Píše už skoro dvacet let. Ve sbírce esejů Als een hond een blinde baas (Jako pes svého slepého pána) nás Margriet de Moorová nechává nahlédnout do své tvorby. Rozhovor o dětství ve dvanáctičlenné rodině, o mluvení prostřednictvím konání a o pohlížení na skutečnost jako na potenciální fikci. „Období, kdy jsem byla žena v domácnosti, bylo v mém životě nejšťastnější.“
Jeroen Vullings

„Dvacet let spisovatelského řemesla,“ nadhazuju Margriet de Moorové na úvod našeho rozhovoru, „to volá po bilanci.“ Sešli jsme se u příležitosti vydání její první sbírky esejů Als een hond een blinde baas (Jako pes svého slepého pána), v níž nás nechává nahlédnout do vzniku, řemeslné stránky i hudebnosti své prózy.
Mariet de Moorová reaguje překvapeně: „Už tak dlouho... Ale opravdu, můj debut vyšel v roce 1988, povídková sbírka Op de rug gezien (Viděno zezadu). Psát jsem začala o rok dřív.“
Září 1987, de Moorová se posadila k psaní, aby si vyzkoušela, zda zvládne povídku – a obrazně řečeno už psát nepřestala. Teď, téměř o dvě desetiletí později, říká: „Děti už chodily do školy a opravdu nestály o to, abych na ně jako matka čekala doma s příslovečným šálkem čaje. Můj muž Heppe, výtvarník, byl velmi ukázněný. Po snídani odcházel do ateliéru. A tak jsem jednoho rána, byla jsem úplně sama doma, vzala pero a několik listů papíru a vyšla po schodech do nepoužívaného pokoje plného krámů. Tam jsem se posadila na křivou židli ke starému kulatému stolu a napsala své první povídky. Odeslala jsem je a tu obálku vylovil z pošty můj pozdější nakladatel.
Spisovatelskou kariéru jsem nikdy neplánovala. Skutečně se mi prostě přihodila. Bylo mi pětačtyřicet, když jsem začala, to je pozdě. Do té doby jsem četla jako amatér: žádné rozebírání nebo porovnávání, nedělala jsem rozdíl mezi vlastním životem a knihami. Přesně to bezbřehé rozpoložení, v němž se také kniha píše – pokud vládneme také ještě spisovatelskou kázní. Přišlo mi vhod moje přísné hudební vzdělání – zpěv a klavír na Královské konzervatoři v Haagu."

JV: Proč se v esejích vyslovuješ tak kriticky o spisovatelském životě?
MdM: K mému úžasu je spisovatelství veřejné povolání. Reprezentativní stránka mi dělá velké potíže. Jako zpěvačka jsem těžce snášela přímou konfrontaci s obecenstvem. Jako čtenáři se mi právě líbí intimita – jen kniha a já. Vyrůstala jsem v početné rodině, kde čtení byl způsob, jak se stáhnout do ústraní; to osamocení se respektovalo. Jako spisovatelka mám pocit, že mým úkolem je psaní, a hotovo. Můj vztah k určité knize je pár let velmi silný a důvěrný, pak už není moje, ale patří čtenářům. Jakmile se moje první kniha objevila v knihkupectví, ani jednou jsem se nešla podívat. Takovou jsem z toho měla hrůzu.
Během literárního večera se od nás očekává, že třemi větami vysvětlíme, jak to s tím naším románem vlastně je. To je velmi trapné. Tenhle blábol nemá vůbec nic společného s vlastní prací - s psaním. Proč musí spisovatel na jeviště? Co tam řekne, se většinou ani zdaleka nevyrovná tomu, co píše. Čtenáři ovládají nizozemštinu, mohou si dílo přečíst, každý to umí sám.

- Změnila tě ta zkušenost nějak?
- Bohužel ano. Tyhle průvodní věci jako spisovatelský život, soustředění na sebe, působení na veřejnosti, vystupování před obecenstvem – to všechno poznamenává charakter. Člověk začne považovat za samozřejmé, že se s ním zachází s jistou úctou.

