Tématem města se dnes nezabývají jen sociologové či urbanisté, ale knihy o něm píší i filozofové (Filozofi v meste M. Marcelliho) nebo literární teoretici (Citlivé město. Eseje z mytopoetiky Daniely Hodrové).

Zástupci velmi odlišných vědních disciplín (od teologie přes muzikologii, literární vědu, teorii architektury, etnologii a antropologii až ke kulturní geografii) se v prosinci roku 2008 sešli na konferenci, z níž některé příspěvky přináší kniha Evropské město. Identita, symbol, mýtus (a další jsou přístupné v časopisu Lidé města, který se věnuje „antropologickým vědám s důrazem na problematiku města a příbuzným společenskovědním a humanitním disciplínám“).

Editoři knihu rozčlenili do čtyř oddílů. Prvním velkým tématem se stal mýtus jedné epochy. V tomto celku je představena Varšava, Praha a Ostrava v tzv. stalinském období, emigrantský mýtus předválečné Prahy z druhé pol. 20. stol., právě tak jako mýty kolem založení Krakova. Druhé téma si všímá skutečných i domnělých vlastností, osobitostí a schopností města, které byly přetransformovány v mýty (Cařihrad, Bratislava, Banská Bystrica, Zvolen, Jablonec nad Nisou, Lankorona). Třetí tematický celek představují mytizovaná místa ve městě, konkrétně pražské metro a veřejná prezentace archeologických památek. Čtvrté téma poskytly mýty o jiných a mýty menšinových obyvatel města. (Podrobněji viz ukázka.)

Příspěvky sahají od takových, které pojednávají o městě obecně (město jako vynález, s nímž se teprve začíná rozvíjet civilizace, strukturovaná společnost a architektura (R. Sedláková)), přes města světového významu (Cařihrad), jež patří do kontextu a dala by se srovnávat spíše s Londýnem či New Yorkem, až po města nepříliš velká a významná; používání pojmu „mýtus“ v kontextu s „městy“ tak odlišného řádu je proto do jisté míry problematické.

V textu o Cařihradu (Konstantinopoli, Istanbulu) jeho autor Václav Ježek mimo jiné pěkně popsal přesun významu (či řekněme jakési aureoly) na metropole ostatních národů (Moskva jako „třetí Řím“, bulharské Veliko Tarnovo). Mytický charakter města byl podle autora znásoben skutečností, že snad „žádné město nezažilo takové množství obléhání a útoků jako Konstantinopol“. Město mělo takový vliv na okolní svět, že se podle jeho chrámů stavěly chrámy po celém světě, a dokonce „inspirovalo ostatní města, aby si vytvořila svůj vlastní Konstantinopol“. Věhlas a důležitost města byly tak velké, že se objevila idea, že ten, kdo se města zmocní, ať už jako obyvatel, nebo jako dobyvatel, získá podíl na podstatě města, která z něj učiní velkého člověka. Podle mínění různých autorů byl jako hlavní město římské říše současně i „hlavním městem světa, neboť křesťanská Římská říše byla nejdokonalejší říší od stvoření světa, byla vzorem lidské politické a náboženské dokonalosti“. Ježkova studie je cenná tím spíše, že o tomto veledůležitém městě dosud česky nevyšla žádná kniha srovnatelná s Ackroydovými díly o Londýnu a Benátkách.

Vytváření podobného mýtu v menším měřítku další autoři sledují, jak už bylo řečeno, i na dalších městech: popsán je třeba mýtus slovenského Martina jako „centra slovenskosti“, představujícího „soustředění nejlepších kvalit a hodnot“. Několik příspěvků se dotýká jakési zpětné mytologizace minulosti: právě „mytizace slovanských dějin města“ (a intolerance k domácímu obyvatelstvu) stály podle Daniela Luthera za přejmenováním Prešpurku na „Bratislavu“. Za pozornost zvláště stojí stať Tripolis Praga. Mýty kulturní plurality, její autoři Matyek Colombi a Lenka Řezníčková v ní analyzují vznik mýtu Prahy jako multikulturního města. Mýtus se podle autorů dotvořil během druhé poloviny 20. století, jednak pod vlivem nové recepce F. Kafky, která ho nahlédla v nových souvislostech a udělala z něj světového autora, jednak pod vlivem Maxe Broda, jenž ve svých memoárech představil Prahu jako město produktivní multietnicity a multikulturality. Brodova snaha padla ovšem na úrodnou půdu díky tomu, že přišla ve vhodné době: mýtus byl politicky korektní, měl své kořeny v historii a byl akceptovatelný pro Čechy i pro Němce. Dobové prameny z let kolem roku 1900 přitom akcentovaly naopak „neplodnost stálých národnostních třenic a obligátních obstrukcí“.

O inscenování minulosti zase pojednala Karolína Pauknerová, jež se věnovala způsobům prezentace archeologických památek z doby založení města ve veřejném prostoru dvou evropských velkoměst (Londýn a Praha) a malých měst v jejich okolí. Autorka se přiklání k prezentaci, která je „kontaktní (tj. nefetišizovaná) a rozvíjí fantazii. Památky mají mít prostor k vlastní imaginaci“. Proto se vyjadřuje negativně o zachování ruin v pražském nákupním centru Palladium: tyto památky vystavené v „centru konzumu“ podle autorky svoji vazbu k minulosti ztrácejí a způsob, jak jsou zakomponovány v prostoru, údajně „nenabízí možnost se k nim vztáhnout, přemýšlet o jejich významu a utvořit si názor“. Podle mne jsou to dost silná tvrzení, poznánímilovný návštěvník si dlouhou historii osídlení místa může dokonce i předem nastudovat na webových stránkách www.palladiumpraha.cz (což ovšem autorka zmiňuje a chválí), a pak záleží na každém zvlášť, jestli se uprostřed nablýskaného nákupního centra nad zbytky prastarých staveb oddá meditacím nad pomíjivostí všeho lidského snažení, upřesní si svoje znalosti o rozsahu pražské kamenné architektury v závěru 12. století, nebo jen nevšímavě projde kolem.

U tak širokého tématu by bylo malicherné vyjmenovávat, co by v tomto přínosném sborníku ještě mělo být a co tam schází, přesto si ale dovolím napsat, že třeba v textu o metru jsem opravdu postrádal jakoukoli zmínku o skvělém eseji Metro z Macurovy knihy Šťastný věk. Také bych se rád dozvěděl více o motivu vražd spojených se zakládáním měst (Kain, Romulus), z čehož poté mnozí odvozovali i zavrženíhodnou povahu jeho obyvatel, podle Petra Chelčického kupříkladu Kaina přivedla vražda „k dělání měst a města jeho vedla k lúpežóm bezprávným“, ve městě se proto „vražedlníci a násilníci, lichevníci, kupci, trhovci a šantročníci (podvodní kupci) nevěrami a lakomstvím pickují“ (vykrmují se). I když někteří i dnes líčí povahu lidí žijících v městech podobně (jako P. Bakalář ve svém Psychologickém průvodci Prahou, kde vyjmenovává typické obyvatele Prahy: barbíny, bobuloni, šusťáci, taxikáři a veksláci, Ukrajinci), jistě stojí zato se městy (a nejen těmi evropskými) dále zabývat, i proto, že město je opravdu „klíčovým sociálním organismem soudobého světa“ (Ladislav Luština).