Podobně jako v ostatních knihách nobelisty Orhana Pamuka je středobodem jeho poslední přeložené prózy město Istanbul. Nejednoznačný a matoucí melancholický charakter megalopole na pomezí Východu a Západu má pandán v životních příbězích jeho „malých hrdinů“, přištěhovalců z Anatolie, kteří se do Istanbulu dnes stejně jako kdysi houfně stěhují za lepším životem.
OP
Orhan Pamuk
Poslední román nobelisty Orhana Pamuka je kratší, sevřenější a v jistém smyslu tradičněji epický než jeho dnes již klasická starší prozaická díla. Přesto autor neopustil ani svou oblíbenou metodu hry s významy jednotlivých rovin příběhu, ani svá celoživotní témata protikladů starého a nového nebo Východu a Západu. K nim tentokrát přidává vztah otců a synů.
Více než sedmdesát esejů z let 1986–2006 doplňuje dosud nepublikovaná povídka, děkovná řeč, kterou zřejmě nejznámější turecký romanopisec Pamuk pronesl při příležitosti udělení Nobelovy ceny za literaturu, a rozsáhlý rozhovor s ním. Texty spojují témata známá z jeho románů: Turecko a jeho minulost, láska ke knihám a ostrá kritika zkorumpovanosti a pokrytectví Východu i Západu.
Tichý dům je teprve druhý román nositele Nobelovy ceny Orhana Pamuka, ale už je v něm zřetelně poznat jeho novátorství. V domě na mořském pobřeží se v létě v osmdesátých letech sejde několik postav a výsledkem je nejen tragická událost, ale bolestně uvědoměná nutnost od základů znovu uvažovat o minulosti i současnosti, o identitě a směřování.
Když Orhan Pamuk zahájil práci na rukopisu románu Muzeum nevinnosti, začal přemýšlet i o vybudování skutečného, kamenného muzea. V roce 1999 koupil v Istanbulu starý dům, v němž dnes sídlí stálá expozice připomínající život fiktivních postav jeho románu. V každé z třiaosmdesáti vitrín, jejichž počet odpovídá počtu kapitol literárního Muzea nevinnosti, jsou vystavená memorabilia, která připomínají příslušnou pasáž knihy.
Knihy Orhana Pamuka (1952) bývají často označovány za svorník mezi Východem a Západem. V řadě západních médií se o jeho textech referuje jako o působivém spojení euroamerické modernistické literatury s technikami literatur „orientálních“ a Pamuk sám bývá – až příliš snadno – ukazován jako ten, kdo evropskému publiku v jemu přístupné formě zprostředkovává příběhy Východu a současně je pro miliony čtenářů interpretem turecké historické, společenské – a občas i politické – zkušenosti.
Při psaní svých románů postupuje Orhan Pamuk tak trochu jako architekt, jímž se měl původně stát, než přeběhl k žurnalistice a posléze k literatuře. Po prvotním nápadu si načrtne poměrně přesný „půdorys“ zpravidla velmi komplikované stavby, potom promýšlí umístění každého kamene a vybírá materiál, jímž by je spojil, a jen zřídkakdy se nechá unášet postavami či dějem.
Pamukova Černá kniha je složitý román vybudovaný na základním principu, převzatém z detektivního žánru: advokát jménem Galip se vydává pátrat po své ženě Rüye, vášnivé čtenářce detektivek, která mu podle všeho utekla se svým nevlastním bratrem, sloupkařem Celâlem. Galipovo hledání představuje pouť potemnělým zimním Istanbulem, na níž mu jednotlivosti a slova mají poskytnout vodítko, kudy dál.
Hlavní protagonista románu Sníh se po smrti matky vrací po letech z Frankfurtu do rodného Istanbulu. Odsud záhy vyráží do provinčního městečka Kars, aby napsal reportáž o záhadných sebevraždách muslimských dívek a zároveň se znovu setkal se svou láskou z mládí.
V knize Orhana Pamuka Istanbul: vzpomínky na město se mísí jeho osobní vzpomínky na dětství a rodinu s krajně subjektivním obrazem jeho rodného města. Pamukův vztah k Istanbulu je ovšem ambivalentní.
Nedávno jsme napsali, že Jmenuji se Červená je nejlepším románem tureckého spisovatele Orhana Pamuka (* 1952). Byla to chyba – superlativy se má šetřit. Protože také mnohem útlejší román Nový život ostatní autorova díla v lecčem předčí.
Pamuk svými romány, články i účastí v diskuzích, televizních debatách a ve veřejném životě výrazně spoluutváří pohled turecké veřejnosti na svou vlastní identitu a minulost i pohled Západu na Turecko, takže jeho role daleko přesáhla roli romanopisce.
Orhan Pamuk v románu Jmenuji se Červená nabízí čtenáři mimořádně rozmanitý, osvěživý, neheroický obraz dějin, jiskřící vtipem a parodií. Stojíme tedy před osmanskou historií, která je fragmentární, hravá, neuspořádaná vyššími principy, nicméně také neobyčejně živá, citlivě vyprávěná a dává prostor i těm, jejichž příběh do análů oficiální historie nikdy proniknout nemohl.
Právě turecká literatura může posloužit jako doklad toho, že experimentální přístup ke psaní, hledání nových, nevyzkoušených cest ani pojem „postmoderní“ nelze vyhradit výlučně západní literární tradici.
Román Bílá pevnost tureckého nositele Nobelovy ceny za literaturu Orhana Pamuka.
Soudní proces se světoznámým tureckým prozaikem a žhavým kandidátem na Nobelovu cenu Orhanem Pamukem byl rozhodnutím vyšetřujícího soudce odročen na 9. února.
Černá kniha je románový opus Orhana Pamuka, který je možno číst mnoha způsoby: jako napínavý detektivní román, román milostný, postmoderní román plný parodie, intertextuality a metafikce, encyklopedii Istanbulu či snahu rehabilitovat tradiční způsoby východní narace.
Román Beyaz Kale zaujímá důležité místo v současné turecké literatuře, neboť se stal jedním z hlavních impulzů, které odstartovaly vlnu postmoderního historického románu v Turecku.
