Jen málokterý světový spisovatel se k Chestertonovi vyjadřoval tak často a také ho ve svých povídkách i esejích tolikrát citoval jak Jorge Luis Borgesⁱ. V oblasti detektivního žánru ho označil za nejlepšího dědice E.A. Poea, kterého podle něj dokonce předčil. (Borges 2005) Opakovaně se vracel k jeho výroku, že „v duši jsou překvapivější, početnější a pojmenovatelnější odstíny než barvy podzimního lesa… Tyto odstíny ve všech svých splýváních a proměnách mohou být přesně znázorněny libovolnou stupnicí mručení a skučení“. (Chesterton in Borges 1991, 130) Citovaná pasáž je podle Borgese „možná ten nejbystřejší postřeh o jazyce, který kdy byl vysloven“ a  tvoří mimo jiné závěr Borgesovy proslulé eseje Analytický jazyk Johna Wilkinse, která se proslavila díky referování o čínské encyklopedii Nebeské tržiště blahonosných vědomostí, obsahující rozlišení zvířat na tyto skupiny: a) patřící císaři; b) nabalzamovaná; c) zdomácnělá; d) prasátka; e) sirény; f) bájná; g) toulavé psy; h) zvířata zahrnutá do této klasifikace; i) ta, co jsou jako bláznivá; j) nespočitatelná; k) nakreslená tenkým štětcem z velbloudí srsti; l) a podobně; m) ta, co právě rozbila džbán; n) ta, co z dálky připomínají mouchy. Kromě různých zmínek a citací věnoval Borges Chestertonovi jednu esej z knihy Další zkoumání. (Borges 1964) V ní kladl důraz, stejně jako mnozí další i já sám, na vnitřní rozpolcenost, které podle něj tvořila Chestertonovu přirozenost. Tou byl podle Borgese stálý konflikt mezi jeho harmonickým přístupem ke světu, opírajícím se o jeho katolickou víru, a jeho tendencí představovat si vesmír jako cosi divokého a chaotického. Borgese fascinuje Chestertonovo tázání, zda by „člověk nemohl mít tři oči, nebo pták tři křídla". Mluví o vězení složeném ze zrcadel a o bludišti bez středu… Každodenní věci Chesterton popisuje exotickými, nebo dokonce hrozivými obrazy: když mluví o oku, nazývá ho, užívaje přitom slova z knihy Ezechiel (1, 22), jako ,strašný krystal‘; když mluví o noci, antický horor z Apokalypsy (4, 6) ještě vylepšuje a noc nazývá ,obludou sestávající z očí‘“.

Chestertonův princip formulovaný větou „Kategoricky popírám, že vůbec může být něco nezajímavého“ a nahlížení každodenních věcí takovým způsobem, že se jeví exotické nebo hrozivé, Chestertona s Borgesem evidentně spojovalo. Jedním z významných rysů Borgesovy poetiky je podle Anny Houskové „atmosféra úžasu“ (Housková 2004, 99) a podle Michala Ajvaze „zázrak normálnosti“. Nesourodost kategorií čínské encyklopedie odráží nesamozřejmost, konvenčnost a arbitrárnost našich vlastních způsobů třídění světa; rozdílně široké a vysoké stupně schodišť v jednom Borgesově textu mají podle Ajvaze čtenáře přivést k otázce, zda skutečnost, že výška a šířka schodů jednoho schodiště bývá v našem světě totožná, není neméně nesamozřejmá. (Ajvaz 2003, 109) Stejně jako u Chestertona, podivnost věcí v Borgesových fiktivních světech zjevuje nesamozřejmost věcí pozemských, a jeho monstra ukazují, že všechny podoby života, známé i neznámé, jsou monstrózní. (Ajvaz 2003, 41) V jednom z Borgesových fantastických světů, na Tlönu, „věci projevují tendenci zmizet a ztrácet obrysy, když na ně lidé zapomenou; klasický příklad je práh, který existoval, pokud k němu chodil žebrák, a který zmizel, když žebrák umřel. (Borges 1989, 24) Přímou obdobou je ulice v Chestertonově textu Historie tak trochu nepravděpodobná. Ulice, po které vedla trasa hrdiny povídky, kterou bez povšimnutí „čtyřicet let, dva měsíce a čtyři dny s železným návykem absolvoval“, se náhle prudce zvedla. Vysvětlení (a obžaloba), které se hrdinovi dostávají, zní takto: „Tuhle ulici jste uštvali k smrti a přitom jste si ani nevzpomněli, že existuje. Už má po krk vaší bezohlednosti, a vzpíná hlavu k nebi“. (Chesterton 1994, 46)ⁱⁱ Zatímco ovšem Borges vytváří komplexní, detailně propracované imaginární světy, u Chestertona většinou nacházíme pouhé náznaky fantastiky v jinak každodenním světě.

