Následující text, jejž autorka pro publikaci zkrátila, přednesla Margriet de Moorová na podzim 2003 v Majakovského knihovně v Petrohradě u příležitosti ruského vydání Kreutzerovy sonáty. Česká recenze, na kterou v textu naráží, je Nizozemská novela s českými notami Petra Matouška, která vyšla v Salonu, literární příloze Práva, 28. srpna 2003.

Věčné návraty
Rusko, nezlob se. Jsou na světě příběhy, které kdysi začaly a od té doby ne a ne přestat. Pokračují dál. Začínají znovu. Někdy se celý čas drží v ústraní a chopí se pak náhle první podané ruky, aby zahájily další kolo. S vervou se vynořují na jiném místě, v jiném století, a – klidně – v jiném jazyce. Někdy se promění dokonale, jindy jen trochu, a někdy, ne, vlastně většinou se na ně v podzemí, kde přebývají všechny postavy příběhů, všechny charaktery, místa a zápletky, nabalí tolik krásy, že když se znovu vynoří, nesou si s sebou jen pár drobných, ale zato velmi nápadných vlastních znaků. Rusko, nezlob se. V ruském překladu vyšla nizozemská Kreutzerova sonáta.

Dávné příběhy, prapříběhy. Známe je všichni. O Orfeovi. O Medee. O Odysseovi: ten se objevuje nejprve u Homéra, pak přichází Ovidius a o nějakých dvacet století později nese titul Ulyssus objemný irský román. Spisovatelé navazují na spisovatele, tak to bylo vždycky. Zhruba kolem roku jedna vyšly Ovidiovy Metamorfózy - výmluvnější titul ani nemůže být -, což je prostě ohlas starodávných příběhů, ale především ohlas v té době, pouhých dvacet let po autorově smrti, velmi oblíbené knihy: Vergiliovy Aeneidy. Příběhy přebírají příběhy. Ale jako nikdo nevstoupí dvakrát do stejné řeky, tak nikdo nevypráví dvakrát stejný příběh. U Sofokla je Oidipus takový, u Corneille v sedmnáctém století je z něj někdo docela jiný.

Samí Řekové a Alexandrijci. Ale i po Evropě krouží neodolatelné postavy. Tak třeba Faust, ten pradávný Němec, typický Evropan, který chtěl za každou cenu dosáhnout toho, čeho člověk vůbec může dosáhnout, a samozřejmě ještě o kousek víc. Faust existuje v nesčetných podobách, od starého lidového románu až po Goetha, Lessinga a maňásková představení v dnešním Lübecku či Rostocku. Četli jste Doktora Fausta od Thomase Manna? U Manna se Faust jmenuje Adrian Leverkühn, ale je to doktor Faust, včetně dvou opravdových, ze skutečnosti převzatých postav, totiž Luthera a Nietscheho.

To se při práci stává.

A pak samozřejmě Don Juan, ten druhý proslulý Evropan, také velmi plodný. Don Juan je nejsvůdnější ze všech svůdníků, je milostný ubožák, je osvícený duch, je hrdina hledající absolutno, je vyzývatel Boha, atd. atd., ale především je Mozartův Don Giovanni, velkolepé umělecké dílo, které má na svědomí, že příběh Dona Juana už nikdy nelze oddělit od hudby, tedy od jazyka oslovujícího přímo srdce. Přičemž morálka srdce se zásadně liší od morálky hlavy.

Umělecká díla navazují na umělecká díla. Romány, povídky, obrazy, opery flirtují s myšlenkou, že pocházejí z opravdového světa, ale ve skutečnosti pocházejí jeden z druhého. Kdo si myslí, že literatura odráží každodenní svět nebo ho komentuje či je jeho obměnou, nechává se ošálit rafinovaností slov. Vždyť slova s oblibou předstírají.

