejde. Příběh je psaný ve třetí osobě, střídavě z perspektivy malíře a Elsje. Co vypadá jako vševědoucí vypravěč, bych já nazvala spíše „přelétavý pohled“. Kniha vypráví příběh, ale současně ho i reflektuje, například když chronologii prolomí van Goghův bezmezný obdiv k Židovské nevěstě. Má to svou logiku, protože jde o obraz, který – stejně jako kresba Elsje – neztratil ani po staletích na síle. V těch chvílích slyšíme tedy hlas knihy, kniha jisté věci ví.

Pieter Steinz: To zní mysticky.
Margriet de Moor: Vševědoucí vypravěč mi taky zní poněkud mysticky. Románová logika se značně liší od každodenní logiky. Kniha, utvořená ze slov, předstírá, že je opravdová; tak tomu však není. Je to fikce, a to skýtá spisovateli volnost – aby v případě potřeby změnil perspektivu a aby prolomil důslednost. Důslednost v literatuře je nesmyslný požadavek literárních vědců. Podívejte se na Flaubertovu Paní Bovaryovou, s první kapitolou v první osobě čísla množného. Podívejte se na Kouzelný vrch, kde Mann na svého vypravěče vůbec nedbá.

Pieter Steinz: Někteří spisovatelé by se obávali, že tím čtenáře odradí.
Margriet de Moor: Při práci na čtenáře nemyslím. Stejně jako malíř, když stojí před plátnem v ateliéru, si neklade otázku: co by tomu asi řekli, kdybych sem dal modrou? Spisovatel smí všechno; a nemusí nic. Žádné velké publikum nemá, to literatura neměla nikdy – a ani nikdy nepotřebovala. Připadá mi, že umělci rozmlouvají výhradně s dílem, na kterém právě pracují, a to už je enervující až až. Když je kniha hotová, patří čtenáři. Román je to nejintimnější dílo, jaké existuje, ale není to nic mezi spisovatelem a čtenářem. Vztah vzniká mezi knihou a čtenářem.

Pieter Steinz: To skoro vypadá, jako by vnější svět vůbec nehrál roli.
Margriet de Moor: Společenská angažovanost může být krásná věc, vezměte si třeba velikány 19. století – Dickense, Tolstého, Victora Huga. Ale nedělejme z ní pro literaturu morální závazek! V Egyptském vévodovi, k němuž jsem strávila léta studiem cikánské kultury, jsem angažovanost, která v knize hraje velkou roli, přiřkla gádžské vypravěčce.

Pieter Steinz: Ve sbírce esejů Jako pes svého nevidomého pána jste o angažovanosti umělce psala.
Margriet de Moor: Ano, připomínám tam několik velkých angažovaných uměleckých děl – Piccassovu Guerniku, Multatuliho Maxe Havelaara –, což jsou především velká umělecká díla. Frankovu smrt neuspíšila ani zásadně nezměnila nizozemskou koloniální politiku. Kniha může být krásná, stejně jako obraz, socha nebo skladba; a v tom případě lichotí naší samotě, důvtipu, morálce. Literatura patří k umění stejně jako hudba nebo výtvarné umění. Naší doménou je ateliér, psací stůl.

Pieter Steinz: To navazuje na větu o „bezostyšné samolibosti“ velkého umění: „Umělci musí být přesvědčeni, že jsou skvělí. Docela dobří nestačí.“
Margriet de Moor: Ta pasáž je o umělcích, kteří vyzdobili interiér amsterodamské radnice, nemyslím tím tedy sebe. Jedna věc je však jistá, spisovatel se nesmí bát, protože jeho práce někdy hraničí se šílenstvím. Já vnímám psaní jako konfrontaci mezi sebou a příběhem. Jako by tu kniha už byla, jen ji ještě dostat na papír. Jak říkal Rodin: socha už v kameni je, jen ji vytesat.

Pieter Steinz: To řekl snad Michelangelo?
Margriet de Moor: Další doklad, že má ten výrok nadčasovou platnost.

Margriet de Moorová: Malíř a dívka. Přel. Magda de Bruin Hüblová. Pistorius & Olšanská, Příbram, 2011, 228 s.