Román Vespod, vydaný v překladu Jana Petříčka v loňském roce nakladatelstvím Maraton, je plný tajemství. Nabízí esenci poválečné doby zamlčených pravd i různé podoby komplikované lásky. Jeho autorka, francouzská novinářka Béatrice Kahn, jím debutuje na poli beletrie, a to velmi působivě.

Vespod se odehrává ve dvou časových linkách. V té hlavní, zasazené do roku 1963, sledujeme mladou Élisabeth, přezdívanou Éli. Tato třináctiletá dívka právě přišla o svou nejlepší přítelkyni Thérèse, jež si nečekaně vzala život. Hrdinka se s touto skutečností snaží vyrovnat, spíše tedy s faktem, že ona zůstala nahoře – mezi lidmi, a především se svou charismatickou a uhrančivě krásnou matkou Jeanne. Poválečná časová linka se střídá s o dvacet let starší dobou skrze zápisky z deníku dívky Henriette. Ten Éli dostala od Thérèse krátce před její smrtí se slovy: „Henriette je mrtvá holka. […] Mrtvá holka asi mýho věku.“

Číst Vespod je jako číst v kaleidoskopu

Knihu otevírá příběh „O rozbitém zrcadle“, který Jeanne kdysi vyprávěla své dceři. Ten zní jako pohádka o mateřské lásce, v níž má Jeannina dcera ústřední roli. Avšak v průběhu románu, a to poprvé hned na druhé straně, se čtenář dozvídá, že právě ona Jeannina mateřská láska není jednoduchá a vztah Élisabeth s matkou je poněkud pošramocený, plný nevyřčených slov. Téma komplikovaného vztahu s matkou často zaznívá i v rozhovorech s Thérèse. Ty se prolínají se záblesky vzpomínek na společně strávené chvíle a s útržky současnosti – hovory obyvatel maloměsta, které Éli tajně odposlouchává pod stolem v matčině zaměstnání. Příběh je mozaikou těchto přeskakujících fragmentů, které si čtenář musí poskládat a odhalit v nich skryté souvislosti.

Ztratit někoho znamená ztrácet ho stále znovu

Celým románem prostupuje motiv ztráty. Pojí se se všemi postavami v knize: každý z nich o něco přišel, ať už o kamarádku, rodiče, domov, život, nebo dokonce identitu. Élisabethina bolest z ní se skrývá pod tíhou osamocení, s nejlepší přítelkyní neztratila jen blízkého člověka, ale i možnost svobodného vyjádření svého nitra a svou jedinou posluchačku. Ve snaze vyrovnat se se ztrátou si Éli vytváří vlastní mentální svět, kde se hlavní hrdinky potkávají právě v ní samotné: „Mít mrtvé sestry možná není žádná velká výhra, ale necítím se až tak osamělá. […] Musím se naučit dýchat za tři, což pořád není tak těžké jako být mrtvá.“

Na knize je ale ze všeho nejzajímavější její styl. Začíná pozvolně jako milé čtení, ve kterém chceme i bez razantních dějových zvratů pokračovat dál. Tomu přispívá i poměrně bohaté množství postav a spletitých vztahů, jež si čtenář musí bedlivě hlídat v hlavě, aby dokázal propojit souvislosti, rodinné vazby i tajemství skrytá pod povrchem. Ne náhodou je právě tato skutečnost jedním z významů mnohoznačného názvu románu – prozradím, že vespod příběhu se také děje válka, vespod se schovává Éli při odposlouchávání pod stolem, vespod jsou třeba i zasuté emoce obyvatel.

V originále, vydaném v roce 2020 belgickým nakladatelstvím Esperluète éditions, nese kniha název Les dessous. Slovo „dessous“ znamená „vespod“, ale s určitým členem získává i význam „tajemství“. A to je vše, co budoucí čtenář potřebuje vědět: musí si dát pozor na vše, co se děje pod – na první pohled jednoduchými – větami a prostými sděleními, a také počítat s tím, že mu některá tajemství zůstanou zahalena.