Román nizozemské spisovatelky Margriet de Moorové Virtuos (De virtuoos) vyšel již v roce 1993. Po dvacetileté prodlevě se tento evropský bestseller objevuje v českých knihkupectvích. Alfou a omegou celé prózy je vášeň k milované bytosti a zároveň k hudbě – potažmo k umění jako takovému. Svižně napsaný prolog nás poutavě seznamuje se životem obyvatel vesničky Croce del Carmine na úpatí Vesuvu. Právě tam jednoho dne vzklíčí v srdci desetileté Carlotty, pozdější vévodkyně Rocca ď Evandro, vřelý cit k o rok staršímu sopranistovi Gasparu Contimu, budoucímu famóznímu opernímu pěvci. Nevinná dětská láska je přeťata okamžikem, kdy se malý Gasparo vytratí z domoviny, aby podstoupil kastraci. Poté je vychováván a školen – v naprosté izolaci od rodinného prostředí – v konzervatoři, která funguje jako sirotčinec i internát. „Říkají jim figlioli, synáčci, miláčkové, na nichž sice ještě není nic vidět, ale přesto se už odlišují. [...] Jednoho dne byly jejich sny, prachobyčejné dětské sny, dědictví z matčina lůna, násilím přerušeny, a přesto tím o nic nepřišli […] figlioli, dar z nebe.“ Zatímco Gasparo pobývá v této přísné instituci, Carlotta uzavírá v patnácti letech sňatek s finančně zabezpečeným rodinným přítelem. „Náhle jsem obývala honosný a dobře vedený dům. Komandovala jsem tam služebnictvo a přinejmenším se stejným potěšením jsem je zvala do salonu. […] Dobře jsme si s Bertem rozuměli. Bylo mi jedno, že je často celé měsíce pryč, patřilo to k naší smlouvě.“

Carlottě se po otcově smrti naskytne příležitost odcestovat s manželem do rušné Neapole a strávit zde operní sezonu v divadle San Carlo. V hříšné Neapoli se životní cesty obou hrdinů po letech opět protnou a z dětské náklonnosti k hochovi, jenž zpívával v místním kostele o mších, se rodí vášnivá láska ke krásnému a sebestřednému pěvci-eunuchovi. Gasparův zápal pro hudbu a Carlottina erotická vášeň se díky ženině protřelosti rázem slévají v harmonický celek: „,[…] jsou tu i housle nebo cembalo, a to jsou pěkné nástroje, jenže nemluví slovy. Ne že by se o to nesnažily, a v tom napodobování docházejí hezky daleko, ale samohlásky a souhlásky, to tedy ne, protože ty tvoříme pusou. Ten trysk vzhůru, ty přírazy a zesilování a zeslabování, to jsou bez debaty slova […] a pro slova je třeba mít jazyk a rty…‘ Na chvíli se [Gasparo] odmlčí. Pak dodá: ,A samozřejmě zuby.‘ ,Ne,‘ řeknu já, ,zuby teď vynech.‘ Nakloním se dopředu a přiblížím se obličejem k jeho tváři tak, až se naše rty dotknou. Opatrně a umně ho líbám. […] ,Ochutnej tohle,‘ řeknu pak. ,To je m, souhláska, která se tvoří výhradně rty.‘ […] Dotknu se zevnitř jeho horních zubů, tam, kde začíná tvrdé patro. ,D, t,‘ zamumlám. ,Souhlásky tvořené lehkým, vlídným tlakem za horními zuby.‘ […] Přemýšlím. Zkouším to i ono. ,N,‘ říkám. ,L… r… Hlavně r vyžaduje od jazyka svérázné chování […]‘ Líbí se mu to.“

Margriet de Moorová je vystudovaná klasická zpěvačka a klavíristka, tudíž její fascinace světem hudby nijak nepřekvapuje. Nicméně místy nekonečné detailní výklady o pěveckých technikách či časté používání odborných výrazů mohou čtenáři bez hudebního vzdělání připadat leckdy únavné, jakkoli mají v knize své opodstatnění. Margriet de Moorovou můžeme označit za „renesanční“ ženu, neboť kromě Královské konzervatoře v Haagu navštěvovala i Amsterodamskou univerzitu, kde se věnovala dějinám umění a archeologii. Autorčin druhý román představuje syntézu obou jejích vášní – hudby a historie. Spisovatelka odkazuje k historickým reáliím (třeba k válce o dědictví španělské), na rozdíl od těch hudebních ovšem stručně; výstižným deskriptivním jazykem vtahuje čtenáře do atmosféry přelomu dvou velkých epoch, baroka a osvícenství. Kniha Virtuos je protkána aluzemi na tehdejší myšlení a filozofii: „Neapolitánci jsou násilníci, říkáme smířlivě, loupí a vraždí jako nikdo. Je ale fakt, že lidem tady, v tomhle městě, už velmi dlouho působí potěšení neučit se hlavou, nýbrž smysly. Následujeme Apollona, ale ještě raději Dionýsa. Aristotela samozřejmě známe, ale stejně se stále ještě držíme Sapfo. Filosofie nás baví, přírodních věd si vážíme, ale přesvědčí nás logika verše. V tomto antipapežském městě, kde zpochybňujeme jezuity přímo jim před nosem, se inkvizice neuchytila. Neupálili tu jedinou čarodějnici […] Descartes je v neapolských salonech populární, zvlášť když jsou nablízku Francouzi. Myslím, tedy jsem.“