Od hudby k literatuře a naopak
Ale teď Kreutzerova sonáta. Nikoliv stále se vracející postava, ne, něco hezčího a abstraktnějšího: vracející se motiv. V porovnání s ostatními je ještě mladičký, a přece už započal zřetelný spirálovitý pohyb. Každý příběh kdysi někdo přetvořil na umělecké dílo poprvé. Někdo tu řadu musí zahájit, Homér, Tolstoj, na tom už nezáleží. Ctěné publikum, dovolte, abych sem vnesla trochu zmatku otázkou.

Je Kreutzerova sonáta skladba, nebo příběh? Kdo začal, Beethoven, nebo Tolstoj, tedy: hudba, nebo literatura?

Tvrdím, že start Kreutzerovy sonáty byl hudební. A že to má následky, že to musí mít následky pro literární příběh. Rozumí se samo sebou, že povahu těchto následků je třeba hledat v povaze hudby, která je – radikálněji než kterékoliv jiné umění – mimo dobro a zlo.

Kreutzerovu sonátu, tu svoji, považuji za čtvrtou v pořadí. Existují dvě Kreutzerovy sonáty z 19. století. Ta první je Beethovenova. Ano, byl to génius Beethoven, kdo svou smělou, avantgardní skladbou, sonátou A dur op. 47 pro klavír a housle, v roce 1803 vše rozpoutal. To je dílo, ze kterého posléze v témže století čerpal inspiraci pro svou pochmurnou novelu Tolstoj. V první čtvrtině dvacátého století se tohoto motivu chopil český skladatel Janáček, a tak se Kreutzerova sonáta opět stala hudbou. Janáček složil smyčcový kvartet, dnes večer to nádherné dílo uslyšíte. No a na samém začátku 21. století, v roce 2001, přicházím se svým malým románem já. Kreutzerova sonáta je umělecké dílo na pokračování, spirála, která se stáčí střídavě od hudby k literatuře. Motiv je tak životný, že někdy v polovině tohoto století se objeví další exemplář, o tom jsem přesvědčena. A na řadě bude zase hudba. Představuji si komorní operu, protože Kreutzerova sonáta hledá intimní formu, žádnou symfonii či objemný román.

Já vím, existuje i obraz s tímto názvem, existuje Šostakovičova píseň a existuje snad i film, ruský – kdyby mi ho tak chtěl někdy někdo promítnout –, ale dnes se chci držet linie literárních příběhů, kterým předcházela hudební skladba, a hudebních skladeb, které – s výjimkou té původní Beethovenovy – opět čerpají z podobného příběhu.

Jak přijde spisovatel na takový nápad?
U mě byla ve hře – jako tolikrát – náhoda. Když jsem pro amsterodamské Concertgebouw sestavovala program komorní hudby, vybrala jsem druhý smyčcový kvartet svého oblíbeného skladatele Janáčka. Tehdy, teprve tehdy, jsem zjistila, že napsal i první smyčcový kvartet, s podtitulem Kreutzerova sonáta. Neznala jsem tu skladbu, neslyšela jsem z ní ani tón, ale okamžitě mě uchvátila: jakmile jsem zjistila, že existuje smyčcový kvartet s názvem Kreutzerova sonáta, dostala jsem neodolatelnou chuť pustit se bezelstně, jako by nebylo jistého Tolstého, který napsal jistou slavnou novelu, do psaní milostného příběhu, v němž by hrálo hlavní roli hudební dílo, totiž Janáčkův smyčcový kvartet.

Jako bych lapila motýla v letu. Nejspíš jsem nevěděla hned, co mě na tom tak přitahuje, ale jakmile jsem se dala do práce, bylo mi to jasné. Kreutzerova sonáta je motiv, který se netají tím, že nepochází ze světa skutečného, ale estetického. Navíc neváhá tvrdit, že umění se neživí životem, ale naopak: knihy, obrazy, a především neuchopitelná hudba manipulují lidmi, aniž ti si to uvědomují, mění jejich vědomí a posílají je doslova či obrazně na vedlejší stezky. Jejich přesvědčivý – jediný – argument přitom je: krása, svůdnost.

