(...) Když se jim ho nepodařilo zabít ani potřetí, hnali Němci Anšela Wassermana do úřadovny velitela tábora. Za ním běžel mladičký německý důstojník jménem Höffler a poháněl ho výkřiky schnell. Dovedu si je oba představit, jak opouštějí dolní tábor, kde jsou plynové komory, a probíhají mezi dvěma ploty z ostnatých drátů, zakrytými keři. Mezi těmihle ploty vždycky ženou nové transporty – lidé procházejí mezi dvěma řadami Ukrajinců, kteří je bijí obušky a štvou na ně psy. Vězňové téhle cestě říkají Schlauch, hadice, Němci zas se svým svérázným smyslem pro humor Himmelstrasse, Nebeská ulice.

Anšel Wasserman má na sobě skutečně královsky nádherný, pestrý oděv, na prsou veliké kulaté hodinky, které ho na každém kroku udeří, je strašně hubený, ohnutý, zarostlý vousy a vzadu na krku se mu začíná rýsovat hrb. Na všech těch stovkách obrázků vězňů koncentračních táborů jsem dosud neviděl jediného, který by byl oblečen jako on. Teď míjejí Appelplatz a zastavují se před velitelovým barákem. Wasserman ztěžka oddechuje. Barák je pochmurné dvoupatrové dřevěné stavení s okny zakrytými záclonami. Na dveřích je upevněna menší kovová tabulka s nápisem STAVBY – FA. SCHÖNBRUNN, LIPSKO A FA. SCHMIDT, MÜNTERMANN. Takovýchto podrobností znám nekonečné množství, jenom to podstatné mi uniká… Höffler cosi oznamuje ukrajinskému strážnému u vchodu. Teď se Anšel Wasserman otočí a podívá se směrem ke mně. Je to jen nepatrný zlomek vteřiny, ale já si připadám jako znovuzrozený, protože uprostřed té tísně a mlhy posledních měsíců je tu najednou jeho pohled jako mocné plácnutí, a všechny kamínky mozaiky, které až do té chvíle jako by k sobě nepatřily, se rázem ocitnou na svém místě. Dědeček Anšel mě poznal a já to vycítil. Díval se ustrašeně, vždyť za dveřmi na něho čekal velitel tábora Obersturmbannführer Neigel. Pomyslel jsem si, že jsem snad neměl právo mu to udělat, že jsem ho TAM neměl brát zpátky, ale věděl jsem, že bez něho se mi to nepodaří, protože on tam byl a navíc zřejmě patří k těm nemnohým, kteří znají cestu ven. A když už jsem se konečně rozhodl, že tam vejdu, tak raději s ním.

Teď se dveře otevřou a oni vstoupí. Tady máme konečně Herr Neigla… Nevypadá zrovna tak, jak jsem si ho po celá ta léta představoval, není to žádný řezník s krutým úsměškem na rtech. Statný však rozhodně je – dlouhý silný trup, mocně vyvinutá lebka. Začíná už plešatět, to je vidět, přestože má vlasy přistřiženy tak, že jsou z nich krátké černé štětiny – lysina tvoří dva výrazné kouty. Obličej má neobyčejně veliký, jeho rysy jsou přímé, dlouhé a tam, kde se neholí, je pokrývá řídký tmavý povlak, jakési strohé chmýří. Ústa má malá, rty jako by svíral s jistým úsilím a v koutcích očí má jakési útočné pohrdání. Celkově působí dojmem silného člověka, který si nepřeje zbytečně upoutávat pozornost. Dědeček ho vždycky oslovoval Herr Neigel, jak je to zvykem mezi civilisty, což znamená, že se do jisté míry sblížili. (A kdoví, snad spolu dospěli i k nějaké dohodě?) Jakpak asi říkal dědečkovi Neigel? Židáku? Špinavý žide? Ne, řekl bych, že ne. Rysy jeho obličeje svědčí o takové objektivitě a suchosti, že je ihned jasné, že „špinavý žid“ nepřichází v úvahu. Zvedá hlavu od psacího stolu, na němž vládne pořádek, pohledem nedá najevo podráždění, že byl vyrušen. „Ano, Untersturmführere Höfflere?“ Hlas má hluboký, silný a rytmický. Höffler podá hlášení o podivné příhodě. Neigel se ho jme rychle vyptávat („Zkusili jste ho taky zastřelit?“ „Ano, pane veliteli!“ „Zkusili jste nákladní auto?“ „Ano, pane veliteli!“ „A plynem říkáte, že jste to zkoušeli?“ „Ano, pane veliteli! Tím jsme přece začali.“ „A co ostatní? Třeba bylo něco s plynem?“ „Kdepak, pane veliteli! Všichni, co s ním byli vevnitř, přece zemřeli jako vždycky. Vůbec nic zvláštního se nestalo, to jen tenhle…“).

