Vzhledem k tomu, že jen v Česku prý vloni vyšlo každý den skoro padesát knih, je plně pochopitelná snaha nekonečné moře knižních titulů nějak hierarchizovat, určit mezi nimi ty, které si zasluhují největší pozornosti. Podobné pokusy jsou přitom už poměrně starého data. Již ve 30. letech v Československu vyšly čtyři svazky knihy Co číst?, které nabízely orientaci v krásné literatuře zemí románských, slovanských, angloamerických a německých, jejich autory byli přední čeští literární vědci a překladatelé Pavel Eisner, René Wellek či Josef Kopal.

V téže době však byla sestavena i kniha doporučené literatury zahrnující všechny literatury a obory: Klíč k dobré literatuře aneb Seznam knih, knížek a knížeček výborně, dobře neb snažně udělaných téměř obecně žádoucích, užitečných a přístupných myslím čtenářů zdravých, jadrných a nepříliš odborných jako vzor pro lidi katolické, křesťanské a opravdové. Ačkoliv koniášovský název zní parodicky, či dokonce recesisticky, autoři (P. Josef Konstantin Miklík ve spolupráci s Timotheem Vodičkou a Karlem Vachem) to mysleli zcela vážně. Kniha byla součástí tažení proti „nemravným a bezbožným knihám“: katolíci podle Miklíka „nemají právo čísti knihy, noviny a časopisy bezbožné, bludné a nemravné, nebo takové, jež jsou nebezpečny víře, základním pravdám rozumu, nebo křesťanským mravům“. Doporučen je Daniel Defoe, jeho Robinson je „nejčtenější dobrodružný román od vynikajícího protestantského autora. Mylný jest názor autorův, že ,římská církev začala dělat nároky na duchovní svrchovanost nad svědomím lidí‘, tuto moc má od počátku své existence“. Zařazeno je také několik knih od Dostojevského (je to „veliký romanopisec lidského svědomí, výše jeho neobyčejného nadání je však nivelizována malomocností pravoslaví“), nebo Charlese Dickense (autoři ovšem připojují varování, že „sektář v Dickensovi nezemřel“), naopak z celého díla Karla Čapka je zařazen ( = není zakázán) pouze Zahradníkův rok s poznámkou, že „před touto knihou Karla Čapka není třeba varovat; patlání se zahrádkou je roztomilá věc“.

Podobný postoj k Čapkovu dílu pak zaujal také komunistický poúnorový režim – roku 1957 vyšlo i nové vydání knihy Co číst z literatur slovanských?, jelikož nyní „nám jsou slovanské literatury ještě dražší proto, že se v nich odráží totéž úsilí, kterým žije celá naše veliká doba – epocha budování socialismu“. Mnohem častější však v té době byly tituly jako Co má číst vysokopecař, případně jeřábník či ocelář (od roku 1959 do roku 1963 to bylo kolem třiadvaceti titulů). Jak ukazuje Petr Šámal v letos vydané knize Soustružníci lidských duší, čtenáři tehdy na schůzích veřejně referovali, jak jim daná kniha pomohla k ještě vyššímu nadšení pro budování socialismu, protože právě to byla ta nejlepší interpretace literárního díla: „Úderník soudruh Hliňák například vzpomínal, že se rozhodl následovat příklad svářeče Umary z Ažajevova románu, a proto opustil původní práci v pouhém textilním průmyslu a začal pracovat v průmyslu těžkém“. Významným a velmi zdařilým počinem pak až na samém sklonku normalizace bylo vydání dvousvazkového Slovníku světových literárních děl (1988), který pod redakčním vedením Vladimíra Macury vytvořili opět přední odborníci na literatury jednotlivých jazykových oblastí a který byl dobovou ideologií již poznamenán minimálně.

Po roce 1989 vyšla vedle četných „obsahů z děl světové literatury“ především rozsáhlá publikace 100 knih, které otřásly světem. Historie myšlení od starověku po dnešek od Martina Seymoura-Smithe a právě letos hned dvě další: 90 klasických knih pro lidi v kalupu od Henrika Langeho a Sto nejvýznamnějších knih světové historie od Hany Primusové.