- Vadí ti kontakt se čtenáři?
- Ten beru tak, že prostě patří k psaní. Ale jsem zdrženlivá, když se pozornost obrací místo k mým knihám k mé osobě. Někdy dostávám strašně divné dopisy. Před pár lety mi napsal jeden německý čtenář, že dospěl ke konci života a že si klade otázku, komu odkázat své jmění. A zda bych byla tak laskava a stala se jeho dědičkou. Ten dopis jsem dostala v den svých narozenin, 21. listopadu. Po čase jsem byla v Los Angeles a po koncertě seděla s několika lidmi u stolu. Jeden anglický dirigent vyprávěl, že nedávno dostal od německého obdivovatele dopis – a popsal přesně to, co jsem dostala i já. U stolu seděl i jeden slavný klavírista a ten povídá: takový dopis mi přišel taky.

Bizarní historky, které vypadají nicotně vedle toho, co spisovatelství de Moorové přineslo – jedním slovem: svobodu. Jak říká, zpřístupnilo jí svět a vneslo do něj pohostinnost. Nejen díky zahraničním cestám, které podniká v souvislosti s překlady svých knih, ale i díky rešerším, které provádí.

- S každým románem se vydávám na neznámé území, a tak obvolávám odborníky. Pro Utonulou, která se částečně odehrává během katastrofálních záplav v roce 1953, jsem se spojila s meteorology z KNMI (Královský nizozemský meteorologický ústav). Když jsem se připravovala na román Šedá, bílá, modrá, seznámila jsem se s hvězdářem Vincentem Icke. Také jsem zatelefonovala očnímu lékaři – „ano, je to kvůli románu“ – a ještě týž týden jsem ve stejnokroji operační sestry byla přítomna dvěma očním operacím. Pro Kreutzerovu sonátu jsem se zabývala leteckými neštěstími. Pro Egyptského vévodu jsem navštívila celou řadu cikánských táborů. Svět leží člověku u nohou a to je neuvěřitelně krásné.

- „Krásný“ je také klíčové slovo ve tvé sbírce esejů, je to jakýsi pokus o rehabilitaci tohoto termínu, protože se v uměleckých kritikách přestal používat.
- Slovo ,krásný´ používám, protože umění se pohybuje na úplně jiném území než každodenní život, kde používáme označení jako falešný, zlý, nespravedlivý. Umělecké dílo se nachází ve světě estetiky. Abychom to shrnuli, používáme slovo „krásný“. Kniha Mezidobí (La Tregua) od Prima Leviho líčí příšerné věci, ale je to krásná kniha. Spisovatel dokáže dát příběhu takovou podobu, že nás to vezme za srdce. Tragické věci dostanou vyšší tón než v našem světě. Nejen v hudbě, ale i v jazyce je to možné – proto je literatura tak úžasné umění.

- Takhle to zní strašně prostě, ale je to tvoje psaní se všemi těmi krásnými větami a metaforami dřina?
- Píšu ručně na přeložené papíry A4. Dost nedbale, jako bych si jen tak něco narychlo poznamenávala. Ale musí to hned napoprvé sedět. Ten text pak přepíšu do počítače, papíry hodím na zem. To je přímá linka mezi rukou a hlavou: ruka myslí. Ruční psaní je tak trochu jako kreslení. Zachycuju věci prostřednictvím soustředění, jako to dělají výtvarníci. Když jsem byla mladá, často jsem stávala modelem. Ten zkoumavý pohled tak dobře znám: z modelu na plátno.

- Ve svých esejích porovnáváš spisovatele právě se skladateli, hudebníky, zpěváky. Existuje při psaní stejná fyzická potřeba jako při zpěvu?
- Je to obojí velmi tělesné, ano. Řemeslo vnímám jako mimořádně fyzické, opravdu dělání – veškeré umění je dělné. Proto strašně ráda sedím u psacího stolu, i když nemám stání. Pořád se zvedám, jednou si jdu pro gumu, pak zase pro tužku. Nikdy neprosedím doopravdy hodiny a hodiny za stolem.