Neigel si s povzdechem, že ho takhle připravují o čas, přejede dlaněmi po vyžehlených kalhotách, prsty mu mimoděk zabloudí k malé stříbrné ozdobě na límci. Poněkud unaveně se zeptá, zdali „to má být snad žert, Obersturmführere Höfflere“? A když se mladý důstojník znovu pustí do zajíkavého vysvětlování, sotva znatelným pohybem prstu ho pošle ven a nařídí mu, aby se za pár minut vrátil, jen co se tu provede menší šetření, a „odnesl tělo“. Když mladík odejde, Neigel se za ním ještě chvíli dívá tak, jak se lidé v jistém věku dívají za ctižádostivými mladíky, kteří ještě nic pořádně nedokážou udělat bez nás. Z pouzdra na opasku vytáhne revolver. Je to taková černá blyštivá hračka se zásob-… Ale počkat! Vždyť on se chystá zastřelit dědečka Anšela! Uhnu očima. Vidím, že na zdi za Neiglovým stolem visí menší vojenské plakáty s texty jako VŮDCE DAL ROZKAZ – MY POSLOUCHÁME, ZODPOVĚDNOST VŮČI PODŘÍZENÝM – POSLUŠNOST VŮČI NADŘÍZENÝM. Neigel vmžiku předstoupí kupředu, přitiskne dědečku Anšelovi revolver ke spánku, najednou slyším sebe sama křičet, křičet zároveň s dědečkem Anšelem strachy i ponížením, v místnosti třeskne výstřel a já slyším, jak si dědeček v duchu třesoucím se hlasem říká: „Jak moucha mi to hlavou prolétlo, z jednoho ucha do druhého, a jelení hlava z dřeva zrobená, nad dveřmi zavěšená, upadla, chudák, a zlomila sobě roh. Dobrého dne ti přeji, Šlejmele, hned jsem tě poznal, třeba ses na pohled tuze změnil. Ničeho mi neříkej, neb času jest málo a práce mnoho. Musíme vyprávět příběh.“ Takhle na mě začal mluvit. Pochopitelně ne nahlas.

…

Ale teď k tomu Němci. Neigel je otřesen. Užasle se podívá na dědečka a pak na revolver, popadne starochovu hlavu a násilím jí otáčí sem a tam, aby našel poranění způsobené výstřelem. Potom se suše, dobrou polštinou (matku má Volksdeutsche a kromě toho absolvoval jazykový kurs SS) zeptá: „Děláš si ze mne blázny, parszywy zydzie?“ Musím to vysvětlit – ta nadávka mu uklouzla jen tak, sotva přitom pohnul rty. Bylo zřejmé, že takhle zaklít musel, aby zakryl obrovský zmatek, který rozhodně nepatřil do jednoduchých tahů jeho obličeje. Anšel Wasserman odpoví: „Ctěný pane, mně to taky není jasné. Je to už počtvrté, tak kdybyste prosím něco udělal, abych už radši umřel, já už vskutku nemám sílu trpět.“ Neigel trochu zbledne, couvne a Anšel Wasserman tím svým huhňavým a plačtivým hlasem řekne: „Máte snad za to, pane veliteli, že mně je to příjemné?“

…

Němec zajde za svůj široký stůl, stojí tam a přemýšlí. Když přemýšlí, špulí mírně rty. „Ne!“ prohlásí najednou, uhodí pěstí do stolu (Wasserman: „Bože, já málem vypustil duši!“) a řekne znovu: „Ne! To není možné!“ A potom Wassermanovi otevřeně vyčte: „My tady pracujeme v obrovském měřítku! Nikdy jsme neselhali!“ A dědeček se v tom svém záhadném slavnostním hávu smrští ještě trochu. (Wasserman: „V tu chvíli jsem se hrozně styděl. Nemysli, že mi tam bylo příjemně. Závist arci vzbuzuju nerad, vždyť k čemu pokoušet osud?“) Pokusí se Neigla povzbudit a řekne: „A což se tak na to, myslím na ten můj problém, zkusit podívat, pane veliteli, ehm, čistě statisticky?“ Jenže Neigel se poleká: „Statisticky?“

Anšel Wasserman se poleká jeho leknutí: „Chraň Bůh, co to povídám! Jsem to já ale hlupák! Ha! To já si jen tak myslel, že máte zálibu… totiž že jste známi zálibou v číslech, to jen proto ten žertík se statistikou – já sám jsem u vás dostal takové pěkné číslo… Vždyť co ví o takovýchhle věcech takový jako já? Vůbec nic! Jenže to ta hlava, víte? To ta má hloupá hlava mi říká, že když zabíjíte takové milióny lidí po celém světě, je možné – ještě jednou mi račte odpustit – čistě statisticky, že jeden či dva z nich to třeba – ano, tak je to – to třeba neumí. Myslím umřít.“

Neigel se nakloní dopředu. Oči se mu zúží hrozným podezřením: Cože, dva? Tak vy jste dva?!“ (...)

(str. 273-279)