Linn Strømsborg (nar. 1986) debutovala v roce 2009 románem Roskilde o největším skandinávském hudebním festivalu. Pozitivních ohlasů se dočkaly i další dva romány, ale až v pořadí čtvrtý s názvem Nikdy, nikdy, nikdy (norsky Aldri, aldri, aldri) z roku 2019 o ženě, která netouží mít děti, jí přinesl mezinárodní úspěch. Byl přeložen mimo jiné do němčiny, polštiny a maďarštiny a v těchto dnech vychází také v českém překladu.

iLiteratura: Váš život je spjatý s norským hlavním městem, v Oslu jste vyrůstala, studovala na univerzitě a dnes tam žijete. Dá se říct, že Oslo je vaše osudové město? Uměla byste si představit žít jinde?
Linn Strømsborg: Na vysokou školu šlo hodně mých kamarádů jinam, ale já si vybrala Univerzitu v Oslu. Jednu dobu jsem snila, že se přestěhuju do Kodaně, a částečně se mi to splnilo, ačkoli jsem tam pokaždé pobyla jen měsíc nebo dva. Žít natrvalo někde jinde mě doopravdy neláká. Přítel, se kterým jsem chodila během studií, se se mnou rozešel, protože se chystal Oslo opustit a měl pocit, že pro mě to nepřichází v úvahu. Tehdy jsem kvůli tomu byla smutná, ale teď chápu, že měl naprostou pravdu. Odstěhovat bych se nedokázala, na to mám Oslo příliš ráda.

iLiteratura: Kromě toho, že píšete, pracujete v knihkupectví – dříve v řetězci Ark, posledních několik let ve vyhlášeném nezávislém knihkupectví Tronsmo. Co vás na této práci baví a co na druhou stranu moc ne?
Linn Strømsborg: V Arku jsem pracovala na pobočce, která měla otevřeno pozdě do večera. Zastavovali se tam hlavně zákazníci cestou do kina nebo z kina a během filmu tam bývalo asi hodinu a půl úplně prázdno. Stála jsem za pultem, pod ním schovanou knížku, a když v prodejně nikdo nebyl, nenápadně jsem si četla. Obvykle si nicméně číst nesmíme. Naštěstí je v knihkupectví vždycky práce nad hlavu, ať už jde o úklid, doplňování knih, nebo obsluhu pokladny. Ráda dělám věci, co většina mých kolegyň a kolegů nenávidí – rovnám magnety a pohlednice a věším plakáty –, jen úklid je opravdu otrava.

iLiteratura: Jak se v Norsku nezávislým knihkupectvím daří? Vnímáte postupující centralizaci knihkupeckých řetězců a nakladatelských domů, nebo si norský knižní trh udržuje diverzitu?
Linn Strømsborg: Nejsem vedoucí, takže do toho nevidím detailně a neznám přesná čísla, ale pro nezávislá knihkupectví je situace určitě obtížnější už jen z toho důvodu, že nemají nijak velký obrat ani vysoké prodeje. Tronsmo se však daří dobře, protože má mnoho stálých zákazníků. Norští nezávislí knihkupci a malí nakladatelé nedávno založili asociaci, aby dosáhli lepších podmínek, a jejím členem je i Tronsmo. V norské společnosti naštěstí panuje shoda, že je žádoucí, aby se nezávislá knihkupectví udržela. Zároveň ale obor pociťuje i ekonomickou nejistotu, ceny knih v poslední době výrazně stouply a kdo ví, co s celosvětovou ekonomikou udělá nová Trumpova administrativa.

iLiteratura: Neplánujete z prostředí knihkupectví napsat román?
Linn Strømsborg: Zatím ne, ale jednou na to asi nevyhnutelně dojde. Zbožňuju seriál Black Books, knihkupectví Bernarda Blacka mi vlastně naše Tronsmo trochu připomíná. Ne že bychom nesnášeli zákazníky, právě naopak, zato obě knihkupectví mají duši a nezaměnitelnou atmosféru.

iLiteratura: Debutovala jste v roce 2009 románem Roskilde, pojmenovaným podle místa konání největšího hudebního festivalu ve Skandinávii, který stále pravidelně navštěvujete. Jakou roli ve vaší tvorbě hraje hudba?
Linn Strømsborg: Velkou. Hudba je neodmyslitelnou součástí i mých dalších dvou románů, jejichž hlavní hrdinka Eva je – stejně jako já – skalní fanynka švédské rockové skupiny Kent. V posledních dvou knihách už hudba tak ústřední není, přesto například nedokážu psát, aniž bych něco neposlouchala. Není to jen můj koníček, ale také zdroj inspirace. Když píšu, mám pocit, že se mi v hlavě přehrává film. A v žádném filmu nesmí chybět filmová hudba. Podobně jako k filmu vychází soundtrack, já si ke knihám vytvářím playlisty, které jsou veřejně dostupné na mém účtu na Spotify.