Nic pro úderníka Hliňáka
Básník, literární vědec a kritik Martin Seymour-Smith (1928–1998) do své knihy zařadil především filozofy a vědce (podotkněme, že příští rok by měla v Mladé frontě vyjít kniha 12 knih, které změnily svět od Melvyna Bragga, v níž budou také převažovat knihy nebeletristické). Podle Seymoura-Smithe totiž mnozí spisovatelé, jejichž díla dosáhla úžasných literárních kvalit (Goethe, Dickens, Dostojevskij), i mnozí „dodavatelé vysoce úspěšné a nikoli neinteligentní zábavy“ jako Margaret Mitchellová jsou v jeho knize vynecháni ve prospěch filozofů, kteří jsou dnes nejen neznámí, ale jejichž díla se mimo univerzitní půdu takřka nečtou. Přesto byl podle Seymoura-Smithe například vliv Plotina na filozofii obrovský, nevyjádřitelný a nesrovnatelný s tím, jaký kdy mohl být vliv Kroniky Pickwickova klubu, natož Jihu proti Severu. Pokud si prý některé ženy myslely, že jsou Scarlett O’Harová, pak tyto ženy „nevytvářely nic jiného než další verze tohoto stereotypu“. Žádná žena podle Seymoura-Smithe nezměnila kvůli knize Jih proti Severu své charakterové vlastnosti, „naopak stát se skeptikem podle Sexta Empirika může změnit naši povahu a určitě i naše jednání“ (podobně v případě sebevražd čtenářů Utrpení mladého Werthera šlo podle něj o vliv dočasný – a ti mladí muži by spáchali sebevraždu tak jako tak). Do své knihy autor nezařadil Mein Kampf (což je podle Seymoura-Smithe jen „psychopatova primitivní verze Heideggerova Bytí a času“): Hitler totiž sice uskutečnil většinu toho, co tam napsal, ale jen velmi málo lidí před jeho nástupem k moci ji opravdu četlo, a tedy i zaznamenalo Hitlerovy proklamované záměry. „Kdyby tak učinili a kdyby druhá světová válka nezačala, pak by zde Mein Kampf byl zařazen“.

Autor se nesnažil o žádnou vyváženost, při označení protivníků používá velmi jadrných výrazů (oblíbeným terčem je zmiňovaný „nacistický šarlatán“ Heidegger nebo „arcihlupák“ Dawkins). Ve své knize naopak preferuje gnostický a anarchistický proud myšlení, který začíná u Evangelia pravdy, jde přes Godwina, Thoreaua až po Martina Bubera a Noama Chomského – připojme poznámku, že i když nedávno ekonom Tomáš Sedláček Buberovo Já a ty pochválil za to, že „nabídl snad nejlepší popis světa živých“, jeho vliv Seymour-Smith evidentně přeceňuje – nicméně pro ty z nás, kteří si Bubera přinejmenším v době dospívání oblíbili, je Seymour-Smith o to sympatičtější. Právě schopnost vlastního, vyhraněného názoru je na jeho knize stále cenná, jakož i to, že každá z kapitol tvoří samostatný vybroušený esej.

Kriticky lze naopak podotknout, že Seymour-Smith nic nevěděl o dělnících, kteří „následovali příklad svářeče Umary“ a kteří jistě nebyli jen výplodem komunistické propagandy – a jeho názory o vlivu literatury na skutečný život vůbec jsou sice podnětné, ale nadmíru diskutabilní. V opakování mytických vzorů (byť „stereotypním“) naši předci podle antropologů částečně nacházeli důležitou náplň života, a nejinak je tomu i dnes – v tomto smyslu je vliv seriálů a románů pro ženy nemalý, protože vůbec není jisté, co by jejich recipienti a hlavně recipientky dělali, kdyby je neměli (jak u nás věděl už K. Čapek).

Pro osvětychtivé
Kniha spisovatelky Hany Primusové je více zakořeněna v českém prostředí: je v ní zastoupeno více českých autorů, vedle obligátního Kafky a Freuda také Hus, Komenský a Hašek, u knihy My děti ze stanice ZOO navíc autorka připomíná Johnovo Memento (na rozdíl od Primusové ale u Seymoura-Smitha najdeme Gregora Mendela). Píše i o autorech jako Erich von Däniken či Raymond A. Moody, které by asi Seymour-Smith označil jako „pětiřadé“, stejně jako u Melvyna Bragga jsou součástí jejího výboru také Pravidla fotbalu.

Co do čtenářské náročnosti její knihu asi není dobré s předešlou vůbec srovnávat: je psána jednodušeji či triviálněji a pro jiný druh publika. Překypuje množstvím klišé, obecně přijatelných truismů a trojteček, chtějících patrně naznačovat další nevyslovitelné „pravdy“ či předstírajících hlubokomyslnost. Zmiňovaná kniha My děti ze stanice ZOO ji inspiruje k úvahám o tom, že „příčiny drogové závislosti odstranit nejsme schopni (a asi ani ochotni), prevence, o niž se pokoušíme, je mnohdy až naivně neúčelná“; Machiavelliho Vladař u ní zase vyvolává povzdechy typu „podle principů, které Machiavelli popsal, se ,úspěšní‘ vládcové chovali odjakživa a vesměs bohužel chovají dodnes“ (pro srovnání – Seymour-Smith o Machivallim konstatoval, že „opomíjel zásadní dimenzi lidské zkušenosti – smysl pro Boha“). Když Primusová o Karlu Marxovi píše, že mu „rozhodně nelze prominout jeho drsný antisemitismus“, či „o tom, že Marxův otec konvertoval ke křesťanství, si ostatně lze z hlediska pevnosti charakteru myslet leccos“, připomíná to styl bulváru, jenž se pasuje do pozice mluvčího jakéhosi pokleslého common sensu, a z pozice veřejného mravního rozhořčení chce okřikovat kdekoho.

