Přehled „sedmdesáti nejzajímavějších příběhů měst světa“ má přinášet stejnojmenná kniha z Nakladatelství Slovart, která spojuje eseje vybraných odborníků s kvalitními barevnými fotografiemi. Někdy jde přitom už o města zaniklá, takže se text víceméně omezuje jen na výčet archeologických památek, které dnes vypovídají o dávné minulosti daného místa (Uruk, Mohendžo-Daro), častěji ovšem autoři pojednávají o místech, na kterých lidé žijí nepřetržitě už stovky let až do dneška. V některých případech autoři vyprávějí jen dějiny daného města, jindy se spíš soustředí na umělce, kteří byli s městem spjati a kteří zpětně poskytují další vodítka, jak danou lokalitu uchopit, proto může být kupříkladu Los Angeles metaforicky nazýváno jako „Velký Gatsby amerických velkoměst“. Jindy se spolu s danou metropolí snaží shrnout i dějiny země, již daná metropole reprezentuje, jako v případě Prahy. To je ovšem – i vzhledem k malému rozsahu každé z kapitol – úkol nesnadný a není divu, že právě z toho důvodu je třeba zmiňovaná pražská kapitola plná nepřesností či přímo zavádějících formulací. Některá města jsou v knize zastoupena vícekrát v různých fázích svých dějin a někdy i pod různými jmény (Istanbul, Paříž, Londýn). Paříži ale i tak podle mne možná nebylo věnováno tolik pozornosti, kolik by si zasloužila, což zřejmě souvisí s tím, že kniha vyšla původně v Londýně a většina autorů působí v anglosaském prostoru. Někteří z pisatelů v knize zastoupených jsou či aspoň mohou být českým čtenářům z překladů dobře známi, například Simon Schama, Misha Glenny či Ian Shaw. Lesley Downerová, od níž pocházejí portréty Tokia a Kjóta, se už u nás také představila, a to nejen jako autorka sociologické analýzy Gejša, ale i románů (Kurtizána a samuraj ovšem vyšel až po Sedmdesáti příbězích).

Obecně se dá prohlásit, že ve všech velkých městech dochází k setkávání kontrastů: „neživých“ pozůstatků minulosti a produktů současnosti, ale i živých lidí odlišných zájmů, životních stylů, původu, náboženství, jazyka i barvy pleti (nebo, jako říká Daniela Hodrová, v prostoru města se „na jednom místě a území vedle sebe a v sobě ocitají prvky z různých časů i z různých staveb či objektů a vzniklý celek je svého druhu holistickou výpovědí o světě“). A to jsou také základní témata, nad kterými se jednotliví autoři snaží v souvislosti se svým městem zamýšlet, vždyť hned v úvodu editor píše, že ve městech se primárně řeší největší ze všech společenských problémů: „jak žít společně jeden vedle druhého ve shodě a svornosti“. Tak se dozvídáme o Los Angeles, že je dnes druhým největším mexickým městem na světě a druhým největším korejským, městem „mnohočetné kultury a mnoha rovných občanů, nějak záhadně spojených v jedno“. Nebo o Montrealu, že zdejší střetávání angličtiny a francouzštiny určuje „pulzující nezávislý duch města“.

Další charakteristiky se soustřeďují na města jako body, v nichž se koncentrují extrémní projevy lidské povahy a chování. Tak o starověkých Athénách Bettany Hughes praví, že bychom neměli zapomínat na jejich špínu a dřinu při vytváření světového umění; podle ní „v celém tom komplexu rozkoše a násilí, citovosti a oduševnělé filozofie, v jejím vzestupu a pádu nám athénský Zlatý věk připomíná, co to je být lidský“. Nebo opět o Los Angeles – i s odkazem na „andělský“ název – se v knize říká, že jde o „město na hranici korupce a nevinnosti“. A Washington je představen ve své ambivalenci a napětí. Na jedné straně je prý podle Schamy ztělesněním „byrokratické odlehlosti a sebeuspokojení“. Na straně druhé ovšem současně může „obyčejný obyvatel města, kde třešně kvetou téměř bláznivě a v ulicích se vyhřívají děti na obrubnících, Washington vidět nejen jako hlavní město, ale jako americkou komunitu, jež je dobrá taková, jaká je“.