Další rys, který oba spisovatele spojoval, je jejich zájem o sémiotičnost. O Borgesovi platí totéž, co napsal B. Uspenskij o Chestertonovi: také mnohé z jeho textů lze srovnávat s nejrůznějšími jevy z oblasti lingvistiky nebo sémiotiky vůbec. Jestliže komunikaci Chestertonových anarchistů srovnával Uspenskij s tajným jazykem Arantů, tak lze podle Ajvaze v realitě najít skutečnosti, které zhruba odpovídají i Borgesovým fantastickým konstrukcím, třeba znakové soustavy, ve kterých jsou číselné hodnoty reprezentovány pojmy přirozeného jazyka nebo obrazy. (Ajvaz 2003, 113) Není náhoda, že podle U. Eca zájem o Borgese vypukl v polovině šedesátých let spolu s takzvanou strukturalistickou a sémiologickou vlnou (Eco 2004, 119), ani to, že o něm psali i autoři tartuské školy, z nichž se J.I. Levin pokusil o katalog různých druhů paradoxu, které se dají v Borgesově díle najít. (Vrhel 2004, 37)

Borges některé Chestertonovy náměty přímo přebírá a svým vlastním způsobem je rozvíjí. Stejně jako K. Čapek, umísťuje je ovšem do zcela odlišného kontextu. Dobře je to patrné třeba na srovnání Borgesova Námětu o zrádci a hrdinovi s Chestertonovou povídkou U zlomené šavle. Borges na začátku svého textu sám přiznává, že byl „očividně pod vlivem Chestertona (ozdobně promýšlejícího elegantní tajemství)“. (Borges 1989, 102) Fabule obou textů je velmi podobná: muž, který je v celém národě uctíván jako hrdina, který položil svůj život pro vlast, se při pátrání ukazuje být naopak zrádcem, který byl za své činy zabit svými vlastními spolubojovníky. Původci tohoto odhalení se ale u Borgese i Chestertona rozhodují svůj objev nevyzradit. Oba příběhy jsou vystavěny na několika paradoxech, ovšem u každého z autorů odlišných. Chestertonův zrádce, generál St. Clare, je líčen jako zbožný muž, který si stále četl bibli, ale jen proto, aby v ní (ve Starém Zákoně) nacházel jen „chlípnost, tyranii, proradnost“. (Chesterton 1992b, 69) Aby se zbavil těla své oběti, která odhalila jeho proradnost a kterou proto zavraždil, rozhodne se „nakupit kopec mrtvol, v němž se ta jedna mrtvola schová“. (Chesterton 1992b, 71) Vojáci, kteří masakr přežijí, potom tohoto, jak Chesterton píše, „pekelného psa“, sami zabijí s modlitbou, aby „z šibenice sletěl přímo do pekel“ (Chesterton 1992b, 72). Jak už jsem popsal výše v kapitole o K. Čapkovi, i do této Chestertonovy povídky plným proudem vniká náboženská metafyzika, a Chesterton nenechává sebemenší prostor pro pochybnosti ohledně toho, že St. Clare je bytost propadlá peklu. Nic na tom nemění ani to, že otec Brown nechce vyzradit pravou povahu onoho zpustlíka, protože „po staletí budou jeho mramorové sochy napřimovat mysli hrdých nevinných chlapců a jeho venkovský hrob bude vonět věrností jako liliemi“ (Chesterton 1992b, 73), což je samo o sobě ovšem pro Chestertona bohulibé. V Borgesově textu je metafyzika přítomna také, ale zcela jinak. Po vstupních náznacích sugerujících, že život hlavního hrdiny, zrádce Kilpatricka, se podobal životu Julia Caesara, Borges rozvíjí variace na téma cykličnosti, převtělování a úvahy o skryté formě času, „jakési kresbě, jejíž čáry se opakují“. (Borges 104, 1989) Hlavní odhalení ale nespočívá v tom, že oslavovaný hrdina byl zrádce, ale spíše v tom, že nápadná shodnost osudů Kilpatricka a Caesara byla naplánována a zrežírována jeho přítelem a spolubojovníkem podle Shakespearovy hry Julius Caesar. Kilpatrickova poprava je s jeho vlastním přispěním zinscenována tak, aby zapůsobila na obrazotvornost lidových mas, u kterých byl oblíben, a uspíšila tak povstání, které připravoval (ale chtěl předtím zradit). Kilpatrick tak plně vykoupil svou vinu. A nejen to, podobně jako je u Borgese Jidáš často vnímán jako Ježíšův spoluvykupitel, či dokonce pravý Vykupitel, i Kilpatrick se stává skutečným hrdinou, jehož smrt - poprava za zradu - je přeinterpretována jako smrt vykupitelská. Jeho smrt „v lóži se smutečními závěsy“ podle jakéhosi vyššího, už ne lidského scénáře přitom „předznamenávala lóži Lincolnovu“. (Borges 1989, 106) Součástí předem daného scénáře je u Borgese i to, že původce odhalení skutečného průběhu Kilpatrickovy smrti sepíše nakonec oslavnou knihu.