- Tvé knihy jsou koncipované jako hudební skladby. Kdy k tomu dochází?
- V hlavě, než začnu psát. Moje myšlení prostě formovala hudba a hudební teorie. Vím vždycky hned, co to bude za knihu, jaký je to hlas, kolik stránek asi tak bude mít. U každého dílu znám tóninu, která patří k plánované náladě, třeba živé, nebo naopak usebrané. Dělám si krátké poznámky, co se má stát a v jakém tempu. Někdy mám celý román nastíněný na zadní straně obálky. Asi tak jako malíř črtá obrysy své kompozice, ne s jazykem mezi zuby, ale rozmáchlými gesty. Děje se to v bleskovém impulzu.

Jasno o kompozici hned v časné fázi je životně důležité, vypráví de Moorová, aby tak potlačila ruch v hlavě, škálu možností, která se nabízí.

- Je to opravdu dopravní špička, velký třesk, ale jakmile můžu začít s rozplétáním, uklidním se.
Na psaní je obtížné, dokonce to vede k jakémusi vysokému napětí, že při práci na dlouhém románu musí člověk udržet všechny dějové linie, aby na ně druhý den zase mohl navázat.

No nazdar, vzdychnu solidárně. To ne, opravuje mě de Moorová.

- Probouzím se velmi příjemně, jsem vždycky plná jasu a radosti a v té náladě si jdu sednout k psacímu stolu. A nemusím se do práce nikam plahočit. Nebo vyřizovat otravné telefonáty. Prostě noviny, kafe, a pak ke stolu – až tak do tří odpoledne. Pak mi pleskne do obličeje ten mokrý hadr: opravdový život. Jsem zmožená. Tak unavená, že by pro mě někdo měl všechno zařídit. Dojít nakoupit, uvařit. Odepsat na pracovní maily. Ale to všechno čeká na mě. A to jsem pak opravdu unavená.

- A chybí ti v té chvíli partner, nebo domácí personál?
- (Pobaveně) Někdy žárlím na úspěšné spisovatele. Mají děsně sympatické ženy, které všechno dělají za ně. A rozhodně to nejsou žádné puťky.

Literární kritika, národní i mezinárodní, oceňuje Margriet de Moorovou jako mistryni představivosti. I když v její próze není nic nepokrytě autobiografického, pokládá se za spisovatelku, která je ve svých knihách silně přítomna. „Ne jako osoba, i když některé postavy mají moje názory a chování. Ale hlavně jako manipulátor.“ I to patří ke svobodě, kterou jí skýtá psaní. Pohled de Moorové na skutečnost se změnil. Dívá se na ni jako na fikci – nebo potenciální fikci. Skoro všechno může být materiál zralý pro sepsání. Někdy stačí letmý pohled.
„V románu Šedá, bílá, modrá se vyskytuje autistický chlapec Gaby. Navštívila jsem kvůli tomu internát pro autistické pubescenty někde ve východním Nizozemsku. Směla jsem přijet pod podmínkou, že s nimi nebudu mluvit, protože to by je vychýlilo z rovnováhy. Po skončení jsem se vracela k autu, měla jsem volvo. Byl nevlídný den a u zdi za rohem stál bledý hoch. Oslovil mě, ukázal na moje auto a řekl číslo poznávací značky. Byl to kratičký rozhovor, možná tak minutový, řekl, že počítá všechna auta a ukládá si do paměti poznávací značky. Odpověděla jsem mu jen krátce, protože jsem dbala na zákaz. Z toho chlapce se stal můj Gaby, přesně! Zevnějšek i chování. Vzpomínám na to s dojetím, protože pořád ještě v duchu vidím jeho pohled, byl tak vážný.“

- Gaby představuje ve tvé tvorbě nepřímý způsob komunikace.
- Přesně tak. Ve všech mých románech se vyskytuje komunikace bez té verbální zdatnosti, kterou jsme si všichni stačili zručně osvojit. A o níž si myslíme, že je to kdovíco. Joseph a Lucie, milostná dvojice v Egyptském vévodovi, spolu nekomunikují prostřednictvím hlubokomyslných rozhovorů, ale běžných úkonů všedního života. Hele, jdi nakrmit koně, já skočím na nákup do vsi. Dál to nezachází. Současně je jejich vztah velmi pevný, v tomto příběhu se to projevuje zcela všedními úkony. Naše rozhovory, tak jak je teď člověk slyší všude a říká si: dneska má každý základní kurs psychologie, ty tam neslyšíš.