A ve většině příspěvků je pak tematizováno ono prolínání starého a nového, případně i budoucího; jako úspěšné je hodnoceno třeba v textu o Tokiu: „Ať jakkoli září neony, jakkoli domy rostou do výše do oblak, v chrámu Sensódži se stále pálí vonné tyčinky a lidí je v něm plno jako vždy. Tokio je město, v němž se snoubí minulost i současnost, a přitom se stále připravuje na budoucnost.“ Naopak Samarkand slouží jako příklad odstrašující: tamní kupole starodávných mešit „působí mezi sovětskými paneláky jako čirá fantazie“. Na některých kapitolách se bohužel zřetelně ukazuje, jak je těžké nesklouzávat k příliš detailnímu líčení určitého města, a zároveň se vyhýbat vyjádřením, která sice znějí líbivě, ale jsou natolik obecná, že platí skoro o kterémkoli jiném městě („Amsterdam vyšel z ospalé roztomilosti mžikem oka do výbušné modernizace“).

To si také uvědomíme nad mnoha superlativy, které autoři „svým“ městům přiznávají možná až příliš hojně (i když každé z měst ve své oblasti v určité době nějak a aspoň v něčem dominovalo): tak kapitola o Mexiku obsahuje mimo jiné autorovo tvrzení, že to bylo „nejdokonalejší město své doby“, a kdybychom snad ještě váhali, končí citátem Alexandra von Humboldta, který ho prohlásil za „jedno z nejhezčích měst, jaké kdy Evropané postavili na protější polokouli“. John Julius Norwich se zase takto zamýšlel nad politickým smýšlením Benátčanů: „Je lepší mít dobrou vládu, na niž nemám vliv, než poslouchat tyranského despotu. A takovou cenu za život v nejbohatším, nejbezpečnějším, nejlépe zařízeném a nejkrásnějším městě světa byli Benátčané ochotni zaplatit.“ Sydney je prý zase město „nejsvůdnější na světě“. A v čem je primát Londýna? Podle A. N. Wilsona v něm „jen pesimista nevidí jeden z nejmimořádnějších a nejúspěšnějších příkladů společného občanského světového génia“. I když autorův obraz není naštěstí černobílý: přiznává, že město nad Temží vždy mělo a má sklony k extrémům a že kontrast mezi bohatými a chudými nezmizel, naopak i dnes najdeme v britské metropoli čtvrti, které patří k nejchudším v celé zemi. Některé texty – ale těch je menšina – pak líčí současný úpadek, jako Ágru se slavným Tádž Mahalem, stojící na březích, které se užívají jako latríny, odhazují se sem odpadky a provozuje se hazard. Jindy autoři píší o příslibech, jejichž naplnění je stále v očekávání, jako v případě Buenos Aires. Podle přísahy na vlajku, zavedené roku 1909, byla Argentinská republika prohlašována za „nejlepší zemi na zeměkouli“, o čemž autor textu F. Fernandez-Armesto zřejmě právem pochybuje; Buenos Aires tedy dodnes „zůstává městem trvalého příslibu, jehož plnění se opakovaně odkládá“.

O mnohých z obsažených měst už česky vyšly i celé obsáhlé knihy (Benátky a Londýn od Petera Ackroyda, Jeruzalém od Karen Armstrongové) či obsáhlá pojednání; třeba skvělý Natašin tanec: kulturní dějiny Ruska od Orlanda Figese obsahuje rozsáhlý text o Moskvě, jíž je vlastně kapitola v Sedmdesáti nejzajímavějších příbězích zestručnělou verzí (upozornit ještě můžeme na publikaci Světové metropole včera a dnes, která formou průhledných fólií ukazuje, jak konkrétní městské panorama vypadalo v minulosti a jak v současnosti). Zde se ovšem texty o nich nacházejí na jednom místě, což dává možnost srovnání. Na závěr můžeme shrnout, že se zadaným (v podstatě stále stejným) úkolem si ten který badatel dokázal se poradit s různou mírou úspěšnosti, jako celek ale kniha jistě stojí za přečtení.