Margriet de Moorová (1941) - nizozemská spisovatelka. Vystudovala zpěv a klavír na konzervatoři v Haagu, poté dějiny umění a archeologii na Amsterodamské univerzitě, prostřednictvím manžela sochaře se pohybovala ve výtvarných kruzích a natáčela videoportréty výtvarníků. V r. 1988 vydala první knížku - povídkovou sbírku Viděno zezadu (Op de rug gezien). Následovala sbírka tří novel Dvojportrét (Dubbelportret, 1989), poté román Šedá, bílá, modrá (Eerst grijs, dan wit, dan blauw; 1991, česky 2000), historický román Virtuos (De virtuoos, 1993), povídková sbírka Tak tedy sním (Ik droom dus, 1995), román Vévoda z Egypta (Hertog van Egypte, 1996), román Lázně-Město (Zee-Binnen, 1999) a román Kreutzerova sonáta (Kreutzersonate, 2001), který nedávno v českém překladu autorky dnešního rozhovoru, Magdy de Bruin-Hüblové, vydalo nakladatelství Paseka.

iLiteratura: Vaše dvě poslední knihy - Kreutzerova sonáta a Lázně-Město - i ta následující, na které ještě pracujete, mají tvořit trilogii, jejímž tématem je nebezpečí. Žijeme v neklidné době, Nizozemsko má navíc za sebou pohnutý rok v souvislosti s atentátem na populistického politika Pima Fortuyna v květnu 2002. Koalice fortuynovců s křesťanskými demokraty a liberály, vyšlá z následujících voleb, skončila po necelých třech měsících fiaskem, ale ani letošní lednové volby nepřinesly ještě žádoucí stabilitu, a tak se Nizozemsko v rozporu se svou pověstí harmonické a trochu nudné země už rok potácí v nejistotě. Jak toto společenské napětí prožíváte? Ovlivnilo to váš život a práci?
Margriet de Moorová: Pokud vím, nesouvisí téma nebezpečí, jemuž chci věnovat tři krátké romány, nějak přímo, anekdoticky s konkrétními společenskými jevy. Už jen motto, kterým trilogii uvozuji - Život je totiž velmi nebezpečný - napovídá, že jde o širší, volnější pohled. První ze tří knih, román Lázně-Město, líčí nebezpečí silnice, na níž dochází nevysvětlitelně často ke smrtelným nehodám. Silnice je samozřejmě metaforou pro milostné vztahy trojice lidí, kteří u této silnice bydlí. Ale hlavním hrdinou je silnice, čímž lidé v příběhu získávají jakýsi přídech nevinnosti, protože jsou zlovolně manipulováni pruhem asfaltu končícím u moře. V druhém románu, v Kreutzerově sonátě, hrozí nebezpečí ze dvou stran: v životě, totiž při cestování letadlem, a v umění, při poslechu Janáčkova prvního smyčcového kvartetu s podtitulem Kreutzerova sonáta. Kdo zná historii tohoto motivu, od Beethovena přes Tolstého k Janáčkovi, ten ví, že ani motiv Kreutzerovy sonáty není bez zlovolnosti. A události ve světě? Hltám televizní i novinové zprávy a napětí ve světě se nutně promítá i v mé práci. Avšak patřím ke spisovatelům, pro něž literatura náleží k umění, přesně jako výtvarné umění a hudba, a nikoli k sociologii, politice, náboženství a podobně. Přestože literatura pracuje s jazykem, a lze ji proto snadno zaměnit s všední řečí, je román nebo povídka umělecké dílo používající především estetické argumenty. Nic na tom nemění skutečnost, že příběh čerpá ze života a že apeluje na skutečné zážitky čtenářů. V této souvislosti je prospěšné si uvědomit, že hudba, nejabstraktnější ze všech umění, působí na city nejsilněji. Fortuynovský motiv jsem dosud při práci nepoužila, ale člověk nikdy neví, literatura je trpělivá, vzpomeňme na Tolstého, který se k napoleonskému tažení vrátil po padesáti letech. Politický román jsem už napsala a po tři roky, kdy jsem na něm pracovala, jsem prožívala silné osobní zaujetí tématem. Mám na mysli Vévodu z Egypta, román z prostředí nizozemských cikánů.

iLiteratura: Jak jste prožívala udílení jedné z nejvýznamnějších literárních cen, cenu Libris, v květnu 2002, při němž byla vaše Kreutzerova sonáta žhavým favoritem, a přitom to probíhalo jen pár dní po atentátu na Fortuyna?
Margriet de Moorová: Kreutzerova sonáta, tedy ta moje, byla mezi nominovanými. Libris se uděluje během noblesní večeře, v obklíčení televizními kamerami. Přesto jsem vůbec neměla chuť tam chodit, protože v těch dnech, poprvé od vraždy Viléma Oranžského o pár století dříve, byl v Nizozemsku spáchán politický atentát. A tak se mi vůbec nechtělo oblékat se do gala a objevit se v televizi se sklenkou šampaňského v ruce, když na jiném televizním kanále souběžně přenášeli pietní průvod se záplavou květin.

iLiteratura: Vaše ženské hrdinky jsou sebevědomé a samostatné, a přesto velmi ženské. Vypravěč v Kreutzerově sonátě líčí se směsí hrůzy a ironie feministické výstřelky v Amsterodamu sedmdesátých let, protože reformy například na hudebním poli, prováděné hudebníky bez rozdílu pohlaví, jsou v jeho očích mnohem zajímavější. Navíc je o vás známo, že naprosto odvrhujete termín "ženská literatura". Můžete trochu přiblížit svůj postoj k těmto otázkám?
Margriet de Moorová: Patřím ke generaci nizozemských žen, které si ve vztahu k feminismu mohou dovolit nonšalanci. My už nemáme zapotřebí bojovat. Domnívám se dokonce, že v naší společnosti žena už dominantní postavení má, tancuje se tady, jak my pískáme. To ovšem neznamená, že bychom teď do jedné zastávaly vedoucí funkce - i když si někdy říkám: Už moc nechybí. Také je třeba připomenout, že nizozemská žena je od přírody domácky založená, pobývá ráda v lůně rodiny, vzpomeňme na naše obrazy ze 17. století: tak intimně, ve vlastním domě, s okny propouštějícími krásné světlo, chceme žít i teď. Nizozemsko má mezi západoevropskými zeměmi primát v tom, že se ženy jen zřídka a nerady nechávají pohnout k práci na plný úvazek. Dejte nám zaměstnání na částečný úvazek a jinak volnost dělat si doma, co chceme, tam nám nikdo nic předpisovat nebude. Spojení anarchie a domácího krbu. Kdo by si pomyslel, že něco takového existuje? Můj odpor k ženské literatuře vyplývá z předchozího. Literatura a umění jsou příliš svébytné, nelze je přistřihnout pro potřeby spolkového života nebo ženských diskusních kroužků. Velká témata, stále stejná, jako jsou láska, smrt, vina, nenávist, žárlivost nebo schopnost odpustit, patří na území, jehož objevování začalo se vznikem jazyka a písma. Ovšem osvěžující samozřejmě je, že se na tomto území teď začali objevovat fiktivní milenci a zbožňování mužského rodu z pera spisovatelek, podobně jako Flaubert a Tolstoj vylíčili paní Bovaryovou a Annu Kareninu. Sama píšu velmi ráda z perspektivy mužského hrdiny. Má to logiku, jestliže rádi zkoumáme to, co je nám cizí, co sami výslovně nejsme, ale co nás právě proto živě zajímá.