Navzdory všem shodám nemůže být v otázkách dobra a zla většího kontrastu, než je postoj Chestertona a Borgese. Pojetí Borgese, tohoto „věřícího gnostika“ (Bloom 2000, 480), dobře vyjadřuje třeba postava Johna Strakea, který zavraždí svého protivníka a pak se za něj sám vydává: „Protiklady vlastně protiklady nejsou […] Duše koluje ve hvězdném kruhu a všechno se vrací; možná že jsme Strake a já bojovali v mnoha podobách, šelma proti šelmě a pták proti ptáku […] Ale když jeden druhého vyhledáváme a potřebujeme, i ta věčná nenávist je věčnou láskou. Dobro i zlo se točí v kole, a to je jen jedno […] Existuje jediná skutečnost a my jsme jejími stíny“. Tento monolog ale nepochází od Borgese, je z Chestertonova textu Okřídlená dýka (Chesterton 1992b), a není součástí „pásma vypravěče“, ani ho nepronáší otec Brown, tlumočící pravidelně Chestertonovy názory. Ony věty naopak vychází z úst nebezpečného zločince, kterého otec Brown zanedlouho usvědčí z jeho vraždy, a k odhalení přispěje právě onen citovaný monolog, který je podle Browna i Chestertona pro zločince typický. Otec Brown k tomu dodává: „jen zřídka jsem se setkal se zločincem, který […] nefilozofoval v principech orientalismu a věčných návratů a […] kola osudu a hada, co se zakusuje do vlastního ocasu“. (Chesterton 1992, 94)ⁱⁱⁱ Jak už víme, Chesterton považoval kouli, kruh a Urobora za symboly šílenství, „pouhého“ rozumu a vůbec všeho zlého, a v knize Koule a kříž nad nimi nechává zvítězit symbol křesťanského kříže. Přímou polemikou, anebo spíše hravou perzifláží tohoto Chestertonova díla je Borgesova povídka Teologové. V jejím úvodu je sice vyhlazeno kacířství, takže „Kříž porazil Kruh“ (Borges 1989, 174), autor ale hned dodává, že „na runových křížích obě znamení existují společně, jedno vpleteno do druhého“. (Borges 1989, 174) Borgesovo přesvědčení o úzké souvislosti a vzájemné propletenosti hereze a ortodoxie, lásky a nenávisti, dobra a zla, a nemožnosti jejich rozlišeníiv, pak dokládá další průběh povídky, ve které je ze dvou názorově v podstatě shodných teologů kvůli intrikám svého protivníka jeden označen za kacíře a upálen. Po své smrti ale onen zvítězivší, tedy „pravověrný“ teolog zjišťuje, že oba byli „pro nezbadatelnou božskou bytost jedna osoba“. (Borges 1989, 179) Připomeňme zde ovšem, že i Chesterton si uvědomoval relativní blízkost, do kterých se hereze a ortodoxnost často dostávají. Vždy ale především trval na zásadním - byť nepatrném - rozdílu při jejich odlišování: coulu, jenž „znamená všechno“. Zvláště oblíbenou Borgesovou knihou byl Anarchista Čtvrtek, ve kterém se anarchisté ze spiklenecké skupinky nakonec ukazují být převlečenými detektivy. Slavoj Žižek kritizoval ve své stati Hegel - Chesterton: německý idealismus a křesťanství Chestertona zato, že v Anarchistovi nebyl dostatečně důsledný (jak říká, dostatečně „hegelovský“, ale zrovna tak můžeme dodat: „borgesovský“). Pokud Chesterton v knize tvrdí, že „zloději si váží vlastnictví; přejí si jen, aby to vlastnictví bylo jejich, aby si ho pak mohli ještě víc vážit“, pak z toho podle Žižeka plyne, že zločin je sám o sobě morální, stejně jako je morálka zločinná^v.