- V eseji o rodičích s názvem Byli kantoři také vyzdvihuješ jejich nevyjádřenou důvěrnost.
- Můj otec byl ředitel měšťanky, učil všechny předměty, maminka taky měla aprobaci – nebyli žádní boháči. A přesto se nám dostalo velmi hodnotného vzdělání – hudební škola, sport, tenis. Dodnes nevím, jak to dokázali. Nikdy jsem neslyšela, že by si stěžovali. Když si představíš, že měli deset dětí, nejmladšímu bylo šest týdnů, a že maminka zaskakovala, aby otci pomohla ve škole, naproti našemu domu v Noordwijku. Požádal ji o to a ona byla dost hravá na to, aby to udělala. A jak radostně spolu žili. Rodinný život byl tehdy prostší než teď, to je třeba poznamenat pro uklidněnou. Nejstaršímu tehdy bylo skoro dvacet, to byl syn. Nejmladší byl o čtrnáct let mladší než já. Starali jsme se o sebe navzájem a taky jsme měli posluhovačku, každý den, to bylo tehdy na venkově celkem běžné. Navíc maminka nikdy nemusela do obchodu. Nákupy se dodávaly do domu, to hodně pomohlo. Když se podíváš, co se svou jednočlennou domácností tahám ze supermarketu, dovedeš si představit, jaká kvanta jídla to tehdy byla.

- Deset dětí, to už se dneska neslyší.
- Jak by se to taky dneska dalo zvládnout, při tom složitém moderním rodinném životě? Život je mnohem složitější, vzrostl blahobyt, nabízí se celá škála věcí, co člověk může – nebo by dokonce měl – podniknout. Zaprvé musíš mít milence nebo žít v manželství, případně děti, většinou ano. A práci. Okruh přátel. A je třeba cestovat, chodit na představení, dobře se oblékat, a taky si chodit někam sednout. To my dřív, když jsme ještě bydleli doma u rodičů, jsme nikdy nešli do restaurace. Na to rodiče ani neměli.

- Říkala jsi: vlastně chci být jako Lucy.
- A myslím to vážně. Pořád ještě nevycházím z údivu, že jsem najednou spisovatelka. Období, kdy jsem byla žena v domácnosti, a samozřejmě matka, bylo nejšťastnější v mém životě. Obyčejné věci jako žehlení nebo vaření čaje mi vůbec nevadily. Na tom přece není nic těžkého. Současně jsem s velkou chutí učila klavír, Heppe mi pracoval před očima, byly tu důvěrné vztahy s dětmi, četla jsem jednu knihu za druhou, nechybělo mi zkrátka nic. Právě pasivní lidé kolikrát zažijou mnohem víc než aktivní, protože nechají věcem volný průběh. Jedna z mých nejoblíbenějších postav je Lucy z Egyptského vévody, selská dcera. Stojí na dvoře a vidí toho Roma, jak se k ní blíží. Láska na první pohled, z obou stran. Ve škole nestačila, posmívali se jí, ale pro mě je to jedna z moudrých, hlubších postav, se zcela odlišným druhem inteligence.

Rozvine se rozhovor, v němž defilují jiné postavy de Moorové s milostnými problémy. Ukáže se, že nemá příliš ráda učitelku klavíru Marju ze své první povídky.

- Je tak nerudná. Je opravdu divná. Není od ní hezké, že se pro toho muže nerozhodne a že poslala pryč toho milence. To bych nikdy neudělala. Moje postavy skutečně mají pevné milostné svazky, v dobrém i zlém, zůstávají spolu. Nerozvádějí se, viď. Umírají, to ano. A když odejdou, zase se vrátí.

- Je pro tebe manželství posvátné?
- Na to prostě chci odpovědět kladně. Dovedu si představit, že někdo cítí potřebu odejít, jen tak, ale fňukat, manžel mi nerozumí, tak já jdu, to mi opravdu nic neříká. Mám ráda věrnost, i když taky vím, že se manželství někdy nedá zachránit za každou cenu.