iLiteratura: Pozitivních ohlasů se dočkaly i vaše další romány, ale až ten v pořadí čtvrtý s názvem Nikdy, nikdy, nikdy z roku 2019 vám přinesl i značný mezinárodní úspěch, například v Polsku a Maďarsku. Překvapilo vás to?
Linn Strømsborg: Velmi. Účastnila jsem se několika uvedení mého románu v zahraničí a pochopila, že pro tyto země je kniha důležitější než pro Norsko. Napsat ji pro mě bylo zásadní na osobní rovině, ovšem v Norsku neměla žádný politický podtext, nebyla nijak kontroverzní. „Knížka o ženě, co nechce mít děti? Ok, fajn. Politici sice mluví o tom, že potřebujeme vyšší porodnost, ale ať si každý dělá, co chce.“ V jiných zemích je nicméně společenský tlak na ženy mnohem větší, což jsem si předtím úplně neuvědomovala.

iLiteratura: Zmiňujete osobní rovinu. Co vás tedy k napsání románu Nikdy, nikdy, nikdy vedlo? Potřebovala jste si otázku ujasnit sama v sobě?
Linn Strømsborg: Zpočátku jsem hodlala napsat milostný román, o to se totiž pokouším už nějaký ten pátek, a stvořila jsem pár, z nichž jeden si přeje mít děti a druhý ne. To původně nemělo být hlavní téma, někdy v té době jsem si však přiznala, že po dětech sama netoužím. Tušila jsem to odjakživa, ale pořád jsem čekala, že změním názor, nechtěla jsem se unáhlit. Měla jsem chuť si přečíst nebo zhlédnout příběh někoho jiného, kdo rozhodnutí děti nemít už udělal a nelituje ho, a hledala jsem knihy a filmy na tohle téma, jenže jsem skoro nic nenašla. S románem jsem uvízla ve slepé uličce. Až když se mě redaktor zeptal, co vlastně chci, vyhrkla jsem, že chci napsat knihu o tom, proč lidi mají, anebo nemají děti. Pak už to šlo skoro samo.

iLiteratura: Jakých dalších témat se kniha dotýká?
Linn Strømsborg: Román se zabývá vztahy mezi příbuznými, vztahy mezi rodiči a dětmi, zejména v ženské linii, pak přátelstvím a jeho proměnou, poté co nejlepší kamarádka hlavní hrdinky otěhotní a posléze se jí narodí holčička, a onou ústřední milostnou linkou. Protagonistka je s Philipem osm let a jejich vztah je pevný a láskyplný, jsou pro sebe doslova ti praví. Jenže jak najít kompromis v otázce, jestli mít děti? Řešením by snad byl volný vztah, jeden by si pořídil dítě s někým jiným, ale to pro ně nepřichází v úvahu.

iLiteratura: Jak probíhá váš tvůrčí proces?
Linn Strømsborg: Nikdy dopředu nevím, kam se moje psaní vyvine. Než se do toho skutečně dostanu, s postavami jsme staří známí a jejich jednání se mi v hlavě odvíjí jako film. Jako malá jsem si ráda hrála s panenkami Barbie a předváděla příběhy, co mě zrovna napadly. Nepracuju tak, že bych si dopředu řekla „teď napíšu scénu, ve které se rozejdou“. Prostě píšu, postavy se v dané scéně rozejdou a já jen zděšeně vykřiknu „cože?!“. Rukopis samozřejmě potom ještě upravuju, něco vypustím, něco změním. Často také poslouchám cizí rozhovory a poznamenávám si je do notýsku. Například poněkud bizarní scéna v kavárně, kdy se dvě kamarádky, z nichž jedna má dvě děti a druhá žádné, baví o porodnosti a úlevách na daních, se opravdu odehrála.

iLiteratura: Váš nejnovější román se jmenuje Faen, faen, faen (Sakra, sakra, sakra). Název mě zaujal nejen tím, že slovo „faen“ je nejčastější norská nadávka, ale stejně jako u Nikdy, nikdy, nikdy se jedno slovo opakuje třikrát. Znamená to, že na sebe romány navazují?
Linn Strømsborg: Musím přiznat, že název Faen, faen, faen jsem dlouho nebrala vážně. Rukopisu tak přezdíval můj redaktor a mně to připadalo jako vtip. Až po dopsání jsem nadhodila otázku, jak se bude kniha jmenovat, a redaktor mi odpověděl, že název už přece máme. Příběhem ani postavami na sebe knihy nenavazují, obě však pojednávají o ženách v atypických situacích. Ne že by muži nemohli nechtít děti nebo cítit vztek – sama bych si moc ráda přečetla podobné romány z mužské perspektivy –, ale u žen je to přece jen méně obvyklé a společností zcela odlišně přijímané. V určitém smyslu se tedy jedná o sesterské romány.