U Borgese také nacházíme rozvinuté téma z Chestertonovy hry Magie, v níž jedna, samozřejmě negativní postava dává padesát liber na vybudování nového kabaretu, a stejný obnos na podporu ligy, která je proti stavbě. Tento princip vyvažování opačných (či komplementárních) pólů je u Borgese skoro všudypřítomný: například na Tlönu obsahují filozofická díla vždy „tezi a antitezi, přesné argumenty svědčící pro i proti jedné doktríně. Kniha, která neobsahuje také svoji antiknihu, je pokládána za neúplnou“. (Borges 1989, 23) Relativně nejblíže má přitom Borges právě k ranému Chestertonovi - autorovi Anarchisty Čtvrtka. Často se například cituje Borgesův výrok „spáchal jsem nejhorší ze všech hříchů: nebyl jsem šťastný“. To má ale velmi blízko k již citovanému Chestertonově textu, podle kterého „lidé mají neustále snahu podceňovat… své štěstí… Právě tohle je ten velký pád. Pád, pro který ryba zapo­míná na moře, býk na louku, úředník na město, každý člověk na své okolí a v plném a doslovném smyslu na se­be“. Někdy ale i u Borgese zazní tóny, které překvapují svým chestertonovským příklonem k řádu: „Naše literatura inklinuje k chaosu. Stále více je rozšířený volný verš…, existuje (i) tendence zrušit postavy a obsah, všechno se stává nanejvýš neurčité. Navzdory tomu v dnešní chaotické době existuje něco, co si pokorně uchovalo klasické hodnoty - detektivní povídka“. (Borges 2005, 247) Borges se také vyznával ze své víry v sílu příběhu a lidského vyprávění: není přitom náhodou, že jestliže jedním z nejlepších příkladů detektivního umění pro něj byly detektivky Chestertonovy, jako jeden z mála příkladů epického umění 20. století uvedl Chesteretonovu Baladu o bílém koni. (Borges 2005, 43) I když Borges sám narušoval identitu svých postav, v mnoha rysech v podstatě zůstával spisovatelem velmi tradičním. A pokud v jeho pojetí mizela hranice mezi metafyzikou, teologií a fantastickou literaturou, pak to bylo i kvůli jeho víře v důležitost zachování duchovní a kulturní tradice – tato víra Borgese také silně spojovala s Chestertonem.

U Chestertona ovšem nenacházíme pouze náznaky fantastiky v jinak každodenním světě, jak jsem napsal výše. Jak víme, velký prostor Chestertonovi věnuje Encyclopedia of fantasy, a jeho Historie tak trochu nepravděpodobná byla pod názvem Rozhořčená ulice zařazena do reprezentativního výboru světové sci-fi a fantasy literatury Šílení rytíři. (Haining 2001) Z Chestertonova pera vzešel také seriál povídek Neohraničené utopie, v rámci kterého ale vytvořil jen několik textů. Vedle toho Chesterton napsal také „protireformační románek“ Kdyby si don Juan d´Austria vzal za manželku královnu Marii Stuartovnu. V něm rozvíjí alternativní scénář vývoje historických událostí tak, jak by si je sám představoval: katolický královský pár by ve Skotsku vymýtil kalvinismus, zdědil anglický trůn a zastavil reformaci. Pro svoji svévolnost se tento Chestertonův text asi nedá zařadit k dílům těch seriózních historiků, kteří otázku „Co by bylo, kdyby…?“ nejen nezatracují, ale uznávají ji ve svém vědeckém studiu jako legitimní. Kvůli nepřítomnosti fantastických bytostí a magie Chestertonův text není zařaditelný ani do kategorie „alternativní historie“ coby podžánru literatury fantasy. Každopádně se k němu ale přihlásil Carl Amery, který svůj sci-fi román Královský projekt napsal právě pod vlivem Chestertona. Také u Ameryho je ve hře stuartovská dynastie a cílem je pomocí stroje času zabránit vzniku reformace, což má zařídit tajné oddělení Vatikánu. Sci-fi román Smrťáci od Martina Komárka byl zase srovnáván s Chestertonovou Létající hospodou, a možná jí byl i ovlivněn. Děj se odehrává v roce 2048 dílem v USA, které převzaly vládu nad světem, a dílem v Bohemii, tedy Česku, na zpustlé periferii světa, kde se obyvatelé země živí pašováním ilegálního alkoholu a zatvrzele odmítají vymoženosti moderního života. Chestertonovi „rumoví misionáři“, vzdorující nucené abstinenci určované anglickou vládou kvůli usmiřovací politice s Tureckem, podle Viktora Šlajchrta „ztělesňují tradiční hodnoty, jako je humor, láska, radost ze života, pozorné vnímání skutečnosti či krása harmonie“, Komárkova vize oproti tomu „pochází z pokročilejších časů a odráží zkušenost, že uskutečnitelné jsou i ty nejúděsnější projekty. Pod knutou mediálního optimismu je humor českých hrdinů hrozivě černý, láska se jim vyjevuje převážně pornograficky a jedinou radostí ze života je nevázané obžerství“. (Šlajchrt 2001)

