Nedávno jsme napsali, že Jmenuji se Červená je nejlepším románem tureckého spisovatele Orhana Pamuka (* 1952). Byla to chyba – superlativy se má šetřit. Protože také mnohem útlejší román Nový život ostatní autorova díla v lecčem předčí.

Jednoho dne jsem si přečetl knihu a celý můj život se změnil. Už tato první věta Pamukova románu Nový život z roku 1994 nás strhne. V historii světové literatury není mnoho lepších a lákavějších začátků. Zvláště pak uvědomíme-li si, že romanopiscovou „cílovou skupinou“ jsou čtenáři – tedy lidé povětšinou fascinovaní knihami a jejich mocí.

Románový vypravěč a hrdina, mladý student techniky na istanbulské univerzitě, se – inspirován četbou knihy s názvem Nový život – vydává na zběsilou pouť Tureckem. Hledat a žít nový život.

Nový život ale není jen název hrdinovy osudové knihy a zároveň Pamukova románu. Jako Nový život – La Vita Nuova – pojmenoval své prozaicko-poetické dílo z roku 1295 italský génius Dante Alighieri. A Pamukův Nový život je vlastně Danteho parafrází, remakem jeho komentovaného a autobiografickými fakty doplněného pásma milostné poezie – jednoho z ústředních děl západní literatury. Určitě v tom smyslu, že popisuje setkání, které člověku nevratně změnilo život.

Místo Danteho Beatrice zaujímá v Pamukově románu studentka architektury Canan (turecky se to vyslovuje „Džanan“). Právě ona ve skutečnosti inspiruje hrdinu Osmana k jeho pouti. A to možná daleko víc než sama kniha zmíněná v první větě. Osman poprvé uvidí knihu u Canan. Po jejím zmizení se dívku vydává hledat. Nejprve po istanbulských nemocnicích. Pak na univerzitě. U ní doma. Po nejzapadlejších koutech asijské části Turecka v dálkových autobusech. Když se neuvěřitelnou shodou náhod setkají při autobusové havárii, putují spolu. Osman usiluje po naplnění jejich lásky, leč marně. Canan totiž představuje – stejně jako Dantova Beatrice – ideál. A ty jsou z definice nedosažitelné. Osman se znovu vydává na pouť. Tentokrát pátrá po Cananině milenci. Nakonec opět po samotné Canan...

Navíc, podobně – nebo spíše úplně stejně – jako v La Vita Nuova je v Pamukově románu romantická láska podmínkou, prvním krokem k dalšímu duchovnímu rozvoji. U Danta k lásce k Bohu, k přiblížení se Bohu, u Pamuka k nepříliš zřetelně definovanému „novému životu“.

Láska a dívka Canan jsou zkrátka naprosto klíčové, vlastně důležitější než sama kniha Nový život (míněna ta v románu). Ke kýžené životní proměně Osman směřuje nejvýrazněji až poté, co se v autobuse s dívkou znovu setká. Když ho pak Canan opustí, navrací se ke starému životu, na univerzitu, dokonce se ožení s jinou ženou a při novém pokusu o četbu knihy zjišťuje, že na něj nepůsobí tak jako dřív.

Nové a ještě novější Turecko
Tak jednoduché to ale není. Román Nový život nelze redukovat na základní dějovou linii. Od samého začátku se vše komplikuje. Všechno tu souvisí se vším. Orhan Pamuk v sobě nezapře někdejších studenta architektury na istanbulské technice. Román vystavěl jako komplikovanou a pečlivě promyšlenou konstrukci. Každé slovo v něm má svůj smysl, své pevné místo.

Osman postupně přichází na to, že osudovou knihu napsal přítel jeho otce označovaný v románu jako „strejda Rifki“. Vychází dokonce najevo, že tento inspektor Státních drah byl kvůli knize zavražděn. Objevuje se Turecku vlastní konflikt – nebo chcete-li prolínání – Východu se Západem. Mimochodem ústřední téma všech Pamukových knih. Právě strejda Rifki ztělesňuje nové Turecko: propaguje železnici, pro mnohé turecké tradicionalisty neblahý západní vynález, popularizuje komiksy, v nichž turecký chlapec Pertev „dobývá“ po boku amerického chlapce Petera Divoký Západ, a nakonec napíše Nový život, knihu, která podle staromilců ničí životy turecké mládeže.

