V knize Orhana Pamuka Istanbul: vzpomínky na město se mísí jeho osobní vzpomínky na dětství a rodinu s krajně subjektivním obrazem jeho rodného města s jeho minulostí i současností.

Pamuk, který pochází z bohaté, plně europeizované rodiny, absolvoval západní školy a sám pracuje jako profesor komparatistiky na Columbia University (stejně jako podobně civilizačně dvoudomý Edward Said), věnuje ve své knize velkou pozornost zvláště tomu, jaký je Istanbul „viděný očima Západu“, a dokonce se vyznává z toho, že pokud potřebuje vědět, co se dělo na ulicích, na nichž prožil skoro celý svůj život, několik set let před jeho narozením, nebo si chce udělat představu o tom, jak lidé dříve v jeho městě žili, tak jediným zdrojem informací jsou záznamy západních autorů (pokud nechce strávit roky v labyrintu osmanských archivů). Pamukův vztah k Istanbulu je ovšem ambivalentní. Na jedné straně odsuzuje výroky pronesené A. Gidem o tom, že „Turci chodí v ohavném oblečení, ale jejich rasa si beztak nic lepšího nezaslouží“, jako rasistické. Na straně druhé se prý ovšem Pamuk často přistihne, že s těmi západním pozorovateli, kteří jeho město haní, souhlasí, a jejich „neomalená otevřenost“ je mu milejší než „blahosklonný obdiv Pierra Lotiho a jeho nekonečné velebení podivuhodné krásy a úžasné jedinečnosti Istanbulu“.

Loti, kdysi slavný spisovatel a člen Francouzské akademie, který odmítal jakoukoli modernizaci Turecka a velebil jeho starobylost, je ovšem Pamukovi v jeho pohledu na Istanbul paradoxně velmi blízký. Podle Pamuka se totiž západní pozorovatelé s potěšením zaměřovali na věci, které z Istanbulu dělaly nezápadní město, zatímco turečtí obdivovatelé Západu právě tyto věci pokládali za překážky, které by měly být, a k Pamukově lítosti také byly, z tváře města rychle vymazány. S velkým smutkem tak Pamuk uvádí dlouhý seznam jednotlivých příznaků „exotičnosti“, které dnešní Istanbul již postrádá: janičáři („první atrakce, která byla zrušena“), trh s otroky, osmanské oděvy, dervišové, hřbitovy v centru města. Rád bych přitom podotkl, že poslední dvě jmenované položky jsou v Istanbulu stále přítomné, ale v redukované podobě: dervíši už dnes zdaleka nepředvádějí tak širokou škálu činností, které popisoval třeba ještě Jan Neruda, podle kterého polykali oheň, nechali se štípat rozžhavenými kleštěmi, hráli si s jedovatými hady nebo léčili nemocné tím, že po nich šlapali (čehož byl Neruda sám svědkem a vyjadřoval svoje znechucení) - dnes je možné vidět hlavně dervíše „tančící“, o kterých už cestovatelé 19. století svědčili, že požívají největší úcty. Hřbitovů, které plynule přecházejí v kavárny nebo jsou součástí malých krámků a které okouzlily snad všechny evropské cestovatele, je dnes i v centru stále ještě dost.

Pamuk opěvuje krásu, která spočívala „výhradně v hroutících se městských hradbách“, ve zborcené kašně, starém zchátralém paláci, opuštěné sto let staré plynárně či hroutících se zdech staré mešity a lamentuje nad tím, že toto vše dnes nahrazuje beton a asfalt. Zlovolný intepret by ale mohl namítnout, že v rozpadajících se domech starých stovky let, ať jsou jakkoli malebné, se prostě bydlet nedá, což ovšem Pamuka učícího v Americe a objevujícího se v Istanbulu jen občas, trápit nemusí. Spíš je to ale pro mne důkaz toho, že Pamuk, rodilý Istnabulan, na Istanbul sám pohlíží spíše jako příslušník západního světa. Nejen v tom se projevuje jemná ironie a ambivalentnost, které prostupují jeho knihu.

Ambivalentnost se uplatňuje i v jeho líčení vztahu k náboženství. Skoro komicky působí scéna, v níž jeho zcela sekularizovaná rodina, která se nikdy nepostila, toužebně očekává konec ramadánu „se stejně vyhladovělou dychtivostí jako ti, kdo půst přísně dodržovali“; na jiném místě si představuje, jak „lidé, kteří nikdy neplnili své náboženské povinnosti a na své zbožné bližní se dívají s pohrdáním, náhle (třeba po dopravní nehodě) vstupují do tajného svazku tichého souznění s Bohem“. Někdo by mohl konstatovat, že Pamuk sám (přes svoje sympatie k súfismu) zřejmě k takovémuto typu člověka nemá daleko - kdyby ovšem nebylo oné právě citované věty…

Pamukova kniha, věnovaná autorovu otci, začíná kapitolou Jiný Orhan, v níž se spisovatel svěřuje s tím, že od nejranějšího dětství cítil nejasné podezření, že v jeho blízkosti, v domě podobném jeho domu, žije „ještě jeden Orhan“, jakýsi jeho dvojník, který je asi i výrazem autorových romantických tužeb a touhy po „jiném“. Na následujících stránkách je pak Pamukův otec mnohokrát připomínán s velkou úctou jako moudrý muž. I když se autor také příležitostně zmiňuje o jeho nevěrách, až v závěrečné kapitole dosti krutě konstatuje, že otec jeho matce „začal krátce po svatbě s nemilosrdnou systematičností ničit srdce“. U své milenky měl otec na polštáři „stejné pyžamo, jaké nosil doma, a na nočním stolku stál komín bridžových příruček, přesně stejný jako ten, který si na své straně postele postavil doma“. Překvapivou proměnou tak v závěru prochází právě onen úvodní motiv dvojnictví, Pamukův otec totiž „jako by udělal to, co se jemu (jeho synovi) nikdy nepodařilo: našel svého dvojníka“.

Posledními slovy knihy je Pamukovo oznámení matce: „Budu spisovatelem“. Istanbul: vzpomínky na město se tak nakonec stává i knihou o uměleckém povolání. Jeho matka ho totiž předtím varuje, že nechce, aby strávil jako Flaubert celý svůj život povalováním se v matčině domě. Přesto Pamuk volí dráhu spisovatele, možná i proto, že se v ní ono dvojnictví dá realizovat způsobem, který má pro jeho okolí méně devastující účinky než cesta, kterou se vydal jeho otec.