Láska je v její tvorbě pól, poznamenávám. Ona to vnímá spíš jako zástupný prostředek pro něco, co v příběhu sahá dál. „Láska je prostě nevyhnutelná jako hlavní téma, v životě většiny lidí. V románu Šedá, bílá, modrá za sebou žena jednoho dne zaklapne dveře, nechá za sebou dobré manželství, vezme si jen příruční tašku a zůstane dva roky pryč. Její nepřítomnost nemá ani tak moc společného s milostným tématem. Virtuóz, malý román bez zármutku, napsaný krátce po Heppeho smrti, o zbožňování pěveckého hlasu kastráta, ukazuje mou fascinaci umem. Egyptský vévoda líčí Lucyinu lásku na první pohled k Josephovi a její zamilovanost implicitně platí i tragické historii jeho národa, Romů. V Kreutzerově sonátě je láska poznamenaná hudebním motivem, který působí zhoubně.

- A ten druhý pól je nomádství.
- Já tomu raději říkám pohyblivost. Láska je kočovnice. Když je láska silná, vydrží, ale pořád se mění. Láska stůně nepřítomností, odchodem, někdy věčným odcházením.

Tato slova pronáší Margriet de Moorová v haarlemském nájemním bytě, kam se před časem nastěhovala, než si najde a koupí dům odpovídající jejím přáním.

- Pořád se stěhuju. V sedmnácti jsem se kvůli studiu přestěhovala z Noordwijku do Haagu. Tam jsem se seznámila s Heppem. Nejdřív jsme bydleli v Haagu, pak jsme se přestěhovali do provincie Drenthe, pak jsme přistáhli v Bussumu, s rodinou, dětmi, zvířaty. Manžel zemřel, děti odešly z domu, ještě asi čtyři roky jsem tam zůstala, ale pořád jsem věděla: tenhle život skončil, je pryč. Pak jsem bydlela v Amsterodamu, po pár letech jsem chtěla odjet.
V Bussumu pro mě byl dům, ani snad nešlo se tam nenastěhovat, stál ve stejné ulici, kde jsem bydlela dřív. Zrcadlový dům, jen o číslo menší. Zase vila, ale na druhé straně, v zatáčce – ty domy na sebe neviděly. Dlouho jsem se svému bývalému domu vyhýbala, když jsem bydlela v tom zrcadlovém. Ale jednou večer jsem se vracela ze čtení, u nádraží jsem sedla na kolo, byla tma, prosvištěla jsem kolem svého bývalého domu a pomyslela si: jsem přízrak. Teď bydlím v Haarlemu, protože je u moře. Všimla jsem si, že se vždycky po pár knihách přestěhuju.

- Jsi taky nomád?
- Asi ano. Mám spoustu krámů a všechny ty saky paky rozestavím v každém domě pokaždé přesně stejně, jako v obytném voze, co zůstává zevnitř stejný, ale stojí pokaždé jinde. Podlahy vždycky nechám natřít namodro; bílé stěny s kapkou okru; dveře a ostění lehce pískové. Stejně jako v našem prvním bussumském domě. Jsou to barvy toho domu.

- Jsou tvé knihy také domy?
- Ano. Egyptský vévoda, o Romech, tu knihu jsem proto věnovala Heppemu, všichni umělci jsou totiž nomádi. Sama to vnímám tak, že při psaní v té knize bydlím. Ano, jsem opravdu tulačka, i pro všechno to cestování, které podnikám kvůli svým knihám. A dělá mi to dobře, vidím to jako svůj úděl, ne že bych si to zvolila. Ale jsem taky selská holka, selského původu, raději bych byla jako Lucy.

- Ve tvé sbírce esejů vysvítá tvá zcestovalost z toho, že vítáš rozšíření Evropské unie.
- Jsem tak ráda, že přibyly všechny ty středo- a východoevropské země. Literaturou k nám vždycky už patřily. Mám ráda jejich spisovatele, jejich témata, vášnivý způsob psaní, systematicky budované autorské dílo, velká slova, která používají, patos. Mám radost, že k tomu teď patřím. Ale také v eseji o Mohammedu Bouyerim, Theovi van Gogh a Pimu Fortuynovi se na nás dívám zvenčí. S příjemným vědomím, že nejsme provincie, ale malá země na kraji Evropy, její plnohodnotná součást.

