V novele Judita, která otevírá Gavranovu „biblickou trilogii“, autor sáhl pro inspiraci do stejnojmenné apokryfní knihy Starého Zákona. Jak se autor sám vyjádřil, chtěl spodobnit tuto židovskou hrdinku jako reálnou lidskou bytost, skutečnou ženu „z masa a kostí“, a to se skutečně i podařilo.

Odvíjí se tak před námi příběh vyprávěný samotnou Juditou: dětství a dospívání výjimečné mladé dívky z dobré rodiny v městě Betulii, příběh nešťastné manželky a hned vzápětí pak příběh velmi mladé vdovy, krásné a silné Judity, která jako by celý svůj předešlý život byla připravována na jediné - zachránit své město a tím i všechen svůj lid z rukou Nabuchodonozorova vojska. Během těžkých dní obléhání města je všemi vážená vdova Judita hlavním knězem vybrána, aby svou vírou a statečností, ale zároveň i sváděním, zradou a vraždou, vysvobodila své město z nepřátelského sevření. Následuje kratinký, ale silný milostný příběh Judity jako přítelkyně a milenky Holoferna, hlavního velitele nepřátelských vojsk, a Juditina dilemata a splnění svého poslání. Poté, kdy izraelští dostali Holofernovu hlavu a nebezpečí od nich bylo odvráceno, je Judita kněžími přinucena stáhnout se ze svého soukromého života a žít sama v ústraní, aby se stala „světicí“, symbolem, bez práva na vlastní život. Zde se skrze Juditiny vzpomínky, které si sama zapisuje, přeneseme opět na počátek celého příběhu.

Příběh jako takový však svojí inspirací zcela originální není. Vzpomenout si můžeme na Werfelova Jeremiáše, nebo pokud bychom zůstali v oblasti chorvatského jazyka, na Pověst o bludném Jonáši Alberta Goldsteina. I v obou těchto dílech se objevuje kromě osobního a emotivního života biblických postav i téma, které zaznívá v Juditě na závěr, a sice téma manipulace s životem jednoho konkrétního člověka pro vytvoření jakéhosi posvátného a tolik potřebného náboženského symbolu, což nápadně připomíná postupy všech institucí zabývajících se ideologiemi. Důležitější než originalita motivu by však mohla být hloubka a přesvědčivost autorovy výpovědi.

Právě jsme do rukou dostali český překlad Judity, pro nějž překladatel - jak ostatně píše v poznámce překladatele - užil mírně archaizující jazyk. Taková volba překladu, zbytečně nezatěžující čtenáře nadměrným užitím archaismů a složitými konstrukcemi, je přitažlivá a čtivá. Vytváří se tak určitým způsobem originální jazyk, který je však živě plynulý. Tuto jeho plynulost ovšem čas od času naruší některá z tiskových a jazykových chyb, které jsou v tomto vydání přítomny. A to je docela škoda.

Vlastní jména, toponyma, jakožto i složité pojmenování druhů obětí, rituálních předmětů a svátků byly dohledány a přeloženy tak, že se shodují s českým územ. Snad kromě Jahveho. Tato podoba božího jména byla do českého překladu Judity převzata a ponechána z původního chorvatského textu, avšak, pomineme-li to, že v kontextu starého Izraele nemá toto slovo pražádné opodstatnění, dost možná poněkud exoticky působí i v textu českém. Ačkoli v chorvatských Biblích se toto slůvko z nějakého důvodu běžným způsobem objevuje a odtud zřejmě plyne jeho použití M. Gavranem, v českých překladech se neužívá. Snad je to otázka pouhého osobního vkusu, ale nabízí se tu i několik jiných, tradičních překladů původního hebrejského tetragramu.

Pokud je Judita otevíratelkou, tedy první částí autorova vypravěčského triptychu, patrně bychom se v blízké době mohli těšit nad překlady dalších dvou - Křtitele a Piláta Pontského.