Ale i tento motiv se dále komplikuje. Pamuk v románu popisuje, jak nové Turecko strejdy Rifkiho a Osmanova dětství rovněž mizí. Vlak nahrazují dálkové autobusy. Kdysi populární bonbony (ostatně také nazvané Nový život) se přestávají vyrábět. Místo nich ovládnou trh globální značky. Místo idealizovaných komiksů – snažících se napasovat tento západní žánr na turecké podmínky – hrdinové v autobusech sledují na videu krvavé hollywoodské thrillery, či spíše jejich turecké napodobeniny.

A objevují se další postavy. Turečtí tradicionalisté bojující proti údajnému spiknutí, které pomocí knihy ničí staré dobré Turecko. Špiclové, kteří pro ně pracují. Další „oběti“ Nového života... Čtenáři knihy, kteří dopadli úplně jinak než student Osman. Slepý „stvořitel“ bonbonů Nový život, který věcně a nepoeticky Osmanovi líčí, jak přišel na název karamel a na obrázek anděla použitý na jejich obalu.

Kniha se mění v postmoderní vizi Pamukova Turecka, zmítajícího se mezi zvláštním spleenem či chandrou (označovanými tureckým slovem hüzün) a sílícím vlivem Západu. Vzpomínky z dětství versus nový život. Tradiční turecké výrobky versus globální značky. Předměty důvěrně známé z mládí, které už nikdo nepotřebuje. Rychlejší a rychlejší autobusy. Měnící se krajina. Přibývající billboardy.

I kdyby čtenář zapomněl na základní dějovou osu, i kdyby se nesoustředil na opakovaně se vynořující myšlenky a úvahy, je tu fascinující atmosféra Pamukova Turecka. Podivný svět autobusů, provinčních kaváren a restaurací. Záhadné postavy a postavičky. Miniosudy lidí, které hlavní hrdina na své pouti potkává. Tajemné názvy: restaurace U studnice vzpomínek, bonbony Útěcha, autobusové linky Pohotový expres či Bezpečný expres...

Nekonečný, neúplný svět
S přečtenými stránkami čtenář naráží na nové a nové symboly, další interpretace dosavadního děje, hrdinovy životní pouti, citace jiných literárních děl: západních a východních. Navíc Pamuk se v knize stále vrací k symbolům a dějům popisovaným dříve. A dává jim nové významy. Hrdina Osman si například v závěru románu, poté co ho opustila Canan, bere za ženu dívku, kterou spatřil a letmo popisoval ve svém transu po prvním přečtením knihy v první kapitole románu. Kdo četl nepozorně, musí se vracet k již přečteným stránkám.

Děj nicméně stále plyne. Čtenář se spolu s Osmanem řítí autobusem k tragickému závěru. Současně ale přibývá záhad, hádanek k rozluštění, nekonečných možností výkladu a námětů k přemýšlení. Co je to ten „nový život“? A jak souvisí se smrtí? Jakou roli hraje často zmiňovaný anděl – vyobrazený také na bonbonech Nový život? Co vlastně hrdina Osman nakonec hledá? Proč jsme se jeho jméno dověděli až téměř v samém závěru knihy? Proč musel vraždit? Proč ho nový život tak fascinoval a fascinuje, když jej stahuje do záhuby a ke smrti? Proč Canan Osmana odmítla? Co bylo vlastně napsáno v osudové knize? Nekonečné otázky. Jak říká jedna z románových postav: „Dobrá kniha je něco, co nám připomíná celý svět. Možná je každá kniha taková, nebo by alespoň měla být… Svět je stejně jako text nekonečný, neúplný a plný chyb.“

Kdo si přečte Pamukův Nový život jednou, bude velmi pravděpodobně nadšen. Velmi pravděpodobně však přitom objeví pouze zlomek souvislostí, kterými je román prošpikován. A pochopí jej velmi pravděpodobně jen částečně. Samozřejmě hodně bude záležet na tom, nakolik zkušeným čtenářem je. Ale zcela jistě pokaždé, když se k četbě vrátí, před ním vyvstanou nové významy. Pochopí další a další záludnosti Pamukova díla.

Ano, text – a zvláště pak text románu Nový život – je nekonečný. A kromě otázek nabízí i odpovědi. Jen potřebujeme číst opravdu pozorně. A stále znovu je hledat.