Chestertonův vliv přiznávají i mnozí další autoři fantastické literatury, třeba povídkář R.A. Lafferty nebo i u nás vycházející Gene Wolfe, v jehož knihách je silně přítomná katolická víra, k níž konvertoval po svatbě s katoličkou. Podle medailonu z Šílených rytířů na Chestertona navazuje celý jeden proud fantastické literatury: steampunk (sci-fi žánr zaměřený na technologii a páru). Nejvýraznější spojitost s Chestertonem ale jistě existuje u tzv. „křesťanských mýtotvorců“ (Christian Mythmakers), tedy toho typu literatury, ve které byl jeho předchůdcem G. MacDonald a pokračovateli J.R.R. Tolkien a C.S. Lewis. Už víme, že Chesterton přispěl ke konverzi druhého ze jmenovaných autorů, s Tolkienem toho ovšem Chestertona spojovalo mnohem více: kromě katolické víry také politické a ekologické směřování hledající „neodcizené formy produkce“^vi. Ve své stati O pohádkách Tolkien Chestertona několikrát cituje, mimo jiné zde píše o základních funkcích, které mají pohádky plnit: patří k nim Únik, zavržení, či dokonce vzpoura proti konvenční a zmechanizované skutečnosti (Tolkien 2006, 167) a Obnova – „znovunalezení jasné představy, tak aby věci, až budou vidět jasně, mohly být osvobozeny od jednotvárné a rozostřené otřelosti a všednosti“. (Tolkien 2006, 164) To vlastně odpovídá tendenci popření a znovupotvrzení, jak jsem je výše popsal u Chestertona. Některé pasáže z Tolkienovy stati pak přímo působí jako parafráze Chestertona, například „měli bychom potkat kentaura i draka a pak možná znenadání, tak jako dávní pastýři, spatřit ovce, psy, koně – a vlky“. (Tolkien 2006, 164)

Ovšem dnes mnozí autoři definují fantastično, nebo uměleckou literaturu vůbec^vii, podobným způsobem. Například autorka nejnovější české knihy o fantastičnu v literatuře, L. Hazaiová, vykládá tento jev jako subverzivní činitel, který „narušuje a přehodnocuje zaběhané mechanismy vnímání i osvojování: nabízí odlišný úhel pohledu, odhaluje nové souvislosti a konfrontuje s dosud nepoznanými a zdánlivě nepřítomnými aspekty dobře známého konkrétního světa“. Na Chestertona se přitom vůbec neodvolává. Činí tak nicméně mnozí spisovatelé, kteří chtějí, jako Chestertonův obdivovatel, belgický malíř a básník Henri Michaux, odhalit „neznámé, netušené, neuvěřitelné, nesmírné normálno“. (Michaux in Ajvaz 2003, 44) Předním z nich je slavný Terry Pratchett, který se narodil v Chestertonově Beaconsfieldu a jehož babička se prý s Chestertonem osobně znala. Pratchett na obranu fantastické literatury souhlasně citoval Chestertonovu definici fantastiky: „vezmete náš současný svět, převrátíte ho naruby a ukážete jej z jiné perspektivy, takže nakonec zjistíme, že je vlastně obdivuhodný“. Chestertona uvádí mezi třemi autory, kteří ho nejvíce ovlivnili, a věnoval mu také knihu Dobrá znamení, kterou napsal společně s N. Gaimanem . Dedikace zní ovšem velmi originálně: „autoři by se rádi připojili k démonovi Crowleymu a spolu s ním připsali tuhle knihu památce G.K. Chestertona, muže, který věděl, co se děje“. Kniha, která v postavách ďábla Crowleyho a anděla Azirafala pravděpodobně karikuje Chestertonovy postavy z románu Koule a kříž, zlosyna - profesora Lucifera, a jeho kladného protivníka - mnicha Michaela, by asi Chestertona příliš nepotěšila, zvláště, když mu ji věnuje postava démona, který se se svým andělským protihráčem opíjí v hospodě a oba mají mnohem více společného jeden s druhým než se svými nadřízenými v Nebi a v Pekle, což jsou jen „dvě strany ve vesmírné partii šachů“. (Pratchett 1997, 104) Vzhledem ke svému přesvědčení o bezprostřední a stálé přítomnosti ďábla, pramenící z dospívání, by Chesterton zřejmě odmítl jakékoli přátelské koketování s ďáblem, byť by to byla jen literární postava. A navzdory všem velmi pochvalným slovům, která na jeho adresu pronášeli Pratchett i Borges, by Chesterton zřejmě oba označil nejen za potenciálního zločince – tím byl podle něj z důvodu lidské hříšnosti každý (včetně jeho samotného), ale přiřadil by je možná k moderním filozofům, kteří pro něj představovali ty vůbec nejnebezpečnější zločince, proti kterým i lupiči, vrazi a bigamisté jsou v podstatě normálními lidmi. Je ale dost dobře možné, že by se přesto oba mohli stát jeho dobrými přáteli.