- Proč se neodstěhuješ do ciziny?
- Jsem Holanďanka, mám kořeny tady. A jsem už moc stará. Kdyby mi bylo pětatřicet, bydlela bych v Berlíně. Ani to není potřeba, jsem už vykořeněná až dost. Hlavně, abych napsala ještě takové tři knížky, to bych považovala za štěstí. Vždyť nikdo nežije věčně. A navíc, jak můžu vědět, že mi to nepřestane zapalovat.

- Proč skoro nemluvíš o Utonulé, to je přece tvůj nejúchvatnější román?
- Protože Utonulá byla nejobtížnější na psaní. Už léta mě fascinovala ta největší přírodní pohroma, která Nizozemsko kdy postihla. Párkrát jsem s tím začala, z perspektivy událostí na ostrově Schouwen-Duiveland, ale bylo to takové nedokrevné. Ožilo to teprve, když jsem záplavy spojila s otázkou, zda krátký, intenzivní život může být stejně úplný jako poklidný, všední, dlouhý život. Mladá žena z Amsterodamu, Armanda, musí na rodinnou návštěvu do Zierikzee. Požádá svou sestru Lidy, aby jela místo ní. Dochází k záměně osob, jako častěji v mé tvorbě. Stačí jediný krůček stranou a svět se otočí, přistaneme v jiném životě a začneme ho s klidným svědomím žít. Lidy přepadne bouře, zbývá jí pouhých šestatřicet hodin života a v nich prožije mezní události lidského života. Armandin dlouhý život a Lidyin krátký se v knize zrcadlí až do posledního dechu jich obou. Šlo o to, udržet to napětí krátkého života až do konce. Armanda prožije ještě padesát let v napětí mezi svým životem a životem utonulé sestry. Zabralo mi to tři roky u psacího stolu.
Když mluví o bouři, třetí hlavní postavě, rozohní se. „Ta bouře se řítila přes Atlantský oceán, do Severního moře, kde se dostala do Calaiské úžiny, mohlo to dopadnout dobře, kdyby ta bouře netrvala tak dlouho, nebyla tak urputná. Pořád ne a ne přestat, na Zeelandské ostrovy se přivalila zeď mořské vody. Taková zeď hledá rovnováhu, a tak se přižene na pevninu a rozlije se do šířky. V dobových meteorologických mapách – tlakové níže a výše se v nich zakreslovaly červenými a modrými pastelkami – lze vystopovat osobnost té bouře. Její chování bylo mimořádně racionální a promyšlené; chtěla ničit – 1836 lidských obětí, 200 000 uhynulých zvířat. Jestliže se v této knize hledá viník, tak příběh ukazuje na ni, severozápadní vichřici.“
Úplně jinak, tiše, téměř zakřiknutě mluví o vdovci Sjoerdovi, který se vydá do Zeelandu hledat Lidyino tělo – Orfeus v podsvětí. „Sjoerd se musel dívat na ta vystavená těla, já jsem se na ně taky musela dívat - na fotografiích, které jsem dostala od Červeného kříže. I tyhle hrůzy patří k psaní. Ve chvíli, kdy člověk píše, ponoří se do událostí, a to bylo při psaní tohoto románu nebývale silné, nemohla jsem se od toho odpoutat. Proto jsem pak napsala novelu De kegelwerper (Žonglér) – takový bravurní kousek. Pořád ještě jsem se od Utonulé neoprostila docela. Postavy té knihy se ve mně nepřestávají potloukat. Tak může člověka fikce naplnit.“

Margriet de Moor: Als een hond zijn blinde baas. Essays en beschouwingen (Jako pes svého slepého pána. Eseje a úvahy), Contact, Amsterdam, 2007, 208 str.

Česky vyšlo:
Margriet de Moorová: Šedá, bílá, modrá (Eerst grijs, dan wit, dan blauw), Mladá fronta, Praha 2000
Margriet de Moorová: Kreutzerova sonáta (Kreutzersonate), Paseka, Praha 2003
Margriet de Moorová: Utonulá (De verdronkene), Paseka, Praha 2007