V následující ukázce je Carlotta vyzvána, aby se vyjádřila k Leibnizově filozofii: „Přišla řeč na Leibnize. ,Leibniz?‘ zvolala jsem. ,To je ošemetná záležitost! Co říkáš duši bez oken? Nic nevnímáme a nic ze sebe nevydáváme. Naše smysly nás šálí, no, to teda nevím.‘“ Z citace je patrné, že blíže než k Leibnizovým východiskům o uzavřených monádách má Carlotta k empirismu, přesněji k senzualismu, který veškeré poznání odvozuje z počitků. Carlottina dětská mysl byla tabula rasa a zkušenost se na ni zapisovala právě prostřednictvím smyslů: „Říkají, že hudba je jazyk, který vyjadřuje neviditelné, a proto mu každý rozumí. […] Nebyla jsem dnes večer rozhodně jediná, kdo ve své lóži vzlykal, vzdychal a utápěl se v opilosti, která rozšiřuje srdce a zvláčňuje přirození. […] Chceme, aby vášeň zněla co nejvyššími tóny a nesmírně virtuózně. Chceme umně upravenou extázi. Pak se můžeme rozplakat, ne nad příběhem, ale nad sebou samými. Pak nás naplní radost. […] Tělo nás dokonale zosobňuje a veškeré vědění začíná touhou. Po čem jiném než po slasti? […] Vakuum, ve kterém žiju, naplňuju zrakem, sluchem, čichem, chutí a hmatem. Svodů je habaděj.“

Margriet de Moorová do své prózy – řečeno hudební terminologií – zdařile zakomponovala i kapitolu „Intermezzo“, jejímž inspiračním zdrojem může být opera-intermezzo La serva padrona (Služka paní) italského skladatele Giovanniho Pergolesiho (1710–1736). Tato prozaická „vsuvka“ líčí život Carlottiny služky Faustiny, která hlavní hrdinku opatruje od jejího narození až do posledních dnů svého života. Zatímco se ve vyšších kruzích debatuje a filozofuje o nových převratných objevech, Faustina je typickou představitelkou středověkého myšlení, jehož kořeny jsou ukotveny jak v náboženství, tak v lidových pověrách: „Nejdřív novénu ke svaté Kláře, uvažuje. Pak spálím friulskou zmiji a kouř zachytím do jejích prostěradel. Ať mi omrznou prsty u nohou, jestli na svatého Petra a Pavla nebude [Carlotta] v tom.“ Velkolepá éra baroka se svou pompou, exaltovaností i nadanými kastráty se blíží ke konci. Narcistického Gaspara – zaslepeného vlastní krásou a virtuozitou – jako by se tato skutečnost (podobně jako Faustiny) ani netýkala…

Spisovatelka ve svém románu pozoruhodně kombinuje historickou realitu s fikcí a polofikcí. Touto metodou sofistikovaně propracovala například téma spolupráce a přátelství Gaspara a Georga Friedricha Händela, žijícího od roku 1712 trvale v Anglii – kolébce empirismu. Ukázka explicitně odhaluje Gasparovu povrchnost a netečnost vůči okolnímu světu: „Zdravý rozum si na té straně Lamanšského průplavu udržoval cosi velkolepého, než ho vítr zavál do Francie. V krčmě plné věštců a hráčů kostek dolil mírně podnapilý skladatel poslední zbytek vína. Zmateně hledal zpěvákovy oči. Copak tebe zajímá Locke, Berkeley, Hume?“

Autorka ve Virtuosovi skvěle propojila svět umění, historie a filozofie, a navíc tak učinila poutavým jazykem a mistrným stylem. V románu je částečně uplatňován princip montáže, projevující se křížením různých časových a dějových rovin. Výsledkem však není volný sled dějů – jak by se dalo předpokládat –, nýbrž celistvá kompozice. Dobře propracovaná forma přispívá k rychlému spádu děje, čímž jsou do jisté míry kompenzovány i některé vleklé pasáže z oblasti hudební teorie, které při čtení působí jako „brzdy“. Je však dost možné, že to byl záměr – důmyslnému syžetu (nechronologické řazení událostí či nejednota místa a děje) odpovídá bohatý jazyk, plný odborných výrazů, metafor, přirovnání a dalších prostředků, ačkoli samotný děj je poměrně prostý – založený na odvěkém tématu lásky. Fabule se rozlévá do krátkých epizod, které spojují motivy cestování, poznávání neznámého a operní sály praskající ve švech. Nizozemská autorka jako by si ve svém historickém románu, který však místy vyznívá velmi moderně, nevymezovala žádné mantinely. Jako by si se čtenářem pohrávala, aby ho (kromě jiného) přivedla k zamyšlení nad tím, co všechno může mít minulost společného se současností. Jak jinak si vysvětlit třeba fakt, že Gasparo – symbol barokní opery – začne znenadání hovořit o swingu? Vskutku zdařilá próza! Bravo! Bravo! Bravissimo!