ⁱ V Argentině přitom Borges není žádnou výjimkou: Chesterton je zde prý obecně známý a oblíbený. (Lindstrom 1980, 274)

ⁱⁱ Podobně se proti schematizaci a mechanizaci života svých uživatelů „bouří“ už předměty u německých romantiků.

ⁱⁱⁱ Nato, jak citovaný Chestertonův text přesně vystihuje Borgesovo myšlení, upozornil už Robert Gillespie. (Gillespie 1974)

^ivZde jen připomenu, že nedávný výbor hispanoamerických fantastických povídek nese název Had, který se kouše do ocasu; Uroboros je v něm zvolen jako emblém pro celý jeden žánr.

^vhttp://www.lacan.com/zizhegche.htm

^vi http://www.tolkienlibrary.com/press/Chesterton_and_Tolkien_as_Theologians.php

^vii Ještě jednou připomenu Šklovského pojem „ozvláštnění“, kterému se Chesterton přiblížil svým nazíráním skutečnosti.

Literatura:

AJVAZ Michal
2003 Sny gramatik, záře písmen : setkání s Jorgem Luisem Borgesem (Praha: Hynek)

BLOOM Harold
2000 Kánon západní literatury: knihy, které prošly zkouškou věků (Praha: Prostor)

BORGES Jorge Luis
1964 Otras inquisiciones (Buenos Aires: Emecé Ed.)
1989 Zrcadlo a maska (Praha : Odeon)
1991 Z esejů. In Světová literatura. Roč. 36, č. 5, s. 116-133
2004 Borges ústne : prednášky a eseje (Bratislava: Kalligram)
2005 Ars poetica (Praha: Mladá fronta)

ECO Umberto
2002 O zrcadlech a jiné eseje (Praha: Mladá fronta)
2004 O literatuře (Praha: Argo)

GILLESPIE Robert
1974 Detections : Borges and Father Brown. In NOVEL: A Forum on Fiction, Roč. VII, číslo 3 (Spring), s. 220-230  

HAINING Peter (ed.)
2001 Šílení rytíři (Praha: Talpress)

HOUSKOVÁ Anna
2004 Kafkovi čtenáři: Martínez estrada a Borges. In Svět literatury Roč. XIV

CHESTERTON Gilbert Keith
1992b Okřídlená dýka a jiné příběhy otce Browna (Praha: JAN)

LINDSTROM Naomi
1980 The Argentine Reading of Chesterton. In Chesterton Review VI, č. 2, Spring-Summer

ŠLAJCHRT Viktor
2001 Nejnovější verze apokalypsy. In Respekt Roč. 12, č. 3

TOLKIEN John Ronald Reuel
2006 Netvoři, kritikové a jiné eseje (Praha: Argo)

USPENSKIJ Boris Andrejevič
1965 Sémiotika u Chestertona. In Tvář 1965, 7, s. 30 – 31

VRHEL František
2004 Borgesův Pierre Menard : kontexty a interpretace. In Císař K. - Koťátko P.: Text a dílo : případ Menard. (Praha: Filosofia)