To je přece prvotřídní zdroj napětí pro příběh se špatným koncem! Ano, můj příběh není ani trochu líbezný. A Tolstého novela snad je? Nic bych za to nedala, že špatný konec ke kreutzerovskému motivu prostě neoddělitelně patří. Ať už je to, jak chce, sotva mě napadlo, že napíšu milostný příběh, už tu byly hlavní postavy. Vynořily se i se svými náladami, zevnějškem, a hlavně: se svým osudem.

Svár ucha s okem
Jako první se na papíře objevil nevidomý hudební kritik Marius van Vlooten, který si jako student prohnal z nešťastné lásky hlavou kulku. Ano, hlavní hrdina je slepý, od samého počátku, nebylo v tom žádné dlouhé hloubání a kombinování. Byl zkrátka a dobře slepý, a kdybyste se mě zeptali proč, dala bych vám odpověď, které se mi dostalo při psaní. Slepota hlavního hrdiny dodává tomuto příběhu, jenž má přirozený sklon točit se kolem smyslu sídlícího v uchu, fantastický, nový a pochmurný důraz na oko. Tak to při psaní chodí a snad je to inspirace, neboli spisovatelské štísko. Hlavní postavou číslo jedna je tedy slepec.

A pak je tu dívka, první houslistka Schulhoffova smyčcového kvarteta. Třetí je vypravěč, o něm za chvíli více, ale nejprve toto: minulý měsíc vyšla moje kniha česky. V novinách se objevila recenze s následujícím názvem: Nizozemská novela s českými notami.

Nizozemská novela na českou notu, přesně, to je ono, výstižně řečeno, aniž se tím porušuje mnohovrstevnost příběhu nebo historie jeho vzniku. Protože za tou českou notou, Janáčkovým smyčcovým kvartetem, se skrývá Tolstého příběh a za Tolstého příběhem je Beethoven. Mne na tom dobrodružství baví to, že mou pohnutkou k psaní byla Janáčkova Kreutzerova sonáta, nic jiného, a teprve prostřednictvím této skladby jsem se dostala do literárního styku s Tolstým. Když pak nebylo vyhnutí – a ani jsem se tomu vyhýbat nechtěla -, poslala jsem obrovi Tolstému, geniálnímu ruskému Homérovi, který je i mým praotcem, smělé mrknutí.

Totiž tím, že žánr Kreutzerovy sonáty je od dob Tolstého příběh na cestě. S ohledem na Tolstého jsem si uložila, že literární Kreutzerova sonáta musí být příběh na cestě a v tradici žánru musí být psán z pohledu vypravěče. Ano! Ale zatímco Rusové v 19. století byli na cestě mnohdy celé dny a ve vlaku se pak snadno pouštěli do vyprávění životních příběhů – my, Nizozemci, si to představujeme úžasně romanticky –, cestujeme v našem o mnoho netrpělivějším století letadlem. To vyžaduje od spisovatele určité zásahy. Létání je, pokud jde o vyprávění životních příběhů, příliš rychlý způsob dopravy. Aby události v této knížce získaly potřebný čas, zasáhla jsem prostě a prakticky od psacího stolu a ze všech letů udělala zpožděné lety. Postavy tak pravidelně uvíznou na letišti, všichni to známe, žádné velké vymýšlení v tom není. Je jasné, že všechny ty zrušené a zpožděné lety souvisí s nehodami a nebezpečím.

Tak se stalo, že v této nové Kreutzerově sonátě se nebezpečí spjaté s letadly vznáší nad událostmi jako hrozba, že se z něj stala tónina příběhu. (Tato novela vyšla v týdnu, kdy došlo k události nyní známé jako “11. září”. Kreutzerova sonáta. Člověk si myslí, že se věnuje klasickému, ryze estetickému motivu. Ve snu by mě nenapadlo, že se knížka tak zaktualizuje!)