Na rozdíl od recenzentky MF Dnes Kláry Kubíčkové, která Primusové vytkla, že opomíjí ženské autorky (chybí Charlotte Brontëová, Jane Austinová či Božena Němcová), zastávám názor, že každý autor podobných publikací činí výběr knih sám za sebe a ze svého hlediska a je malicherné mu vyčítat, kdo všechno tam chybí. Už vůbec však s recenzentkou nesouhlasím v mínění, že prý „Primusová vytvořila opravdu zábavnou a poučnou hru s literaturou a o literatuře“– styl její knihy byl totiž pro mne místy velmi skličující, čímž se především ukazuje, že zřejmě nejsem modelovým čtenářem tohoto spisu; pro osvětychtivé čtenáře Blesku to však může – bez ironie – být kniha potřebná i užitečná.

Pro lidi v kalupu
Ještě jiný žánr pak představuje komiksová publikace 90 klasických knih pro lidi v kalupu od Henrika Langeho. Způsobem, jak jednotlivé zařazené knihy charakterizuje, má u nás nejblíže k útlé knížce Michaela Kerrigana Jak blufovat o literatuře (česky 1996), v níž se o Dostojevském budoucí „blufér“ dočte, že „po slibném začátku v tradici černého humoru ho přemohly deprese a ve srovnání s jeho tragickými romány vypadá Tolstoj skutečně jako nenapravitelný vtipálek“. Jak už napsal recenzent Petr Kovařík, Lange si chtěl „jen vystřelit ze stále kratších digestů, knih obsahů a komiksů převádějících romány do obrázků“. Kratší vyjádření obsahu pojednávaných knih si lze jen těžko představit: je často vtipně a zdařile shrnut do pár vět, obrázky ke každé knize jsou dohromady čtyři, přičemž ten první je věnován titulu knihy. O Citu slečny Smilly pro sníh se kupříkladu dozvídáme: hrdinka „zjistí, že tajemství se skrývá na zamrzlém ostrově, stopne si ledoborec a vydá se přijít té záhadě na kloub. Na ostrově najde meteorit, který může za všechny ty patálie. Začnou ji honit lidi, co tajemství střeží, ale ona to přežije, akorát si přeje, aby místo toho jela na Jamajku“. Robinson Crusoe, kterého Seymour-Smith nezařadil a který naopak u Primusové patří ke zdařilejším kapitolám, je u Langeho „shrnut“ do vět: „Crusoe, chlapík, co má se ztroskotáním lodi až moc zkušeností, uvázne na opuštěném ostrově! Nějak se tam protlouká pětadvacet let a pořád si říká, proč jen nemá telku. Taky se tam objeví lidožrouti a on zachrání jednoho jejich zajatce… Nakonec připluje loď a Crusoe se vrátí domů a doufá, že z jeho smůly udělá FOX TV reality show.“ Tím se vlastně vracíme na začátek: jestliže se ve smrtelně vážném Klíči o Robinsonovi člověk mnoho nedočte (krom informace o náboženském vyznání autora a jeho „heretických úchylkách“), z nepříliš vážně zamýšlených 90 klasických knih pro lidi v kalupu se dozví překvapivě hodně.

Na adresu podobných přehledových knih nedávno v LN Ondřej Horák napsal, že tyto opusy jako by křičely: „Literatura a Spisovatelé, to už bylo, to už je historie. A také: Chceme už mít všechnu tu Literaturu konečně zmapovanou a uzavřenou, kdo to má pořád sledovat?!“ To je samozřejmě jeden možný způsob, jak je chápat. Nesporné je, že čím více literárních „klasiků“ se kupí v knihovnických skladech, tím méně lze knihy o té „stovce nejvýznamnějších“ titulů brát jako reprezentativní. Nicméně – o to jsou zároveň potřebnější.

Hana Primusová: Sto nejvýznamnějších knih světové historie. XYZ, Praha, 2009, 379 s.
Martin Seymour-Smith: 100 knih, které otřásly světem. Historie myšlení od starověku po dnešek. Přel. Ondřej Novák, Knižní klub, Praha, 2002, 478 s.