Zpět k vypravěči. To je postava, která mívá v literatuře sklon chovat se jako nýmand, jako onuce, pouhý prostředník tlumočící fakta. I v této nejnovější Kreutzerově sonátě je vypravěč bezbarvý chlapík, mladý muzikolog bez tváře a bez životopisu. Ovšem děje se účastní, a pořádně. Právě on představí svému slepému spolucestujícímu mladou houslistku Suzannu Flierovou a vylíčí mu ji tak obrazně, tak sugestivně, že ten ji vidí před očima jako obraz, estetický a krásný, a podobně jako obraz, na tom není nic špatného, si ji chce okamžitě přivlastnit. A přece – a o to v tomto příběhu jde – propuká van Vlootenova horečka doopravdy teprve tehdy, když dívku slyší hrát první housle v Janáčkově Smyčcovém kvartetu č. 1, ve vášnivé, posedlé skladbě s podtitulem Kreutzerova sonáta.

Stejný motiv, různé téma
Co je zvláštního na tom německém, ruském, českém, nizozemském, zkrátka evropském motivu Kreutzerovy sonáty? Pokusím se u všech čtyř jen tak od oka vyhmátnout jejich téma. Beethovenovým tématem je, řekla bych, erotika. Jak jsem na to přišla? Přes Tolstého, v jehož příběhu se do sebe dva zamilují při hraní Beethovenovy Kreutzerovy sonáty. A teď Tolstého novela. U něj je převažujícím tématem žárlivost: rozzuřený muž zavraždí manželku. Dostáváme se k Janáčkovi a jeho smyčcovému kvartetu. Janáček měl k Tolstého novele velké výhrady, a já mu dávám zapravdu! Je příliš černá, příliš záporná v pohledu na ženy, manželství, sexualitu! Janáčkovi bylo téměř sedmdesát, když skládal svůj kvartet. Očarovala ho krásná mladá žena, Kamila Stösslová, a tak jeho pohled na lásku a erotiku nebyl záporný ani v nejmenším. V opozici k mrzuté verzi Tolstého (která ho současně už dlouho úžasně fascinovala) se Janáček chtěl té ubohé, mlácené a utrápené Tolstého hrdinky zastat, jak píše v dopise své milované Kamile. Proto připisuji jeho Kreutzerově sonátě téma soucitu, jednoho z nejsympatičtějších citů, které máme...

Sympatický je, to ano, ale je také dostatečně silný? Ráda bych se vás dnes večer, po skončení skladby, zeptala, zda jste ji prožívali jako před časem já. Když jsem tu skladbu poslouchala poprvé, skladatelův soucit jsem v ní slyšela, zajisté, ale především něco, co je mnohem silnější než ten laskavý cit. Totiž žárlivost. Zuřivou žárlivost, která jako by z Tolstého novely svévolně pronikla i do skladby.

Ale to je právě úžasný zdroj napětí! Hledalo a našlo místo v mé Kreutzerově sonátě, jejímž tématem je podle mého názoru nebezpečí. Nebezpečí související se všemi těmi zpožděnými a havarovanými letadly, ale pocházející přesto především z hudby. Slepý kritik se zamiluje teprve v okamžiku, kdy dívku slyší hrát. Jak jsem řekla: ani moje Kreutzerova sonáta není líbezný příběh. Protože právě ona, houslistka, nevědomky, ryze svou hrou dráždí a svádí ucho svého ctitele, ale současně mu bezděky z hudby předává něco, co pro jejich lásku, jejich opravdovou lásku ústící v manželství, bude, jak se ukáže, smrtelně nebezpečné.

Rusko, nezlob se. Můj malý román teď existuje ve všech čtyřech jazycích, které jsou pro něj důležité: nizozemsky, německy, česky, rusky. To je dobrodružství! Český kritik Petr Matoušek knihu k mé radosti označil za jakýsi vzdušný polibek na znamení sympatií mezi dvěma malými národy. Doufám, že Rusové to také přijmou v tomto duchu, tedy samozřejmě s malo obměnou, totiž jako vzdálený pozdrav holandského dobrodruha v sukních, nerozvážný, ale nikoliv neuctivý, ruskému velikánovi!

přel. Magda de Bruin-Hüblová vyšlo v Hostu 2004/3